Nejmladší sparťanský vedoucí
Jan Ruprich má v 18 letech zajímavou fotbalovou kariéru. Na Spartě je vedoucím dorostu U17 a zároveň také trenérem přípravky WU11. Honzovu cestu z Jaroměře až do Sparty lemuje mnoho zážitků, o které se s námi podělil.
O trenérských začátcích
S trénováním jsem začal v Jaroměři, což je město u Hradce Králové směrem na Polsko. V Jaroměři jsem bydlel a chodil na základku. Pak přišla devátá třída a teď co dál… Mohl jsem pokračovat na gymnáziu v Jaroměři nebo v Novém Bydžově a dalších takových městech podobných Jaroměři.
Pak jsem si však na internetu našel školu ANOA (Anglo-německá obchodní akademie – pozn. red.). Zaujalo mě, že má partnerství se Spartou. Jel jsem na den otevřených dveří, škola se mi líbila, udělali tam na mě dojem. Bratr mi také poradil, ať jdu studovat co nejdál od Jaroměře. Poradil jsem se i s rodiči, ti mě podpořili. A podporují stále, za což jim děkuji.
Opustil jsem tedy trénování v Jaroměři, úplně zanevřít na fotbal se mi ale nechtělo. Procházel jsem si tak různé inzeráty a vyšel mi Slavoj Vyšehrad. Hned v září 2017, po nástupu na střední školu, jsem jel na Vyšehrad. Dohodli jsme se, podepsal jsem smlouvu a začal trénovat mladší přípravku. Zrovna tenkrát letěl ten seriál s Jakubem Štáfkem alias Lavickým, takže být na Vyšehradě byl zážitek.
V rámci ANOA jsem zařazený do sportovní třídy a tělocvik máme na Strahově. Studenti, co jsou zároveň hráči Sparty, trénují se svými týmy U19, U17 a podobně. Ostatní, co hrají za Motorlet, Aritmu, Meteor a jiné týmy, trénují zvlášť pod Jaroslavem Vavříčkem. A já mám dohodnutou výjimku, že během těch hodin tělocviku nehraji fotbal, ale v rámci praxe trénuji právě s panem Vavříčkem.
Jednou takhle jdu na Strahově po chodbě a potkal jsem šéftrenérku dívčí mládeže Sparty Evu Haniakovou. Ptala se mě, kde trénuji a co a jak… Tak říkám, že na Vyšehradě, zrovna jsem jim to čerstvě podepsal. Na což ona zareagovala, že to je škoda, protože hledá někoho k přípravkám. To mě zamrzelo.
Ale našli jsme řešení: Vyšehrad trénoval dva dny v týdnu a ostatní dny jsem měl volno. Vyšlo to tak dobře, že jsem mohl skloubit oboje. Pondělí trénink na Vyšehradě, v úterý v Satalicích se Spartou, středa Vyšehrad, čtvrtek Satalice a tak dále. Každý den něco, nenudil jsem se. Angažmá ve Spartě byl další velký zážitek.
O trénování starší přípravky WU11
První sezónu 2017/18 u starší přípravky ve Spartě jsme tým vedli společně s Karlem Truksou a Patrikem Heboussem. Nyní jsme také tři, kromě mě ještě Petr Semirád a Jaroslav Masopust. A k tomu trenér brankářek a kondiční trenér. Máme velkou základnu dětí, na trénink se nám sejde i pětadvacet holek, takže si je rozdělíme do skupin.
Máme různá stanoviště, jedno třeba zaměřené na práci s míčem, Coerver a podobně. Další na střelbu, třetí na přihrávky nebo nějakou součinnost. Po deseti patnácti minutách si hráčky protočíme. Trénujeme dvakrát v týdnu hodinu a půl.
O angažmá vedoucího týmu U17
Jak jsem takhle na Strahově s Jaroslavem Vavříčkem trénoval ty nesparťany, tak vždy vedle nás trénovaly týmy U19, U17 a další. Vzájemně jsme se tam tedy znali a věděli jsme o sobě s ostatními trenéry. Pak nastaly posuny, Petr Janoušek odešel v sezóně 2018/19 dělat asistenta k mužskému áčku. A trenér Jakub Hovorka se od žáků posunul k mladšímu dorostu. Ten nás poté jednou po tělocviku na Strahově odváděl zpět do školy. Cestou se mě zeptal, jestli nechci jet trénovat s ním na kemp Marka Matějovského ve Staré Boleslavi. Tak jsem řekl, že jo. Stejně jsem v létě neměl co dělat.
Na kempu jsme se s Jakubem Hovorkou sblížili víc, doporučil mě i další trenér Daniel Franc a organizátor kempu Josef Matějovský. A jelikož zrovna Jakub Hovorka hledal nějakého vedoucího ke svému týmu, vzal si nakonec mě. Kromě kempu Marka Matějovského jsem působil i v kempu Adama Petrouše, s jeho synem jsem chodil do školy. Konal se v Jánským Lázních, takže v mém kraji. Jsou to skvělé zkušenosti pro práci dál.
O funkci kustoda, kameramana a dalších postech
Funkci vedoucího týmu jsem dělal už v Jaroměři, když tamní chlapi sestoupili z divize do krajského přeboru. Dělal jsem vedoucího, kustoda, zápasy jsem fotil a natáčel, dělal videosestřihy… Spravoval jsem i klubový Facebook, nabral jsem nové sledující, dělal upoutávky na zápasy. Dělal jsem prostě všechno. A dělal jsem to rád a z vlastní iniciativy, nikdo mě nemusel úkolovat.
Sám jsem aktivně jako hráč fotbal nikdy nehrál. Sice jsem hustil do staršího bratra Viléma, ať mě vezme na trénink. Jenže mám astma, rodiče se o mě báli. Když jsem tedy nemohl hrát, snažil jsem se k fotbalu dostat jiným způsobem.
O roli nejmladšího vedoucího
Funkci vedoucího musím skloubit s trénováním dívčí starší přípravky. Role vedoucího U17 má přednost, když se zápasy kryjí. S hráči máme dobrou partu. Měl jsem nejdřív samozřejmě strach, jak mě přijmou, když jsem jen o málo starší. Ze začátku se mě kluci třeba ptali, jestli mi mají vykat. Ale nevykají mi, tykáme si, máme kamarádský vztah a nedoplácím na to. Když jim něco řeknu, tak to udělají, berou to a respektují mě.
Když hrajeme ligové zápasy, tak tam už mě činovníci ostatních klubů berou poněkud méně. „Ty jseš kdo, co tady děláš, kam jdeš,“ vyslechnu si na začátku. Musím jim vysvětlit, že jsem vedoucí. Koukají na mě, jestli si nedělám srandu, ale pak to berou. S rozhodčími není vůbec žádný problém, s nimi mám dobré vztahy. Chápu to tak, že si své jméno a postavení vedoucího U17 ligového klubu musím vybudovat.
Ve Spartě jsem nejmladší vedoucí týmu. Perličkou je, že když se zaměstnanci Sparty fotili na Letné, abychom udělali velkou společnou fotku, seděl jsem vedle nejstaršího vedoucího. Což je Miroslav Ort, kterému je 78 let, je tedy o 60 let starší.
Než mi bylo 18 let, nemohl jsem ani být oficiálně v zápise jako vedoucí. Takže jsem hlídal potvrzení zápisu, jestli máme nachystané dresy a podobně, ale v zápise musel být vždy někdo jiný. Stejný případ je trenérská licence. Trénovat jsem začal ve 13 letech minipřípravky v Jaroměři. A když mi bylo 14 let, šel jsem na licenci, kde jsem byl také nejmladší.
O budoucnosti
Co bude dál? To sám nevím. Když jsem byl v Jaroměři, říkal jsem si, že bych se jednou rád dostal třeba do Sparty. Bum a bylo. Pamatuji si můj první den na Strahově. Seděl jsem v kabině a najednou se kolem mihl David Holoubek, který zrovna sbíral úspěchy v Evropské lize. To mi spadla brada. Pak byla éra Stramaccioniho. Přijelo drahé auto, z něj vystoupil Andrea Stramaccioni, další zážitek. Nebo jsme teď měli seminář, kde měl prezentaci německý trenér Dunajské Stredy Peter Hyballa. Seděly tam i kapacity jako pan Hřebík, Krieg… Stále mi to asi úplně nedochází. A přemýšlím, jestli je to pravda, nebo ne.
Povídání Jana Rupricha zaznamenal Tomáš Kafka.