Večer v Krasnodaru, ráno v Ženevě
Ve vánočním díle seriálu Tváře Sparty o zaměstnancích klubu si můžete přečíst rozhovor s Martinou Pavlovou, která pracuje ve sportovním oddělení klubu. Dozvíte se například, jaké zážitky s sebou přináší organizace zápasů v evropských pohárech.
Jak vypadá náplň tvé práce?
Náplní mé práce jsou v první řadě všechny mezinárodní vztahy. To znamená, že jsem hlavním kontaktem pro UEFA ve všech soutěžích a ve všech záležitostech. Musím sledovat, co se kde děje a pak mám na starosti organizaci soutěžních zápasů. Jsem také hlavním kontaktem pro ECA, Evropskou klubovou asociaci. Pak mám na starosti sportovní agendu, organizaci zápasů v covidové době a to, abychom byli v souladu se všemi předpisy, protokoly a věděli, že všechno máme podchycené a vše bude v pohodě.
Je to velký rozdíl, když se hrají zápasy Evropské ligy oproti běžnému fungování?
Co se týče časové náročnosti, tak obrovský. Teď v covidové době ještě o to větší. Těch věcí je spousta. Bohužel jsme neřešili bezpečnost a fanoušky, ale zase šlo o spoustu jiných věcí, které jsme museli řešit. Občas byly regule opravdu přísné, ale nedá se nic dělat.
Ve srovnání s předchozími lety to bylo náročnější nebo proste jen úplně jiná práce?
Letos to bylo jiné. Řešili jsme mnohem víc administrativy, testování, seznamy, museli jsme si pohlídat odpovídající akreditace i povolené kvóty. Řekla bych, že to bylo náročné v tom, že to bylo pro nás nové. Některé věci se měnily za pochodu. Každopádně radši řeším fanoušky než covid.
Kolik let působíš ve Spartě a jak ses dostala k práci pro klub?
Já už jsem ve Spartě skoro 12 let. Začala jsem tady pracovat ještě na vysoké škole. Byla to nějaká forma stáže. V té době se tvořilo PR oddělení. Byla jsem tu nejprve jako administrativní výpomoc. Tehdy to bylo takové oddělení PR a marketingu dohromady. Pak jsem se postupně přes další pozice dostala do sportovního úseku.
Když srovnáš tehdejší náplň práce v PR s tou dnešní, jak moc se podle tebe změnila?
Já jsem ještě trochu stará škola. Svůj facebookový profil jsem si zakládala někdy po vysoké škole. V době, kdy se teprve začínaly řešit sociální sítě, to znamená Twitter a Facebook. Já mám ještě účet na Twitteru, který mi zakládal můj tehdejší kolega David Pavlíček. V té době se tyhle věci teprve rozbíhaly. S Davidem na to všichni rádi vzpomínáme. David tehdy prosadil, aby se koupila kamera a začaly se dělat klubová videa. Do té doby se nedělala. Tehdy jsme našli kameru, kterou jsme kupovali z USA, aby byla trochu levnější. Pak jsme toho trochu litovali, protože s tím bylo takových starostí… V téhle době jsem tedy byla v PR oddělení. I to se od té doby rozrostlo. Některé věci se naopak nezměnily. Já jsem měla na starosti třeba akreditace pro novináře. To běží pořád stejně.
Když jste sociální sítě zakládali, napadlo by tě, že to za pár let bude hlavní komunikační nástroj směrem k veřejnosti?
Já nevím, jestli mě to napadlo. Asi to ale bylo docela logické. Byl v tom jasný potenciál. Kluci se vždycky snažili, abychom nebyli pozadu za žádnými trendy a inspirovali se hodně v zahraničí. Řekla bych, že to směřovalo k tomu, že to bude důležitý nástroj komunikace klubu.
Jak se člověk posune z klubového PR do sportovního úseku?
Já jsem to ještě vzala přes pozici asistentky ředitelky komerčního úseku paní Králové. V té době jsem začala také pomáhat Rudolfu Baťovi, který byl ve sportovním oddělení. Když se dělala Liga mistryň, tak jsem se od něj naučila spoustu věcí. Postupně jsem ty kompetence přebrala pod sebe. Když se rozjížděla Evropská liga, tak jsem pomáhala nejen s věcmi okolo médií, ale postupně se přibalovaly další organizační věci. Se sportovním oddělením jsem tedy víc spolupracovala. Takže to pak byl takový přirozený vývoj. Člověk také musí mít přehled o všech předpisech na mezinárodní i místní úrovni. Musíme znát předpisy ohledně registrace smluv a přestupů. Je třeba se tomu pověnovat a trochu do toho nakouknout.
Ve Spartě jsi 12 let. Na co nejraději vzpomínáš?
To je těžké říct. Samozřejmě na tituly, kterých nebylo tolik, ale vždycky jsou to jedinečné vzpomínky. Pak spousta menších věcí. Jsou to povedené venkovní zápasy, na kterých jsme s kolegy byli a dodnes na ně rádi vzpomínáme. Zažili jsme fajn věci. V první řadě ale ráda vzpomínám na sportovní úspěchy. Kvůli tomu tady všichni jsme. Pro mě jde také hodně o lidský faktor, mám tady fajn kolegy, spousta z nich jsou moji kamarádi a rádi vzpomínáme na spoustu věcí. Neumím tedy vypíchnout něco extra.
Tak z druhé stránky. Jaké máš naopak horší zážitky?
Vzala bych to podobně. Čím hůř se daří, tím větší je tlak a horší atmosféra v klubu. Nikomu to tady není jedno a na každého to nějakým způsobem doléhá. Vždycky říkám, že po vyhraném zápase člověk nepotřebuje spát tolik a lépe se mu vstává, než když je to zápas prohraný. A to my ho nehrajeme. Samozřejmě to tedy v posledních letech nebylo úplně lehké a pár nočních můr jsme tady měli. K tomu bych se asi nevracela. To už je pryč a já jsem optimista. (směje se)
Díky své práci cestuješ na utkání s týmy Sparty. Vybavuješ si nějakou cestu, kdy jste museli zvládnout nenadálé situace?
Když jsem letěla poprvé se ženami na Ligu mistryň, tak jsme přijeli do Belgie a tehdy jsme měli na dresu jako sponzora sázkovou kancelář, která nebyla v Belgii povolená. Museli jsme tam narychlo předělávat dresy. Pak se nám také stalo, že jsme se v Lyonu zasekli v zácpě a řidičům nevyšly hodiny. Takže jsme neměli, jak jet na trénink na stadion, protože oba nemohli řídit. Rychle jsem volala, jestli mi Olympique nemůže poslat nějaký autobus. Naštěstí byli vstřícní a poslali nám autobus přes celé město. Když jsme zase letěli z Kypru, tak se nám rozbil autobus a málem nám uletělo letadlo. S ženami jsem se toho naučila hodně a není to chyba ženského fotbalu. Jsou situace, které se mohou stát kdykoliv. To už je ale dávno.
Zažila jsi postup do čtvrtfinále Evropské ligy a říkala, že i v tomto případě šlo občas o hodně dobrodružné cestování…
S Pepou Krulou jsme hned po postupech létali na losy. Postoupili jsme v Krasnodaru, přes noc jsme letěli do Běloruska a pak do Ženevy, kde byl los. V Minsku jsme čekali na letadlo a přiletělo ne moc hezké a malé letadlo běloruských aerolinií. Navíc asi během hodiny se z hnědého letiště stalo bílé. Všude napadl sníh a nikdo ho neodklízel. Přijeli jsme na ten los úplně vyřízení, a ještě se všichni divili, co tam děláme, když jsme byli v Rusku. Tak jsme říkali, že jsme letěli přes noc. Pak jsme porazili Lazio, kdy jsme zase hráli venku, a postoupili jsme. S Pepou jsme ani neměli koupenou letenku. Měli jsme nějakou předrezervaci, ale vzhledem o tomu, že jsme doma remizovali 1:1 a pak hráli u nich, tak jsme letenky dopředu koupené neměli. Po zápase jsme tedy rychle letenky nakupovali. Přiletěli jsme po zápase s týmem do Prahy, s Pepou jsme byli na letišti na hotelu, rychle se osprchovali, najedli a letěli přes Frankfurt do Ženevy. Tam jsme byli taky trošku unavení. Ale jak jsem říkala, únavu smaže dobrý pocit. Po losu čtvrtfinále byl workshop osmi kubů.
Jak ten workshop probíhal?
Tam nás vítali s velkou pompou, protože jsme tam byli poprvé. Tam už se tehdy řešilo finále. Oni říkali, že zápasů je hodně v krátkém čase a už nebude čas to řešit. Po čtrnácti dnech po nás chtěli poslat kolika letadly přiletíme a kdy. Museli jsme jim říct, kolik bude letadel a vlaků s fanoušky. Kolik fanoušků přijede autem. Měli na finále 10 000 lístků a zeptali se mě, kolik jich chce Sparta. Řekla jsem, že 10 000. (směje se) Věřím, že by tam naši fanoušci jeli. Jsou to pracovně zajímavé věci, na které budeme všichni vzpomínat.
Jezdíš na losy evropských pohárů, takže jsi musela potkat řadu světových fotbalových osobností. Které setkání pro tebe bylo obzvlášť velkým zážitkem?
Při losování a workshopech člověk potká lidi na vedoucích pozicích v klubu, kteří třeba nejsou v nejvyšším managementu, ale mají na starost organizaci. Jsou to většinou normální smrtelníci jako já. Takže těžko říct. Ale teď poslední zážitek byl v Miláně, kdy jsme se potkali a Paolem Maldinim jako členem místního managementu. Člověk potká spoustu zajímavých lidi, ale žádné velké highlighty nemám. Já se s lidmi nefotím, akorát s vámi. (směje se)
Když odbočíme od fotbalu, jaké jsou tvoje koníčky?
Já fotbal nehraju a nikdy jsem ho nehrála. Maximálně nějaký zápas mezi zaměstnanci. Sport ale mám ráda, hrála jsem házenou. Týmové sporty jsou mi hodně blízké, taková ta dynamika v kolektivu. Člověk se spoustu věcí naučí a je to užitečné do života. Ráda lyžuju a obecně se hýbu. Ráda se potkám s kamarády, to mě hodně nabíjí. Starám se o pokojové rostliny, občas si něco přečtu a na něco se podívám. Baví mě filmy, které jsou založené na faktických událostech. Jinak ale tolik filmový člověk nejsem. Takže takové obyčejné věci.
Jaké knížky máš ráda?
Snažím se číst něco, co pro mě může být prospěšné pracovně. Často jsou to knihy z fotbalového prostředí nebo takové, které pomáhají v seberozvoji. K tomu se někdy člověk musí trochu dokopat. Mám rozečtenou Hru o trůny, s tím trochu bojuju. (směje se) Čtu to v angličtině a ztratila jsem záložku, tak na tu knížku trochu trucuju, protože se mi do toho blbě vrací zpátky.
Který díl čteš?
Ten oranžový. Nevím, jestli je třetí nebo čtvrtý. (směje se) Jsou to hrozné bichle. Nejsem do toho fanatik, ale baví mě to.
A co se týká fotbalových knih?
Mám rozečtenou knížku od Ferrána Soriana The Ball Doesn't Go In By Chance. Je to z doby, kdy byl ve vedení Barcelony. Jsou to zajímavé věci.
Zmínila jsi také seberozvojové knížky. Jaké tě zaujaly?
Nevím, jak se ta knížka jmenuje, ale obecně je o porozumění emocí. Pomáhá také v tom vyznat se sama v sobě a rozklíčovat signály, které mozek vysílá. Takže porozumění sám v sobě a lepší sebeovládání. Myslím ale, že v sebeovládání nejsem tak špatná, aby si lidi nemysleli, že jsem semetrika a vřískám po vás. (směje se) Já tady po nikom nevřískám!
To v tom rozhovoru ale bude!
To bude super! (směje se)