Cílím na silné stránky
Katarský futsal, česká reprezentace U17, Regionální fotbalová akademie nebo rezerva Sparty. To vše jsou položky v životopisu trenéra brankářů Vojtěcha Marečka, který vede sparťanské brankáře v rezervě. Teprve jednatřicetiletý, bývalý brankář Slovanu Liberec, zahájil svou trenérskou cestu už jako mladík a ještě před "třicítkou" stihl angažmá v arabském světě, trénoval mladé talentované brankáře v Hradci Králové a Pardubicích a v reprezentační sedmnáctce navázal spolupráci s nynějším trenérem sparťanského áčka Václavem Kotalem. Od loňského července působí Mareček v pozici trenéra brankářů u béčka Sparty.
Vojto, je vám teprve 31 let, ale fotbalový svět vás zná hlavně jako trenéra. Čím to je a jak vypadala vaše hráčská kariéra? Přeci jen jednatřicet není vysoký věk pro brankáře.
Jako mladší dorostenec jsem přestoupil z malého regionálního klubu RMSK Cidlina do Slovanu Liberec. Na severu Čech jsem se probojoval až do rezervy a nakukoval i do A-týmu. Premiéru mezi muži jsem si paradoxně odbyl právě proti rezervě Sparty. Tenkrát ještě na tréninkovém hřišti přímo pod hlavní tribunou na Letné jsem třikrát lovil míč ze sítě a prohráli jsme 1:3.
Během sezony se vrátil další brankář z hostování a bylo mi řečeno, že budu na lavičce. Bylo mi 19 let, proto jsem se vydal cestou hostování, ale už tenkrát jsem pociťoval, že by mě trénování bavilo, protože brankářské tréninky v libereckém béčku jsme si připravovali sami. Navíc jsem sám tušil, že ze mě nebude gólman pro světový velkoklub. Vliv měl na mě určitě i liberecký trenér brankářů Milan Veselý, aktuálně působící u národního týmu. Jeho tréninky mě moc bavily a nejspíše tam u mě vznikla vášeň pro trenérství. Nastoupil jsem na vysokou školu, začal se studiem trenérských licencí a do branky jsem se vrátil už jen v krajských soutěžích, v divizi a také v ČFL, kde jsem byl na hostováních ze Slovanu. Už v tak mladém věku jsem věděl, kam chci, aby moje kariéra směřovala.
Chytáte stále?
Už ne. To bych si doma neprosadil (smích) a zároveň jako trenér brankářů B-týmů nemám o víkendu času nazbyt.
Jaký byl Vojtěch Mareček brankář, lze tě stylem přirovnat k některému z hvězdných gólmanů?
(Smích) Myslím si, že jsem byl spíše průměrný brankář a vůbec se netroufám přirovnávat k některému světovému brankáři. Nejvíce jsem ale sledoval Ikera Casillase a Gianluigiho Buffona. Zpětně dnešním brankářům závidím, jak jsou zapojení do rozehrávky, která se po nich vyžaduje. Za mě nebyla hra nohou taková. V podstatě stačilo míč odkopnout a spokojenost. I právě proto mě jako trenéra baví vymýšlet konkrétní cvičení na zlepšování hry nohou.
Nastala ve vašem myšlení a pohledu na samotnou hru změna, kdy už nepřemýšlíte jako hráč, ale jako trenér?
Stoprocentně. I při sledování zápasů v televizi na sobě pociťuji, že si všímám mnohem více detailů a možností řešení daných situací. Více než dřív si všímám pohybu hráčů bez míče, než s míčem. Mně osobně velice pomohlo, když jsem chytal a zároveň i studoval trenéřinu, protože jsem mohl nové znalosti ihned aplikovat a vyzkoušet na sobě. Jako trenér se totiž mnohem více věnujete i těm nejmenším detailům, které dnes mohou rozhodnout nejen o osudu zápasu, ale i osudu samotného brankáře. U všech cvičení jsem do puntíku věděl, proč je dělám a v čem mi mají pomoci. Stejně tak vedu i své brankáře. Kluci musí vědět, proč kterou činnost dělají a kde jí využijí ve hře. Jedině tak můžeme být efektivní.
Ve vašem trenérském životopise najdeme zajímavou položku – Katar. Jak se trenér z hradecké mládeže dostane do Kataru?
Po angažmá v Kataru říkám, že možné je už úplně všechno, protože jsem působil nejenom v klubu, ale také u katarské reprezentace. Bylo to tak, že za mého působení v mládeži FC Hradec Králové dostal nabídku trénovat v Kataru kolega Michal Stříž a od něj přišla nabídka být členem jeho realizačního týmu. Pro mě to byla velká výzva a lákadlo trénovat v cizí zemi v jiné kultuře, navíc s člověkem, ve kterého mám důvěru, protože se známe z doby, kdy jsem ještě chodil na základní školu a on byl můj učitel. Od chvíle, kdy jsem dostal nabídku, neutekl ani týden a já byl již v Kataru. Potvrdily se tak legendy, že ve fotbale v arabských zemích vše hodně rychle odsýpá.
V Kataru však nešlo o fotbalový tým Al-Sadd, ale o futsalisty. Jaký byl a je rozdíl trénovat fotbalové brankáře a ty futsalové?
V přípravě brankářů tak velký rozdíl nevidím. U brankářů ve futsalu jsou strašně důležité a časté kromě hry nohou také souboje 1 na 1, které se dají řešit různými způsoby. Jenomže, proč takového stylu nevyužít i ve velkém fotbale. Spojitost je tam dnes veliká. Díky angažmá v Kataru jsem se naučil i ty nejmenší detaily každého ze zákroků, které trénuji i s brankáři v rezervě. Krátce po návratu z arabského světa jsem zavítal jako posluchač na sympozium trenérů brankářů do anglického tréninkového centra St. George´s Park, kde se sešli trenéři z nižších soutěží až po evropské velkokluby. S ohledem na vývoj fotbalu bylo jedním z hlavních témat - příležitosti v šestnáctce, místo odkud padá nejvíce branek. Přednášející mluvili o způsobech řešení situací 1 na 1 a jako příklad uváděli futsalové brankáře. Dnes jsou tyto prvky nedílnou součástí v tréninků fotbalových brankářů a každý světový brankář je využívá. Například zákroky nohou, které za mých aktivních let byly tabu jsou dnes typem zákroku, bez kterého se brankář při rychlosti hry neobejde. Zpětně tak hodnotím katarskou misi za velmi poučnou a pro mou trenérskou kariéru velmi obohacující.
Byl jste v Kataru sám?
Sám. Přítelkyně, teď již manželka, zůstala v Čechách a pouze několikrát přiletěla na návštěvu. Zprvu to bylo dobrodružství, ale po nějaké době jsem si začal říkat, že bych rád své zážitky s někým sdílel, protože jak se říká: „sdílená radost je dvojnásobná radost“. Můj pobyt v Kataru nakonec skončil po jedné sezóně. Na stole ležela nabídka z Čech do regionální akademie, tehdy úplně nového projektu nebo se ucházet o místo již ve fotbale v rámci Aspire Academy v Kataru. Během působení v Al-Sadd mi umřela mamka a já věděl, že rodina to má v Česku těžké a chci ji být nablízku. Hlavně proto jsem se rozhodl vrátit zpět do České republiky a následně začal trénovat v akademii.
Život v Kataru je zajisté odlišnější než tady v Čechách. Bylo něco, na co jste si musel vyloženě zvykat?
Je úplně jiný a jako první mě hnedka napadá čas. Konkrétně papírování po příjezdu. Potřeboval jsem vyřídit řidičský průkaz či založit bankovní účet. Na všechno bylo zapotřebí spoustu papírů a výsledek byl takový, že vše potřebné jsem měl hotové až po čtyřech měsících mého pobytu v Kataru. Když však máte splněno, tak vám téměř nic nechybí. Jen je třeba, aby se dařilo i sportovně. A to se naštěstí dařilo.
Už je to 5 let od vašeho angažmá, kývl byste na nabídku znovu i nyní?
Vím, že nabídka by pro mě byla zajímavá jen v případě, že by přišla z fotbalu a celý projekt by musel mít smysl s jasným cílem. Aktuálně však nemám důvod se dívat okolo, protože ve Spartě jsem nadmíru spokojen.
Po návratu jste se stal trenérem žákovských brankářů v nově vznikající regionální akademii Plzeňského kraje. Co bylo vaší náplní?
Jednalo se o úplně nový projekt, který se teprve rozjížděl a v době mého příchodu byla kompletní metodika tzv. v plenkách a i další věci teprve nacházely své místo a ideální nastavení. Ze začátku to byla opravdu práce od rána do večera, protože kluci měli dva tréninky denně a kolikrát jsem byl přítomen i na hodinách tělocviku, protože zázemí jsme měli ve škole. Často jsem si připadal jako táta všech svých svěřenců, protože za mnou běhaly učitelky s dotazy a připomínkami na jednotlivé hráče. Součástí mé pozice bylo i vyhledávání a následné vybírání gólmanů do 13 let, kteří se rok poté měli stát součástí akademie pro hráče od 14 let – v podstatě skauting. Během jednoho měsíce jsem stihl objet celý region a mít na očích všechny mladé brankáře díky společným tréninkům, kam se vždy sjeli kluci z daného okresu a následně z nich se vybírali gólmani pro akademii.
Lze určit už takhle brzy, jestli brankář „bude mít“ na to chytat ve velkém fotbale?
Jsou trenéři, kteří si troufnou odhadovat tak brzy, ale já ne. Máte k dispozici fyzické a i mentální předpoklady, dle kterých lze soudit, ale před takhle mladým hráčem je stále dlouhá cesta. Čeká ho puberta, růst a nespočet dalších vlivů, které mohou vše obrátit vzhůru nohama. Takže s jednoznačným soudem raději počkám do dorostu.
Příprava mladých brankářů musí jít ruku v ruce s nejaktuálnějšími trendy ve fotbale a částečně i předpovídat budoucnost samotné hry. Jaká bude dle vás budoucnost z pohledu brankáře?
Ještě větší důraz bude kladen na hru nohou, protože si myslím, že brankář bude mnohem častěji hrát ještě výše a dál od své branky – hrát téměř stopera při rozehrávce. Dále pak přibude soubojů jeden na jednoho uvnitř šestnáctky a také bude třeba rozvíjet typy řešení zákroků z bezprostřední blízkosti, protože času na reakci bude ještě méně.
Od roku 2017 jste trenérem brankářů u mládežnických reprezentací a o rok později jste se stal trenérem v Pardubicích. Měl jste ve svém výběru svého svěřence z klubu? Jak se případně liší spolupráce oproti brankářům z jiných klubů?
Měl, Lukáše Horníčka. Lukáš přijel na poslední sraz v kategorii U16 jako dvojka. Od té doby nevynechal ani jeden reprezentační sraz a na mistrovství Evropy, na které jsme se kvalifikovali, už jel jako první brankář. S Lukášem jsem sice pracoval v Pardubicích, ale není to tak, že jsi můj svěřenec a automaticky jdeš do repre. Naopak bylo mnohem těžší a složitější dokázat, že nominace Lukáše je zasloužená. Ročník 2002 je na brankáře velice kvalitní.
Pro mě je samozřejmě jednodušší, když přesně vím, co chci po hráči já v klubu a zároveň co vyžadoval trenér Kotal v národním týmu. Pokud mám brankáře z jiného klubu, tak probíhá komunikace mezi mnou a trenérem brankářů v daném klubu. Společně diskutujeme, na čem zrovna pracují v klubu, předávám informace o jednotlivých prvcích hry z repre, posílám trenérům sestřih z utkání a samozřejmě se bavíme o zdravotním stavu hráče.
Z Pardubic do Sparty a spolupráce s trenérem Kotalem na klubové úrovni. Jaké to bylo, když přišla nabídka ze Sparty a od trenéra, kterého jste znal?
Samozřejmě pocity byly příjemné. Pro mě osobně to byla velká výzva a také splnění malého snu, protože Sparta mi byla vždy blízká a patřím mezi ty, podle kterých se Sparta prostě neodmítá. V době nabídky jsem působil v Pardubicích pouze rok a měli jsme rozpracovanou práci, ale Sparta je Sparta a ještě pod trenérem, kterého jsem dobře znal, a lákala mě další spolupráce s ním v historicky nejúspěšnějším klubu v Čechách. Zároveň trénuji již dvanáct let a sám jsem pociťoval, že se chci posunout o úroveň výš než je dorost a Sparta je jedinečnou příležitostí, jak ten krok udělat. Jsem rád, že to Pardubice pochopily a umožnily mi nabídku přijmout.
Bylo rozhodování jednoduší kvůli trenéru Kotalovi?
Stoprocentně, protože jsem dopředu věděl, jaké budou od trenéra požadavky na mě a na brankáře.
Jak velký je rozdíl mezi trénováním dospělých brankářů a těch dorosteneckých?
U dospělých řešíme mnohem menší detaily než v dorostu. Zároveň se snažím v tréninku cílit na silné stránky brankářů tak, aby byla výrazná jejich výjimečnost a dostali maximum ze svých silných stránek. V obou případech je však třeba se vyvíjet stejně jako se vyvíjí fotbal a reagovat na jeho směřování. Dle mého názoru se v každém věku můžete něco naučit a posunout se. Jako příklad lze uvést Buffona – je mu 42 let a zcela jistě nemůže chytat jako před dvaceti lety. Musel se přizpůsobit, a to nejen s ohledem na věk, ale hlavně směrem k vývoji hry. Bylo třeba zapracovat na konstruktivní rozehrávce, která je dnes úplně někde jinde než před dvaceti lety. I technika a taktika chytání je dnes mnohem propracovanější.
Lze tedy říct, že brankáře už nepředěláte, ale můžete vymazat zlozvyky a zapracovat na nedostatcích?
Na příkladu Buffona, nebo třeba v hokeji Jágra můžeme vidět, že člověk se může učit nové věci v jakémkoli věku. Když vidím, že brankář dělá konkrétní věc svým způsobem a vychází mu to, tak mu do toho nesahám, ale když vidím, že kvůli tomu dostává v konkrétních situacích branku, tak přijdu s možností, jak věc dělat jinak a zamezit do příště takovým gólům. Může jít i o maličký detail, který udělá rozdíl.
Jako trenér brankářů rezervy Sparty nejčastěji pracujete s trojicí (abecedně) – Benada, Čtvrtečka a Kotek. Jaká je spolupráce s tímto gólmanským týmem?
Ještě, než se podíváme přímo na „moji“ trojici, tak mimo tu mě moc těší, že s trenéry z mládeže tvoříme brankářskou koncepci – DNA sparťanského brankáře, u kterého by bylo na první pohled jasné, že je brankář ze Sparty. Do budoucna chceme naplno zapojit i trenéry A-týmu, abychom byli kompletní. Vše však komplikuje aktuální situace s virem, ale věřím, že se situace brzo zklidní a budeme moci koncepci tvořit všichni společně.
V rámci rozvoje dorosteneckých brankářů s námi v béčku postupně trénovali téměř všichni dorostenečtí brankáři. Je třeba klukům ukázat, jak to chodí a vypadá o stupínek výše. Tohle je posouvá. Například František Kotek je pro Evropskou ligu součástí A-týmu a zúčastnil se zatím všech zápasů v základní skupině. Podle mě skvělá motivace pro něj a také pro další odchovance Sparty, že cesta do áčka vede i přes akademii. Je to jen důkaz toho, že to mezi trenéry funguje – David Bičík s Michalem Špitem chodí na domácí zápasy béčka, když to čas dovolí a z venkovních zápasů sledují sestřihy a komunikujeme společně výkony a práci brankářů. Stejně tak pracujeme s Petrem Bartalským a jeho dorostenci.
Co se týče mých svěřenců, tak nejčastěji se potkávám s dvojicí Čtvrtečka – Kotek, protože Adam Benada je aktuálně na hostování v Brozanech. Jak Čtvrtka, tak Fany jsou inteligentní a učenliví kluci. Takové rodinný typy, kteří vědí, co chtějí. Honza má skvělou brankářskou postavu – silný a vysoký, z čehož těží při soubojích jeden na jednoho, zároveň je velký profesionál i mimo hřiště. Pracuje na sobě v posilovně, hlídá si stravu a snaží se udělat maximum, kde to jde. U Fandy je jeho největší devizou hra nohou, je sebevědomý ve hře mimo pokutové území, skvěle čte hru a některá řešení by nezrealizoval kdejaký hráč z pole. I přes svou menší postavu se dokáže prosadit v centrovaných míčích a rozmetává tím předsudky o tom, že se menší gólman ve vzduchu neprosadí. Důkazem je nedávný zápas rezervy v Karlových Varech. Ty měly svou hru založenou právě na standardních situacích a nakopávaných míčích do vápna. Fany byl ve vzduchu bezchybný.
Beny se ke Čtvrtkovi s Fanym hodně přibližuje. Je to inteligentní a pokorný kluk, který nerad prohrává a neuhne ze žádného souboje. Pro loňskou U19 to byl jeden z klíčových hráčů. I on se o sebe stará jako profík mimo hřiště a mezi jeho nejsilnější stránky patři skvělý reflex při střelách z bezprostřední blízkosti.
Všem třem bych přál, aby co nejdříve nakoukli do vyšších soutěží, a to nejlépe ve Spartě při postupu rezervy do druhé ligy. Za svoji píli a přístup si to jednoznačně zaslouží.
Pomohlo by případně hostování ve vyšších soutěžích?
Pro Adama Benadu bych rád, aby nasbíral co nejvíce odehraných zápasů ve třetí lize. Pro Čtvrtku s Fanym stoprocentně ano. Vím, že oba řešili nějaké nabídky, ale i s ohledem na situaci v roce 2020 okolo viru zůstali ve Spartě. Nebýt „zastavení“ fotbalu, tak si myslím, že jsou výš a ukazují své kvality. Pro náš B-tým je ale skvělé, že máme tak kvalitní brankáře.
Kde se inspirujete jako trenér?
Dříve jsem hodně sledoval videa na internetu, kde je nepřeberné množství materiálu. Nyní se snažím vymýšlet cvičení z konkrétních herních situací, na které narazím během sledování zápasů. Dále se mi pak líbí práce dvou světových trenérů brankářů – Gianluca Spinelli z PSG, který působil také u italské reprezentace a Michael Rechner z Hoffenheimu. A právě u Rechnera se mi líbí využívání neuromotorického tréninku, který praktikujeme i na Spartě. Trénink neurodrah je podle mého názoru nezbytný v tréninku brankářů. Abych vysvětlil, co je neuromotorický trénink, tak jde o zrychlování reakce na dráze oko – mozek – tělo. Neurodráha je právě spojení mezi nimi a chová se jako sval. Je třeba ji posilovat podobně jako svaly v posilovně. Výsledkem je pak zlepšení v rychlosti rozhodování, periferního vidění, lepší vnímání hry, vnímání více podnětů kolem sebe, atd.. Ve finále může takový trénink neurodrah určit, jestli je brankář u míče o desetinku vteřiny dříve a míč skončí jen na tyči a ne v brance. Navíc velkou výhodou neuromotorického tréninku je, že není natolik fyzicky náročný a hráči mohou trénovat i doma například 15 minut denně.
Může být inspirace u hokejových brankářů a jejich tréninku?
Určitě! Co vím, tak hokejoví trenéři dávají neurotréninku spoustu prostoru. Podobně na tom jsou týmy v NBA či baseballové MLB, kde je neurotrénink běžnou součástí tréninku.
Co říkáte na zapsání Petra Čecha na soupisku Chelsea pro Premier League?
Petra sleduji na internetu a vidím, že se udržuje ve velmi dobré kondici, hraje hokej a tráví i spoustu času v posilovně. Myslím, že by případný start zvládl stejně dobře jako v dobách aktivní kariéry. Viděl jsem záběry z tréninku Chelsea a na první pohled nebylo vůbec poznat, že rukavice vyměnil za oblek a místo v managementu v klubu. I tak si však myslím, že jde jen o opravdu nouzové řešení, kdyby se většina brankářů dostala mimo hru vinou viru.
Zkuste se vžít do role jednoho z brankářů Chelsea – nejde vám to, nedaří se a najednou jste na tréninku s manažerem klubu, který už nechytá nějakou dobu. Co na to říct?
Myslím si, že pro ostatní brankáře je to skvělé zpestření a využijí tuto možnost k načerpání Petrových zkušeností. Určitě jim toto řešení pomůže a bude po ně obohacující.
Zvláště Kepa Arrizabalaga to nyní má těžké a asi mu nepomůže, že zástupy fanoušků hlásí, že raději uvidí mezi třemi tyčemi legendu po aktivní kariéře než jeho….
Kepy je mi hodně líto, protože když do Chelsea přišel, tak se mu dařilo a teď je pod palbou kritiky. Netroufám si říct, kde se stala chyba a jak to má Španěl nastavené v hlavě, ale myslím si, že do zápasů nejde s čistou hlavou a ví, že jeho sebemenší chyba obletí svět, podobně jako to bylo u Mignoleta či Kariuse dříve. Věřím však, že tu pomyslnou deku ze sebe setřese a své kvality ještě ukáže. Je to výborný brankář.