Nikdy na to nezapomenu
Lukáš Mareček patřil mezi hráče, kteří v tažení do čtvrtfinále Evropské ligy odehráli takřka vše. V základní sestavě chyběl jen v prvním utkání základní skupiny na hřišti Tripolisu. Proto jsme si vybrali právě jeho, aby začal naší vzpomínkovou sérii na úspěšné působení v Evropské lize v sezoně 2015/2016.
Lukáši, jak vzpomínáš na cestu až do čtvrtfinále Evropské ligy?
Často si na to vzpomenu, na to nejde zapomenout. Tahle cesta, která se nám povedla, to je jeden z největších úspěchů v mé kariéře. Vzpomínám si, že když jsme postoupili ze skupiny a čekal nás Krasnodar, říkali jsme si, že by bylo super postoupit ještě do dalšího kola. A ono se nám to po dvou výborných výkonech povedlo! Pak jsme s napětím očekávali los, a když se nám ukázalo Lazio, byli jsme v euforii, že si zahrajeme proti tak skvělému týmu. Šli jsme do toho s tím, že už nemáme co ztratit a chceme podat výkon, po němž bychom mohli odejít se zdviženými hlavami. A nám se dokonce povedlo postoupit, to bylo neuvěřitelné, postoupili jsme až do čtvrtfinále. Byla to obrovská radost, nadšení. Zastavil nás až Villareal, byť i tam to po prvním zápase bylo docela otevřené. Doma nás srazilo, že jsme dostali hodně gólů a naše cesta tak skončila. Pro fanoušky i pro nás hráče to ale byla super jízda, a jak říkám, v kariéře ji řadím ohromně vysoko.
Jaká vlastně byla očekávání před startem skupiny?
Když už Sparta postoupí do skupiny Evropské ligy, vždycky je jedním z cílů další postup. Měli jsme tam kvalitní soupeře, ale věřili jsme si, že i my máme své kvality. Nejvíc jsme se samozřejmě těšili na duely proti Schalke, se kterým jsme nakonec sehráli dva dobré zápasy. Venku v Německu to byla neskutečná kulisa a i tenhle zážitek řadím ve své kariéře hodně vysoko. Doma jsme na dobrý výkon navázali a nechybělo moc, abychom Schalke porazili. Sice to nakonec skončilo 1:1, ale měli jsme velké šance a chyběl nám spíš jen kousek štěstí. Každopádně už ve skupině jsme předváděli kvalitní výkony a to jsme si udrželi až do čtvrtfinále.
Skupina začala venkovní remízou na hřišti Tripolisu, kdy vám neuznali zřejmě regulérní vítězný gól v závěru utkání…
Jo, to je další zápas, na který nezapomenu. Nehrál jsem od začátku, nastoupil jsem až na posledních deset minut a byl jsem u toho, když jsme v závěru dali gól. Rozhodčí tam ale něco vymyslel a neuznal ho. Nikdo jsme nechápali, co píská, byla to normálně regulérní branka, která měla platit. Byli jsme hodně frustrovaní, cítili jsme, že jsme přišli o body, které nám patřili. Na začátek to nebylo ideální, představovali jsme si jinačí start. Pak už se ale dařilo lépe a přišly i výsledky.
Kdo byl největší tahoun týmu?
Asi nedokážu vyzdvihnout jedno jméno. V tom ročníku, kdy jsme to dotáhli takhle daleko, hráli všichni na maximum svých možností, možná i přes něj. Byla to týmová cesta, táhli jsme za jeden provaz a byli jsme na sebe hodně zvyklí, takže nám to klapalo. Mohl bych vyjmenovat jedenáct hráčů, nejspíš i další náhradníky, ti všichni byli důležití. Prostě to byla týmová práce, která nás dostala až do čtvrtfinále.
Jak významnou roli sehrál trenérský štáb?
Teď, když o tom mluvíte, jsem si vzpomněl, že při zápase na Schalke nám chyběl Zdeněk Ščasný, který měl trest právě po koncovce utkání v Tripolisu. Z lavičky nás tedy vedl trenér Hejkal, to je vždycky složitější, když vás nemůže při utkání koučovat přímo hlavní trenér. Ale zvládli jsme to, měli jsme dobré předzápasové pokyny. Celý trenérský tým fungoval dobře, dokázal nás vždy připravit na daného soupeře, měli každého načteného. Velkou práci v tom odváděl právě trenér Hejkal, který nám připravoval sestřihy, věděli jsme díky nim o soupeřích opravdu všechny informace, znali jsme statistiky i herní styl jednotlivých hráčů. Podle toho pak vždy trenéři připravili nějakou speciální taktiku a bylo vidět, že na hřišti to ve většině případů fungovalo.
Vzpomínáte teď v Teplicích s trenérem Hejkalem na společné časy ve Spartě?
Oba jsme byli u toho velkého úspěchu, byly to krásné časy, na které ani jeden z nás nezapomene. Takže to víte, že občas na to přijde řeč a popovídáme si o tom.
V zápase v Krasnodaru jsi vstřelil první gól při vítězství 3:0. Jaké to pro tebe, jakožto ryze svátečního střelce, bylo?
Jak říkáš, nejsem žádný extra střelec. Když už dám gól, je to buď nějaký náhodný odraz, nebo fakt pěkná branka. Na gól v Krasnodaru nikdy nezapomenu, uklidnil nás a vlastně znamenal, že postupujeme. Jsem rád, že jsem ho dal já, ale důležitější bylo, že nás nakopnul, my jsme přidali další góly a Krasnodar jsme doslova smetli. Nenapadlo by mě, že bych ve vyřazovací fázi evropských pohárů na půdě soupeře mohl dát branku.
Jak sis užil vítězství 3:0 na půdě Lazia?
Asi nikdo nečekal, že bychom o poločase mohli jít do kabin za stavu 3:0 pro nás. Říkal jsem si: „Wau, co se to děje, to snad není možný!“ Bylo to neuvěřitelné, uvnitř těla jsem cítil obrovskou energii, věřil jsem si, člověka to úplně nabíjí. Před odvetným zápasem nás všichni spíš podceňovali, hlavně v italských novinách psali, že už jsme vyřazení. O to sladší bylo, když jsme pak ukázali svou kvalitu a shodili jsme Lazio z hrušky. Pamatuju si, že po třetím gólu začali domácí fanoušci pískat a pro Italy to museli být hodně nepříjemné. Nám se ale hrálo dobře, uvolněně a bez nervů. To nám pomohlo.
A pak už přišel dvojzápas s Villarealem a vyřazení po domácí prohře 2:4…
Přišly tam karty, zranění, chyběli nám hlavně stopeři. Mario Holek se zranil ve venkovním zápase ve Španělsku, takže jsme v systému se tři stopery nastoupili ve středu obrany já, Martin Frýdek a Radek Kováč. On jediný z nás byl opravdový stoper, ale zase už v týmu plnil spíš roli hrajícího asistenta a sám asi nepočítal, že by si v takovém zápase ještě zahrál. Španělé dokonale využili každou naší chybu, do poločasu nám dali tři góly a utnuli naše naděje. Mohli jsme to zvládnout líp, ale v takové fázi soutěže už nenarazíte na mužstvo, které by netrestalo vaše chyby. Vzpomínám si ale, že i po tomhle zápase diváci na Letné tleskali ve stoje, věděli, že taková cesta do čtvrtfinále Evropské ligy je něco výjimečného. Ve všech zápasech byla podpora fanoušků skvělá a mohli jsme se o ni opřít.
Cítíš se i dnes jako sparťan?
Byl jsem v klubu čtyři roky, prožil jsem tam pěkné chvíle a pořád ho mám svým způsobem v srdci. Mohl jsem tak dlouho hrát za nejlepší český klub, který má úžasnou minulost a troufnu si říct, že i velkou budoucnost. Jsem vděčný za takovou příležitost. V týmu byla super parta, zažil jsem oslavy doublu, cestu do čtvrtfinále Evropské ligy. Samozřejmě, přišly i slabší chvilky, ale tak to ve fotbale bývá. Spartu dál sleduju a často vzpomínám na zážitky, které jsem v jejím dresu prožil.