Nezkráceně: Tomáš Přikryl

Ze Sparty jsem definitivně odešel před třemi a půl lety. Na období na Letné ale často vzpomínám, slavil jsem tam svůj jediný titul, vyhráli jsme v té sezoně, co se dalo, užili jsme si zápasy v Evropské lize. Pořád Spartu sleduji, rád se dívám na její zápasy a fandím jí. Já i manželka se často bavíme o tom, jaká při zápasech bývala atmosféra, jak to fanoušci prožívali. Tisíce lidí na domácích zápasech, to bylo vždycky skvělé. Zrovna nedávno, při přestupu do Polska, kde máme krásný stadion pro dvacet tisíc lidí a vysokou návštěvnost, jsem si na Spartu vzpomněl. Říkal jsem si, že tady to bude podobné jako tenkrát.

Ve Spartě jsem byl spokojený, mám odsud spoustu zážitků. Měl jsem to tam rád. Mrzelo mě, že jsem ze Sparty neudělal další krok vzhůru, ale byl jsem tam šťastný.

Vyrůstal jsem na vesnici na Moravě, jako malý kluk jsem nikdy nepřemýšlel, že bych hrál profesionálně fotbal. S kamarády jsme v létě kopali na plácku, když nás to přestalo bavit, pinkali jsme tenis a jezdili na kole. V zimě jsme si plácek zastříkali vodou a hráli jsme hokej nebo jsme šli bobovat. Člověk tehdy vůbec nepřemýšlel o budoucnosti.

Můj fotbalový začátek je trochu kuriózní. K fotbalu jsem se dostal díky McDonald’s cupu, hrál jsem v týmu se staršími kluky od nás ze školy a dařilo se nám. Sledovali nás i trenéři ze Sigmy Olomouc, občas si tam vybírali nové kluky. Dali mi vizitku a řekli mi, ať jim táta zavolá. Já mu to nadšeně předal, ale on to nebral úplně vážně. Byli jsme rodina z moravské vesnice, měli jsme své starosti a tohle jsme časem všichni pustili z hlavy. Za rok jsem hrál na turnaji znovu, znovu mě tam oslovili, ale zase jsme se nesešli, nikam jsme nevolali. Nakonec musel šéftrenér mládeže Sigmy přijet až k nám do Velkého Týnce.

Začal jsem hrát v Olomouci a po každém zápase mě táta vozil domů. Cesta trvala asi jen patnáct minut, ale mně vždycky přišla hrozně dlouhá, protože táta mi dobu radil. Rozebíral zápas, popisoval mi, co jsem mohl udělat lépe. Když se na to podívám z dnešního pohledu, vím, že mi chtěl pomoct. Tehdy jsem to ale fakt neměl rád, měl jsem pocit, že mě táta peskuje. Tátovi to vydrželo dlouho, ještě ve Spartě mi po zápasech radil. Až v poslední době s tím ubral, i když nějaká rada ještě pořád občas přijde. A já už jsem za to rád, vážím si toho.

Ve škole mi to vždycky šlo, měl výhodu, že když jsem ve třídě slyšel látku, neměl jsem problém si ji hned zapamatovat. Byla to taková rutina, do školy, na trénink, udělat úkoly, najíst se a spát. Takhle to bylo asi tři roky. V té době už jsem přesně věděl, že bych se chtěl živit fotbalem. S tátou jsme se dívali na Ligu mistrů i na ligové zápasy, chodívali jsme na áčko Sigmy. Pamatuju si tu úžasnou atmosféru, když přijela Sparta, to byl svátek. V Olomouci jsme také povinně chodili prodávat zápasový bulletin, zadarmo jsme pak mohli na fotbal, z tribuny jsme to sledovali a každý jsme si přáli to zažít na vlastní kůži, jaké to je být na hřišti.

Celou kariéru mě provází trenér Václav Jílek. Začalo to, když mě učil na základce, v šesté nebo sedmé třídě, měl mě na tělocvik a na občanku. Zároveň mě v žácích trénoval, pořád jsme tedy byli v kontaktu a měli k sobě blízko. Po deváté třídě jsem šel do dorostu, trenér v tu samou dobu skončil s učením a šel na plný úvazek trénovat dorost. Celou tuto kategorii jsme pak opět strávili spolu, než si mě trenér Psotka vytáhl do áčka. No a v zimě 2012 šel trenér Jílek do Sparty a já tam odešel ještě v tom samém přestupním období. Je to pro můj fotbalový život velmi důležitá postava.

Ze Sparty se mi ozval osobně trenér Hřebík. Znal jsem ho z národního týmu do devatenácti let, věděl jsem, že to je náročný trenér. Ale taky jsem věděl, že přesně ví, co po hráčích chce. Jeho přítomnost ve Spartě pro mě hrála roli, protože jít do tak velkého klubu a mít tam trenéra, který už mě vedl, bylo lepší. Ulehčilo mi to rozhodování. Ale Spartu bych neodmítl, kdyby tam trénoval kdokoliv.

Když mi ze Sparty zavolali, ani mě nenapadlo přemýšlet nad jinými variantami. Ozval se mi největší český klub, splnil se mi sen. Sparta se mi vždycky líbila, táta jí fandil. Rozhodně toho kroku nelituju, Sparta se neodmítá. V té době se mluvilo i o zájmu odjinud, ale o tom já tenkrát nic nevěděl. Nečetl jsem noviny, nestaral jsem se o ten svět, který fotbal obklopuje. Soustředil jsem se jen na hraní fotbalu. Nevěděl jsem ani o tom, že na mě údajně vyptával Manchester City, to jsem poprvé slyšel až na představovací tiskové konferenci ve Spartě, kdy o tom mluvil můj agent Kolář. V tu chvíli mě potěšilo, že se o mě zajímal i takový evropský velkoklub. Ale asi to nebylo nic vážného, jinak bych o tom věděl dřív. Rozhodně to nebylo tak, že když jsem to na té tiskovce uslyšel, řekl bych: „Ježiš, co jsem to udělal, roztrhejte smlouvu, chci do Anglie!“

Do Sparty jsem přišel jako nejdražší hráč zimního přestupového období. Já si ale svou cenu a nějaký tlak vůbec nepřipouštěl. Věděl jsem, že Spartu stojím hodně peněz, ale říkal jsem si, že tak je to běžné, že do Sparty prostě chodí hráči za velké sumy. Měli jsme šestibodový náskok po podzimu, čekal jsem, že jako mladý hráč budu mít trochu času se během jara rozkoukat, že vyhrajeme titul a v další sezoně se to rozjede. Všechno ale bylo trochu jinak, když už je člověk ve Spartě, vidí spoustu věcí jinak. Pochopíte, jak takový velký klub funguje zevnitř, lidi s vámi o Spartě neustále mluví. V tu chvíli jsem i já cítil, že tlak na mě se stupňuje a že ho vnímám.

V Olomouci jsme měli k dispozici krásné zázemí, ale ve Spartě to bylo ještě něco úplně jiného, byl to obrovský skok. Veškerý servis kolem byl na vysoké úrovni, což je vzhledem k rozpočtu logické. V Olomouci jsem měl nějaké starty, ale nepatřil jsem do základní sestavy, navíc jsem do Sparty přišel zraněný. Takže jsem nejdřív trénoval sám, poznával jsem klub zevnitř a k týmu se připojoval postupně. Po zranění jsem pak ale nastoupil hned proti Plzni, byl jsem hozený do vody a bylo to fakt něco! Plný stadion, skvělí fanoušci, velký tlak, Plzeň jako náš nový velký soupeř. Prohráli jsme 1:3.

Po zápase za mnou přišel Pavel Horváth a řekl mi, ať si nic nedělám z prohry a ať makám dál. Že jsem se mu líbil a že mám bojovat. Taky věděl, že to byl můj první start a potřebuju podpořit. Jeho slova mi hodně pomohla, dodala mi sebedůvěru.

Po tomhle utkání mi začala krásná gólová série. Nejdřív jsem dal svou první branku proti Žižkovu. Byl to náhoďák, úplná haluz. Ale když dáte takhle rychle gól v novém týmu, neřešíte, jak padl, prostě máte radost. Pak jsem se trefil i proti Ostravě a v poháru proti Mladé Boleslavi. V dalším zápase nás čekala Slavia.

Před derby jsem byl sebevědomý, měl jsem šňůru zápasů. Dokonce jsem je trochu hecoval v novinách, že tam jedeme vyhrát. Samozřejmě, že utkání proti Slavii znamená víc pro kluky, kteří jsou ve Spartě od mládeže. Ale pro mě to byl první tak velký zápas, byla toho celá Praha a všude se o tom mluvilo. Ta atmosféra mě úplně pohltila. I na tréninku byla cítit nervozita, očekávání. Člověk se do toho tak dostane, že pak derby prožívá, jako by byl ve Spartě odmala. Je to pořád svátek zažít ze hřiště takový zápas.

Derby tehdy skončilo remízou, to pro nás bylo zklamání, ale já se zase trefil. Dát gól v derby je bomba. Absolutní emoce. Zážitek, na který nikdy nezapomenu.

Nicméně titul jsme v mé první sezoně nezískali, přestože jsme měli šestibodový náskok před startem jara. Po podzimu se událo mnoho změn, odešel trenér Chovanec i Tomáš Řepka a všichni byli zvědaví, co bude dál. Víc příležitostí jsme začali dostávat my mladí, začalo se budovat něco nového. Bohužel, každá taková velká změna chce svůj čas, než si sedne. O titul jsme přišli a byl to šok. Všichni čekali, že vyhrajeme ligu, příští rok budeme hrát Ligu mistrů a všechno bude jako dřív. Hodně se to pak házelo na ty zimní změny, já to ale beru pozitivně. Šanci dostali mladí hráči a Spartě se to později vrátilo.

Pak do Sparty přišel trenér Lavička, zůstal pan Jílek a přidal se trenér Svoboda. Dvakrát jsme neuspěli v předkolech, to byly velké rány, ale budoval se tým, který dával smysl. Přišli další kvalitní hráči, šanci dostali odchovanci. V mistrovské sezoně jsme byli neskutečný kolos, pořád jsme vyhrávali. To byla radost hrát.

Za naším úspěchem stáli sparťanští odchovanci ročníku narození v roce 1992. Pamatoval jsem si je už z mládežnických reprezentací, kde jich bylo hodně a působili strašně soutěživým dojmem. Byli úplně jiní než my kluci z Moravy, pořád se hecovali, dávali si nějaké soutěže a posouvali se tím dál. My jsme to od sparťanů okoukali, přidali jsme se k nim, a proto byla naše tehdejší devatenáctka úspěšná. Vezměte si, kolik hráčů ze sparťanského dorostu z toho ročníku se prosadilo do áčka. Pamatuju, jak nám v Sigmě trenéři říkali: „Nemyslete si, že budete všichni hrát ligu. Tam se dostane jeden nebo dva z nás!“ Je úžasné, kolik hráčů tohoto ročníku prošlo z dorostu až do áčka Sparty. Byli výjimeční, prošli si fotbalovým vývojem spolu, věřili si. I v áčku pak věděli, že nemusejí spoléhat na staré mazáky, že tam mají jeden druhého a můžou se o sebe opřít.

Nejblíž jsme k sobě měli s Tomášem Vaclíkem. Bydleli jsme společně na pokoji, naše přítelkyně se spolu přátelily a chodili jsme společně na večeře nebo do kina. Stali se z nás velcí kamarádi. V kabině jsme ale měli celkově výbornou partu, už dřív jsme se znali z reprezentace s Pavlem Kadeřábkem, Kubou Brabcem, Láďou Krejčím, Romanem Polomem, Adamem Jánošem…

V týmu byla obrovská konkurence. Bral jsem to tak, že to k tomu patří, bylo by zvláštní, kdybys ve Spartě neměl konkurenci. Byl jsem s tím smířený a chtěl jsem bojovat o místo na hřišti.

Zpětně mě ale mrzí, že jsem byl pořád zraněný, pořád jsem měl problémy se svaly. Snažil jsem se držet diety, protahovat, cvičit. Nic nepomáhalo. Trpěl jsem prostě přechodem z mládeže k mužům, nešlo s tím nic dělat. Když už se mi nějaký zápas povedl a vypadalo to, že bych se mohl prosadit do základu, přišla rána v podobě dalšího zranění. V mistrovské sezoně jsem jediným gólem rozhodl zápas s Plzní, hrál jsem opravdu dobře a bylo to skvělé utkání. A hned po zápase jsem zase kvůli svalu na pět týdnu vypadl ze hry. Tohle mě mrzí nejvíc, měl jsem šanci se prosadit, ale zdraví mě nepodrželo. Tým neskutečně šlapal, čekal jsem na šanci. A když přišla, zranil jsem se. To je život, tak to je.

Ve vzpomínkách mi zůstalo několik velkých zápasů ve sparťanském dresu. Kromě prvního gólu Žižkovu a prvního derby si třeba hodně vzpomínám na pohárové finále proti Olomouci. Byl to pro mě prestižní zápas, ale bohužel jsme prohráli. V mistrovské sezoně pro mě byl nejsilnější zápas s Plzní, kdy jsem dal gól. A vzpomínám si i na zápas v Jablonci, kde jsem deset minut před koncem neuhlídal standardku, a dostali jsme vyrovnávací gól. Oči všech spoluhráčů mířily na mě, všichni věděli, že to byl můj hráč. Ještě ale zbývalo trochu času a já nakonec to utkání v poslední minutě rozhodl. To přináší fotbal, v jednu chvíli jste úplně dole, způsobíte inkasovaný gól a chvíli na to jste hrdina.

Silným zážitkem byly zápasy v Evropské lize. Třeba proti Lyonu, kdy jsem ve druhém poločase střídal Pavla Kadeřábka a okamžitě jsem Hušbymu přihrál na gól. Byla to branka, která znamenala postup ze skupiny, a na jaře jsme si díky ní zahráli proti Chelsea.

V prvním utkání proti Blues jsem nehrál kvůli zranění, v odvetě na Stamford Bridge jsem naopak nastoupil v základní sestavě. Cítil jsem nervozitu, protože mi kvůli zranění chyběla herní praxe. Ze samotného zápasu si ale moc nepamatuju, musel jsem být v absolutním transu. Soustředil jsem se, abych nic nepokazil, byl jsem absolutně soustředěný a vůbec si nevzpomínám na ten samotný zápas. Vzpomínám si jen na střípky, na to obrovské zklamání, když nám dal Hazard v úplném závěru gól a vypadli jsme. Ale zážitek to byl i tak. Po utkání jsem šel na dopingovou kontrolu společně s Johnem Terrym a Johnem Obi Mikelem, dres jsem si vyměnil s Edenem Hazardam. Mám ho rád, je to hráč, kterého obdivuji, tak jsem rád, že mám doma takový úlovek.

Celou dobu ve Spartě mi byla oporou moje manželka, se kterou už teď máme malou holčičku. Jsme spolu od střední školy, kdy jsem v ní našel holku, s níž mi bylo dobře, mohl jsem s ní sdílet svoje pocity a absolutně ji věřit. Možná se zdá, že je zvláštní, že fotbalista má jednu holku už od střední, ale ze zkušenosti vím, že to tak bývá. Spousta kluků je s partnerkami takhle dlouho. Naopak, když si nenajdete holku před tím velkým přestupem, máte to už pak těžší. Vytvořila mi doma dokonalé zázemí, abych se mohl soustředit jen na fotbal. Za to jsem jí vděčný a jsme spolu absolutně šťastní.

V sezoně 2014/2015 už jsem moc nehrával. Přitom jsem si uvědomoval, že ve svém věku prostě hrát potřebuju. Že je sice krásné, že jsem ve Spartě, ale že se nikam neposouvám. Sám jsem tedy stál o to, abych mohl do Dukly na hostování. Odešel jsem tam v zimě a čekal jsem, že se v létě vrátím a ještě zabojuji o šanci ve Spartě, ale ta už nepřišla. V tu chvíli to pro mě byl trochu šok, chtěl jsem to ještě zkusit, ale už o mě nebyl zájem a zůstal jsem na hostování v Dukle. Tam už jsem byl konečně zdravý, rozehrál jsem se a následně se objevila možnost jít do Boleslavi. Hráli o poháry, byli ambiciózní a já byl rád, že projevili zájem. Ze Sparty se nedochází lehce, ale bylo to moje rozhodnutí.

Na zápasy proti Spartě jsem pak byl vždycky dost namotivovaný, ale nic, co by mi svazovalo nohy. Naopak, věděl jsem, proti komu hraju, nebyl jsem nervózní. Ale gól jsem Spartě nikdy nedal, i když jsem minimálně ve dvou zápasech měl vyložené šance. Možná jsem se chtěl prosadit až moc, ale nelepilo mi to. Každopádně jsem poznal z druhé strany, jaké to je chystat se na Spartu. Vždycky jsme se chtěli ukázat, hecli jsme se víc než na jiné zápasy. Poznal jsem to, s čím jsem se dřív musel sám vyrovnávat. Spartu chce každý porazit.

Teď jsem v Polsku, tady v Jagiellonii působí i Martin Pospíšil a přesně mi popsal, jaké to tu je. Měl jsem sem přestoupit už o rok dřív, takže už dlouho jsem měl informace, co můžu čekat. Martin mi líčil, že liga je tu kvalitní, rychlá, že chodí hodně lidí a je tu kolem fotbalu obrovský humbuk v novinách i televizi. Je to větší země a ve fotbale jsou také větší peníze, což je znát. V klubu máme nové tréninkové centrum, krásný stadion. Zatím to zcela naplňuje moje očekávání.

Spartu sleduju, vnímám, že s posílením pravomocí Tomáše Rosického a s příchodem trenéra Jílka se dějí změny, které by klub měly zvednout. Přeju si, aby se jim to oběma povedlo. Každý tým má období, kdy se mu nedaří a má problémy, ale nikdy to netrvá dlouho, zvlášť u takového týmu. Sparta má teď kvalitní hráče, kvalitního trenéra a potřebuje čas. Bohužel, toho je ve Spartě vždycky málo. Ale myslím, že náš triple ze sezony 2013/2014 je důkazem, že když se vydrží v nastoupené cestě, přijde odměna. Teď to může trvat sezonu, podle mě možná i dvě. Bude to dlouhý proces, hráči si musí zvyknout na systém hry. Navíc soupeři cítí, že Sparta není nezranitelná a chtějí se proti ní vytáhnout. Chce to čas, aby si mužstvo vybudovalo tvář a aby se ho znovu každý bál.

Je mi sedmadvacet, ještě mě toho snad v kariéře dost čeká. Nepřemýšlím nad tím, že bych se třeba ještě mohl do Sparty vrátit. I když pořád platí, že Sparta se neodmítá. Odehrál jsem na Letné hodně zápasu a bylo mi tam dobře. V tomhle klubu jsem pochopil, o čem velký fotbal je.