Sedmdesátiny Josefa Jurkanina
Když Josef Jurkanin ještě jako dorostenec přišel v roce 1966 na Letnou a byl hned zařazen do sparťanského „áčka“, patřil k velkým nadějím československého fotbalu. Očekávání nezklamal a na devět sezon se zařadil do plejády osobností, na které se nezapomíná. V rudém dresu sehrál 461 zápasů a vstřelil 187 gólů. Dres národního mužstva oblékal v letech 1967 – 1975. V úterý 5. března slaví tento legendární sparťanský fotbalista 70. narozeniny a k naší gratulací k tomuto životnímu jubileu patří i vzpomínky.
První krůčky v Čakovicích
S fotbalem začínal v deseti letech v Čakovicích, kde pod vedením trenéra Oldřicha Urbana, otce pozdějšího hráče Sparty, dostal velice solidní základy. S čakovickým týmem postoupil do první dorostenecké ligy a v ní měl radost z druhého místa. Brzy se zařadil do stálého kádru československé dorostenecké reprezentace. Byl také členem týmu, který na turnaji UEFA v roce 1966 v Jugoslávii porazil Francii i Anglii 3:1. V té době o talentovaného Josefa usilovaly Hradec Králové, Kladno, Bohemians, Dukla a Sparta. Sedmnáctiletý mladík se rozhodl oblékat rudé tričko. A rok před maturitou na čakovickém gymnáziu už s vyznamenáním maturoval na fotbalovém hřišti v tehdejším Poháru UEFA v utkání proti italské Bologni.
Rozdával vtip a radost
Byl mistrem úchvatného driblingu. Dokázal se proplétat houštinou těl s balonem jakoby přilepeným na noze. Jeho gólům nepředcházela razantní střela, ale lišácká úvaha a rychlá orientace. Díky své vynikající technice se prosazoval nejen uprostřed pole, ale i ve velkém a malém čtverci, což často přimělo bránícího soupeře k penaltovému zákroku. Dokázal zaujmout každého diváka, protože rozdával vtip a radost. Vynikající herec a řadu let i předseda Spartaklubu Václav Voska jednou řekl: „Cítím se Jurkaninovým tchánem, neboť moje dvanáctiletá dcera rezolutně prohlásila, že si ho chce vzít za manžela.“
Splněný klukovský sen
Na Spartu chodil s tátou ještě jako kluk a potají snil o tom, že by na letenském stadionu také někdy sám nastupoval. „A protože se mi to podařilo, považoval jsem to vždy za svůj velký sportovní úspěch. Na Spartě jsem se setkal s kluky, které jsem už znal z dřívější doby, například s Jirkou Rosickým, Oldou Urbanem či Sváťou Bouškou. Především však pro mě bylo ctí a velkým zážitkem oblékat stejný dres s Andrejem Kvašňákem, Václavem Maškem, Pepíkem Vojtou, Jirkou Tichým, Tomášem Pospíchalem, Bohoušem Veselým, Václavem Vránou a dalšími vynikajícími fotbalisty, kteří mně pomohli postupně se mezi ně zařadit. Měl jsem i štěstí, že v té době byl Ivan Mráz na vojně v Dukle, takže se pro mě našlo místo v základní sestavě. Byla to krásná léta,“ vzpomíná na své sparťanské začátky.
Devět let na Letné
Rok po příchodu do Sparty jí pomohl k mistrovskému titulu a po výhrách nad Górnikem Zabrze a Anderlechtem Brusel k postupu do čtvrtfinále Poháru mistrů proti Realu Madrid. Nemalý podíl měl na výsledcích našeho mužstva v památných zájezdech do Austrálie a Jižní Ameriky na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V roce 1972 se zasloužil o prvenství v Československém poháru a tím i o účast v Poháru vítězů, v němž Sparta postupně vyřadila Standard Lutych, Ferencváros, Schalke 04 a zastavil ji až v semifinále AC Milán, jemuž podlehla dvakrát těsně 0:1. „Po mnoha úspěšných letech však přišla i krušná období. To vůbec nejhorší na jaře 1975, kdy se Sparta poprvé ve své historii propadla do druhé ligy,“ připomíná hodně smutnou tečku za svým devítiletým působením na Letné.
Zahrál si na mistrovství světa
Svými vynikajícími výkony upoutal i pozornost stavitelů národního mužstva. V paměti mu zůstala především jeho premiéra. „V Bratislavě jsme tehdy v kvalifikaci na mistrovství světa porazili Turecko 3:0 a mně se podařilo vstřelit první reprezentační gól. V roce 1970 jsem se dočkal i nominace na šampionát. Přestože se tehdy našemu mužstvu nedařilo, prohrálo všechny tři zápasy a já jsem si zahrál jen poločas proti Rumunsku, tak svoji účast na mistrovství světa považuji za vrchol své sportovní kariéry,“ zdůrazňuje Josef, který dres národního mužstva oblékl ve 13 utkáních.
Přetržená achilovka
Jeho fotbalový život výrazně narušila na jaře 1973 v utkání s Nitrou přetržená achilovka. Devět měsíců marodil a do bývalé formy se podle vlastních slov už nikdy nedostal. Ze Sparty odešel už v 26 letech na dva roky za trenérem Antonínem Rýgrem do Teplic a po návratu do Prahy se s ligovým fotbalem rozloučil ve Slavii. Potom mu diváci ještě tleskali v Příbrami i v klubech z nižších tříd. Svou kariéru ukončil v 52 letech ve Vyžlovce.
Byl stálicí Staré gardy
Po skončení své profesionální dráhy byl Jurkanin zaměstnán u Vojenských staveb. Zprvu jako úředník a později z finančních důvodů přijal místo dělníka. Stal se řidičem-skladníkem a v této profesi nastoupil i u soukromé firmy, kde pak řadu let pracoval jako skladník zdravotnického materiálu. „Na Spartu jsem samozřejmě nikdy nezapomněl. Pravidelně jsem oblékal dres její Staré gardy, ale po šedesátce nastupovat proti mladým klukům nebylo nic jednoduchého,“ přiznává kdysi mistr driblingu. Dnes si již osm let v pohodě užívá důchodu. „Snažím se udržovat dobrou fyzickou kondici, což by například před dvěma týdny mohly v Krkonoších potvrdit moje lyžařské běžky. Před vstupem do sezony, nebo v jejím závěru se pak na pravidelných schůzkách setkávám s dalšími bývalými sparťanskými hráči, což jsou vždy příjemné chvíle,“ uzavírá Josef.