Každá generace hráček má být na co pyšná
Adéla Pivoňková působila na Spartě jako hráčka, kvůli vážným zraněním ale musela předčasně ukončit svou profesionální kariéru. Dnes je asistentkou v B-týmu a zároveň nastupuje jako brankářka. I přes opakující se zranění se nevzdala a své zkušenosti předává dál.
V posledním utkání minulé sezony ses rozloučila s aktivní hráčskou kariérou, napadlo tě, že je pro tebe připravené takové překvapení?
Vůbec nic jsem nečekala, vzbudila jsem se jako každý jiný den. Měla mi do Prahy přijet celá rodina, takže jsem se těšila hlavně na ně. A tohle mě naprosto dostalo. Než jsem nastoupila na hřiště, vzpomínala jsem na to, co jsem na Letné zažívala, ještě když jsem mohla hrát. V hlavě mi běželo, že tenhle moment je to poslední, co mi fotbalový život nabídne… Ale nebyl!
Co tedy následovalo?
Dostala jsem od Dušana Žovince nabídku dělat asistentku v B-týmu u Ivy Mocové a Petra Baláska. Z hlediska mého zdravotního stavu, to bylo nejlepší rozhodnutí, jenže v B-týmu byla jen jedna gólmanka. Nejdřív to bylo tak, že jsem s Míšou Podhráskou (pozn. brankářka B-týmu) trénovala nějaké základy a řekla jsem si, že si taky stoupnu do brány a začalo mě to tam bavit.
S Ivou Mocovou jsi byla spoluhráčka, teď jste kolegyně v práci a trénujete spolu, jak vám to funguje?
S Ivou se známe už dlouho. Pomohla mi například, když nám o prázdninách zavřeli internát, bydlela jsem u ní, abych mohla v létě dojíždět na tréninky. Máme spolu skvělý vztah, rozumíme si, ale zároveň si dokážeme vytknout chyby. Myslím, že kdyby to byl někdo jiný, nebo bychom si takhle nerozuměli, tak bychom spolu nedokázaly trávit tolik času.
Vraťme se k tvým fotbalovým začátkům, jak ses dostala k fotbalu a jaká byla reakce rodiny?
Naši mě vedli vždycky za tím, co jsem chtěla já, ať to byla atletika, hasiči, ping pong nebo fotbal. Taťka trénoval přípravku a já jsem, jako každé dítě, chodila s ním a postupně jsem začala hrát s klukama. Mamka mě vždycky podporovala v tom, co chci dělat, i po 5 operacích kolene mi řekla, že ví, že se stejně na to hřiště vrátím. Od rodiny jsem měla vždycky velkou podporu, ať už od rodičů, od sestry s jejím manželem a dětma nebo od babičky s dědou.
Začínala jsi hrát fotbal s klukama, jaký to na tebe mělo vliv?
Jsem ráda, že jsem vyrůstala v malém městě Železnice a hrála s klukama, myslím, že je to pro začínající dívky přínosné. Zvykne si na důraz, na určitý typ chování a když pak přejde k holkám, tak se může soustředit na něco jiného. Ale i když si tímhle neprojde, tak má určitě šanci. Rodí se holky, které mají talent a potom je na trenérovi, aby ho rozvíjel, a na hráčce, aby na sobě pracovala.
Je potom cítit rozdíl mezi klučičím kolektivem a dívčím, respektive mužským a ženským?
Ženy jsou nastavené úplně jinak, než muži. V mužské kabině se spory řeší hned, ale u žen to trvá týdny, měsíce... Je to hodně o hlavě a je dobré nebrat si všechno úplně k srdci.
Je důležité se jako trenér soustředit i na tuto stránku?
Je potřeba s holkama pracovat jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Tím, že mám za sebou fotbalovou kariéru a zažila jsem spoustu trenérů, vím jak to funguje a snažím se to holkám přetlumočit. Není to ale tak, že bych jim říkala, jak se mají chovat, každá je jedinečná, je svoje a tak se ke každé musí přistupovat individuálně.
Máš nějaké poselství, které chceš svým svěřenkyním takto předat?
Určitý podíl na mých zraněních má špatná životospráva a teď bych udělala spoustu věcí jinak. Bohužel se to ale špatně uvědomuje, v nácti člověk nepřemýšlí nad tím, co se stane za pár let. Na to musí být hráčka opravdu uvědomělá, aby se o sebe správně starala. Je dobré se také věnovat dalším sportům, které zatěžují jiné části těla než je tomu u fotbal. Je tedy důležité dbát na správnou stravu, spánek a rehabilitaci.
Vedete k tomu hráčky v B-týmu?
Samozřejmě se jim snažíme předat, že je důležité, aby dobře spaly, regenarovaly… U holek v béčku podle mě nejsou takové ambice, jaké by tam mohly být. Spousta hráček předtím nedostávala tolik příležitostí a byly do B-týmu “odložené”. Najednou ale začaly hrát a teď bojují o postup do druhé ligy. Žádné dveře pro ně nejsou zavřené, ať už by se chtěly dostat do A-týmu nebo třeba do zahraničí.
Nemrzí tě, že jsi nezažila zvyšující se zájem o ženský fotbal?
Každá generace hráček měla něco, na co může být pyšná, na nás také chodili fanoušci, na domácí zápasy chodil fanklub, který nás podporoval. Samozřejmě vnímám vzestup ženského fotbalu v republice a jsem za to jedině ráda, protože si myslím, že si ženský fotbal zaslouží vyšší pozornost.