Na Spartě jsem se učil fotit
Fotograf Ondřej Pýcha už měl před svým objektivem spoustu slavných osobností, například Celine Dion, Alanis Morrisete nebo Ozzyho Osbourna. Protože je velký sparťan, už několik let je také autorem sparťanského nástěnného kalendáře. Nejinak tomu bude i u vydání pro rok 2019, které Pýcha právě teď chystá. Proto jsme Ondřeje pozvali k rozhovoru do našeho podcastu Srdce ze železa.
V čem bude sparťanský kalendář pro rok 2019 speciální?
Fotím už čtvrtý kalendář a poprvé v něm nebudou hráči A týmu, nýbrž se v něm objeví sparťanské legendy. V kalendáři se tak můžete těšit na portréty pánů Maška, Vojty, Siegla, Novotného nebo Bergera. Právě toho jsem nikdy v minulosti nefotil a jako malý kluk jsem byl jeho velký fanoušek. Portrét jsem s ním pořizoval za brankou, do které Honza vstřelil památný gól Juventusu při výhře 1:0, takže to byl pro mě obrovský zážitek.
Fotil jsi spoustu celebrit z Čech i zahraničí, je tedy pro tebe opravdu ještě zážitek fotit bývalé fotbalisty? Nezevšední to časem?
Kdepak! Já ve třinácti začal fotit právě kvůli tomu, abych mohl být poblíž fotbalu. Nejsem ze sportovní rodiny a na vrcholového sportovce nemám předpoklady. Rodiče mi ale poradili, ať si zkusím fotbal fotit a že mě to třeba bude jednou živit. Pamatuju si, že jedny z prvních fotek jsem v osmdesátých letech pořizoval právě tady na Spartě.
V té době ale nebylo úplně běžné chodit s foťákem na fotbal, ne?
To rozhodně ne, vlastnit tenkrát foťák bylo něco podobného jako mít dnes auto. Půjčil jsem si ho tehdy od táty a na Spartě jsem se skamarádil s jedním pořadatelem. Ten mě tajně pouštěl mezi profesionály za branku a já se tam učil techniku. Dva roky na to jsem se dostal na fotografickou školu.
Měl jsi rád fotbalové časopisy, ve kterých bylo k vidění hodně sportovních fotek?
Hodně mě ovlivnil časopis Stadion, který si určitě mí vrstevníci pamatují. To byl jeden z mála barevných a obrazových časopisů. Byl o sportu a mým snem tehdy bylo fotit pro něj, protože nic jiného tu tehdy nebylo. Pracovali tam dva šikovní fotografové, Jirka Pekárek a Jiří Koliš, kteří byli mými vzory.
Jsi velký fanoušek Sparty. Jak ses k tomu dostal?
Rozhodně to není věc, kterou bychom si předávali v rodině. Táta je architekt a fotbal vůbec neřeší. Spíš rozhodl to, že jsem z Dejvic, takže jsem měl Spartu nejblíž a táhlo mě to k ní. Navíc tam, kde je dnes výjezd z tunelu Blanka, bývalo betonové házenkářské hřiště, kam chodilo trénovat i áčko. Dalo se tam snadno přelézt plot a hrát fotbal. Stávalo se, že jsme jako děti přepouštěli hřiště hráčům Sparty. Často jsem to využíval i k tomu, abych ulovil nějaký podpis.
Celý rozhovor s fotografem Ondřejem Pýchou si poslechněte ZDE.