Památné sezony: 1991/1992

V Československé fotbalové lize bylo už několik kol dokonce jasné, že o titul si to rozdají Slovan Bratislava se Spartou, přičemž lepší výchozí pozici měl slovenský zástupce. Sparťani mu mohli zkomplikovat situaci sedm kol před koncem ve vzájemném zápase. To se jim také podařilo, když v hlavním městě našich východních sousedů triumfovali 3:0 a ztrátu v tabulce stáhli na čtyři body. Oba týmy vyhrály své dva nadcházející duely. Avšak čtyři kola před koncem Slovan padl na Slavii, což využila Sparta a rozdíl mezi nimi v tabulce byl už jen dva body. V té době se za vítězství připisovaly dva body namísto dnešních tří. Rozpis utkání přál více týmu z Bratislavy, který do konce soutěže změřil síly už jen s celky ze spodní části tabulky, přičemž dvakrát nastoupil na vlastním hřišti. Tyto souboje zakončil s bilancí dvě výhry a remíza. Sparťané naproti tomu remizovali na Baníku, zvítězili nad Prešovem a před posledním kolem potřebovali bezpodmínečně vyhrát a spoléhat se na prohru „belasých“ v domácím utkání s Vítkovicemi. V takovém případě by nastala shoda bodů a rozhodly by vzájemné duely, ve kterých měli navrch právě naši hráči. Ani jedno z toho se však nenaplnilo. Sparta získala jen bod za remízu na půdě Dukly Praha a Bratislava pohodlně zvítězila 3:0. V konečném zúčtování tak Slovan ve třiceti kláních získal 51 bodů a Sparta 48. Sezonu jsme zakončili se skóre 68:20, přičemž nejlepším střelcem týmu byl Horst Siegl se třinácti přesnými zásahy.

Domácí pohárová soutěž byla v těchto letech rozdělena na český a slovenský pohár, přičemž vítězové obou soutěží si proti sobě zahráli o československý pohár. Sparta narazila ve čtvrtfinále na Duklu Praha, kterou vyřadila po výsledku 2:0. V semifinále na ní čekal další pražský tým – Bohemians Praha. Ve vyrovnaném zápase se nakonec z vítězství 1:0 těšili sparťani. 13.5.1992 se odehrálo národní finále poháru, ve kterém proti sobě nastoupily týmy Sparty a Baníku Ostrava. První poločas přinesl nerozhodné skore 1:1. Sedm minut před koncem se podařilo skórovat Černému, který tak rozhodl o zisku trofeje. O téměř měsíc později následovalo finále československého poháru, kam se probojovali fotbalisté Tatranu Prešov díky vítězství nad Lokomotivou Košice. Tento duel se konal jen čtyři dny po skončení ligového ročníku. Sparťani si v něm dokázali spravit chuť a nad slovenským zástupcem zvítězili 2:1 po zásahu Siegla a vlastním gólu Štěpána. Do klubové vitríny tak přibyla z této pohárové soutěže již osmá trofej, díky čemuž Sparta dorovnala Duklu Praha na čele pořadí s nejvyšším počtem triumfů.

Jelikož se Sparta v předchozí sezoně těšila z mistrovského titulu, tak se v pohárové Evropě představila v Poháru mistrů evropských zemí. V kvalifikaci se jako první do cesty postavili skotští Glasgow Rangers. V prvním zápase zvítězili sparťani na vlastním hřišti 1:0. Stejný výsledek z pohledu domácího týmu se zrodil i v odvetě. Následovat tak muselo prodloužení, ve kterém se podařilo skórovat oběma týmům, ale v náš prospěch mluvil gól na soupeřově hřišti. Následovala poslední překážka před skupinovou fází, a to finalista předchozího ročníku Olympique Marseille. V prvním duelu ve Francii vedli domácí už 3:0, ale Sparta dvěma góly v závěrečné půlhodině zkorigovala na 3:2. V Praze pak svěřenci Dušana Uhrina zvítězili 2:1 a postoupili do skupiny, kde na ně čekala trojice FC Barcelona, ​​Benfica Lisabon a Dynamo Kyjev. Hned v prvním zápase cestovali na horkou španělskou půdu favorita skupiny B. Velkého jména evropského fotbalu se však nelekli, a do konce duelu byli ve hře o body. Klání v Barceloně nakonec zvládl domácí celek v poměru 3:2. Následovala domácí výhra s Dynamem Kyjev 2:1 a dvě remízy 1:1 s Benficou Lisabon. 1.4.1992 nastal fotbalový svátek, když sparťani přivítali na Letné jednu z nejúspěšnějších generací Barcelony, a toto utkání se zapsalo do historie našeho klubu velkými písmeny. Na stadion si našlo cestu téměř 28 000 diváků. „Barcelonu jsme přivítali ve fantastickém prostředí. Naše mužstvo bylo sice mladé, ale měli jsme velké odhodlání něco dokázat. Musím říct, že jsme si spolu sedli. Soupeře jsme se vůbec nebáli, i když jsme viděli soupisku plnou hvězd,” vzpomínal v roce 2017 v rozhovoru pro náš web Horst Siegl. Trenér hostujícího týmu Johan Cruyff postavil to nejsilnější, co měl k dispozici. Na hřišti nechyběli Zubizarreta, Koeman, Michael Laudrup či Begiristain. Sparta však předvedla skvělý výkon a po brance Siegla zvítězila 1:0. Tento výsledek ji navíc vrátil do hry o postup do finále nultého ročníku Ligy mistrů. Fanoušci označili tento duel jako ten největší, jaký se kdy na Letné odehrál, a proto dostal přívlastek „Zápas století“.

Tehdy postupovali ze skupin pouze jejich vítězové, kteří si to následně spolu rozdali ve finále. Před posledním hracím dnem ztráceli sparťani na Katalánce jediný bod, což znamenalo, že v posledním zápase potřebovali při tehdejším udělování bodů prohru Barcelony doma s Benficou a zároveň vyhrát v Kyjevě. To se ovšem nestalo, když jsme na Ukrajině prohráli 0:1 a navíc i Barcelona získala dva body. V konečném zúčtování tak sparťani obsadili druhé místo se ziskem šesti bodů za dvě výhry s Barcelonou a Kyjevem a dvě remízy s Benficou při skóre 7:7. Zajímavostí je, že Barcelona se stala pozdějším celkovým vítězem soutěže a prohra na Letné byla její jedinou v celé sezoně. A právě na další pokračování kariér hráčů, kteří zasáhli do tohoto utkání, se podíváme detailněji.

Gól: 65. Siegl. Diváci: 27 374.

Sparta: Kouba - Vrabec (78. Matta), Chovanec, Novotný, Horňák - Mistr, Frýdek, Němeček, Vonášek - Siegl (90. Joksimović), Černý. Trenér: Dušan Uhrin.

Barcelona: Zubizarreta - Koeman - Serna, Guardiola (75. Nadal), Nando - Witschge, M. Laudrup, Bakero, Eusebio - Begiristain, Salinas (75. Goicoechea). Trenér: Johan Cruyff.

Petr Kouba – Brankář působil na Spartě až do léta 1996, kdy odešel do španělské La Coruñi. V rudém dresu tedy získal ještě jeden československý titul, dva české primáty a jeden triumf v českém poháru. V neposlední řadě se stal i vicemistrem Evropy v roce 1996 a v roce 1993 fotbalistou roku v Česku. V La Lize se však výrazněji neprosadil a už po roce putoval na hostování do Německa. V Kaiserslauternu ho trápily zdravotní problémy a po půl roce odešel na další hostování do Žižkova. Odtud se v létě 1998 vrátil do svého mateřského klubu, kde setrval až do konce června 2001. Během tohoto období se těšil se svým týmem ze zisku mistrovského titulu. Potom následoval definitivní návrat na české trávníky. Po roce stráveném v Jablonci se v létě 2002 vrátil na Letnou, kde zastával pozici náhradníka, přičemž začátkem roku 2005 ukončil jako 35letý profesionální kariéru. Na rozdíl od ostatních jeho bývalých spoluhráčů pak nepůsobil v žádných nižších soutěžích. Ve Spartě však pokračoval nadále jako šéftrenér brankářů při mládeži. V roce 2009 se stal patronem a zakladatelem Fotbalové akademie Petra Kouby, která byla zaměřena na trénink brankářů pro širokou veřejnost od dětí až po dospělé. Těch trénovali bývalí gólmani. Jejím cílem bylo pomoci v rozvoji jejich schopností. V současnosti působí jako trenér brankářů mládežnických reprezentací Česka (včetně týmu U21) a zároveň i v Regionálních fotbalových akademiích sdruženými pod FAČR. Tyto povinnosti se však již nedaly skloubit s prací ve své akademii, kvůli čemuž tento projekt přestal fungovat.

Petra Koubu jsme oslovili, aby nám přiblížil své vzpomínky na působení ve Spartě. „Bylo to nejlepší a nejúspěšnější období v mé kariéře. Zároveň jsme tam měli vynikající tým a těšil jsem se na každý trénink, který v tom kolektivu byl. Nelze na to vzpomínat jinak než v dobrém. Po odchodu ze Sparty už ta kariéra neměla dobrý směr, ale tohle byl pro mě, dá se říci, zlatý věk, kdy se šlo od úspěchu k úspěchu.“ Při otázce na nejpamátnější moment, který zde zažil, nechtěl vypíchnout jen jeden z nich. „Pro mě byla tato éra opravdu radostná a ze sportovního hlediska velmi úspěšná. Nechtěl bych úplně mluvit o jednotlivých zápasech. Cenil jsem si každého titulu, protože to bylo to hlavní, proč jsme ve Spartě hráli. Chtěli jsme získávat tituly a být nejlepší v republice.“

Petr Vrabec – Z Letné odešel po zisku titulu na konci ročníku 1992/1993 a upsal se německému druholigovému celku Stuttgarter Kickers. Už po roce však jeho kroky směřovaly zpět do naší nejvyšší ligy, kdy v červenci 1995 posílil Viktorii Žižkov. Z tohoto působiště se opět stěhoval po konci sezony do České Lípy, která působila v nižších soutěžích. Po roce se opakovala situace a obránce znovu změnil dres. Jeho novým zaměstnavatelem se staly Blšany, se kterými si v sezoně 1997/1998 vybojoval postup mezi elitu. V létě 2000 ukončil kariéru ve svých osmatřiceti letech. Při fotbale však zůstal, přičemž se dal na trenérskou dráhu. Sedm let působil na lavičce Slavie, kde byl například i asistentem Karla Jarolíma, se kterým se těšil ze zisku dvou titulů v lize. Funkci hlavního trenéra si premiérově vyzkoušel v roce 2012 v klubu FK Čáslav, kde však vydržel jen sedm soutěžních zápasů. Jeho trenérská kariéra pokračovala v juniorce Mladé Boleslavy, ve které fotbalově vyrůstal i on sám. V létě 2014 přijal nabídku hlavního trenéra v FK Hořovicko, se kterým vybojoval postup z divize do ČFL. Po tomto působení následovaly zastávky ve Vesci (I.A třída) a Úvalech (divize). V létě 2018 se stal asistentem v druholigovém Ústí nad Labem. V klubu vydržel dva roky, po kterých rovnou začal letní přípravu v týmu FC Vysočina Jihlava jako asistent trenéra. Toto působení trvalo jednu sezonu, po které si dal na půl roku od fotbalu pauzu. V prosinci loňského roku začal trénovat Zápy působící v ČFL, kde momentálně působí jako hlavní trenér. V současnosti je mu 59 let.

Jozef Chovanec – Ve Spartě působil do léta 1995, kdy se rozhodl definitivně ukončit svou hráčskou kariéru. S fotbalem sice skončil už o půl roku dříve, ale na jaře 1995 se vrátil z důchodu pomoci svému milovanému týmu. Podařilo se to na výbornou, protože se rozloučil titulem. Po „Zápasu století“ se mu tedy podařilo s klubem získat československou a poté i dvě české mistrovské trofeje. Hned v dalším roce se stal trenérem Sparty a dvakrát ji v lize dovedl až na nejvyšší příčku. Od ledna 1998 následovalo působení ve funkci hlavního kouče při reprezentaci, se kterou to dotáhl až na mistrovství Evropy. Úspěšné období zpestřily tři ocenění pro trenéra roku a jednou dokonce skončil druhý v anketě o nejlepšího kouče světa. U národního mužstva skončil v listopadu 2001. Poté se upsal Příbrami, kde po trenérské anabázi zastával i funkci sportovního ředitele. Začátkem roku 2004 kývl na nabídku Slovana Bratislava, kde však vydržel jen dokonce sezony. Další rok strávil v ruském Kubani Krasnodar, odkud směřovaly jeho kroky zpět na Letnou, kde se stal v prosinci 2005 prezidentem. Po téměř dva a půl roku však přesedlal na trenérskou židli. Na této pozici působil u týmu do léta 2011 a v sezoně 2009/2010 tu získal mistrovský titul. Poté se přesunul na pozici generálního sportovního manažera, což trvalo půl roku. V létě 2012 odjel do Spojených arabských emirátů, kde se stal trenérem týmu FC Baniyas, se kterým získal klubový Gulf Cup. Jeho angažmá v asijské zemi skončilo v dubnu 2013. Téměř po roce bez klubu se dohodl na kontraktu se slovenským Ružomberkem, kde strávil jarní část ročníku 2013/2014. Další ligový ročník byl již trenérem Slovana Bratislava. Po této sezoně však v hlavním městě Slovenska nepokračoval a dosud jde o jeho poslední angažmá. Od roku 2018 byl předsedou komise rozhodčích Fotbalové asociace České republiky (FAČR). Koncem roku 2020 byl z této funkce odvolán. Letos ho budete moci vidět v dokumentu o Janu Kollerovi. V současnosti je mu 62 let.

Jiří Novotný – Držitel rekordních 14 titulů (8 v české lize a 6 v československé) oblékal rudý dres až do konce roku 2002. Výjimkou byla jarní část v sezoně 1998/1999, kdy byl na hostování v Liberci. Kromě zmíněných titulů získal po souboji s Barcelonou ještě i národní pohár. Ze Sparty putoval do ruského týmu FK Rubin Kazaň, kde strávil něco přes dva roky. V březnu 2005 se vrátil domů a upsal se druholigovému Mostu, kterému hned po příchodu pomohl k postupu do nejvyšší soutěže. Jarní část sezony 2006/2007 strávil v Blšanech, odkud se podruhé ve své kariéře přesunul do zahraničí, konkrétně do Ružomberka působícím v nejvyšší slovenské soutěži. Po tomto soutěžním ročníku však následoval definitivní návrat na české trávníky. V dresu Dukly Praha absolvoval ještě jednu sezonu ve druhé lize a v létě 2009 ukončil profesionální kariéru ve věku 39 let. Krátce na to si udělal trenérskou licenci. Kopačky však definitivně nepověsil na hřebík, jelikož pokračoval v amatérských soutěžích. Tam postupně působil ve Všenorech, FC Jílové, TJ Mnichovice až v roce 2014 přišel do Vestce (I.A třída), kde kromě hráčské funkce zastával i post šéftrenéra fotbalové akademie, přičemž i trénoval dorostence. Kromě toho na krátký čas během tohoto období také trenérsky vypomáhal druholigovému Vyšehradu a také pracoval s mládeží v tomto klubu. Od listopadu 2020 ho najdeme už na jiné adrese, obránce po dlouholeté anabázi ve Vestci odešel do třetiligového Rakovníka, kde působí jako sportovní ředitel, asistent trenéra a ve věku 51 let stále i jako hráč, přičemž v podzimní části zasáhl do dvanácti zápasů. Aby toho nebylo málo, tak Jiří Novotný je i patronem reprezentační jednadvacítky.

Michal Horňák – Ze Sparty odešel v červenci 2001 do rakouského LASK Linz. Za tu dobu přidal do své sbírky jeden československý a sedm českých titulů, které doplnil ziskem českého poháru. Kromě toho byl také součástí stříbrného týmu na EURU 1996. Po dvou letech strávených u našich jižních sousedů odešel do Opavy, která v té době působila v první lize. Po sezoně se však opět vrátil do Rakouska, tentokrát do nižší soutěže, kde oblékal dres SV Horn. Od roku 2005 do roku 2007 ještě působil v týmu SK Klatovy, které se staly jeho poslední hráčskou zastávkou, po které ukončil kariéru ve věku 37 let. Podobně jako Jiří Novotný i on si udělal trenérskou licenci a začal s trénováním. Nejdříve měl spolu s Martinem Frýdkem na starosti při sparťanské mládeži ročník 1992. Následně působil jako asistent v Teplicích a dalšími zastávkami byly druholigové týmy Čáslavy a Vlašimi. Po těchto zkušenostech se Horňákovy cesty opět propojily se Spartou, když se v roce 2014 stal trenérem juniorky. A šlo o úspěšné působení - v sezoně 2015/2016 s ní dokázal vyhrát titul. Vedle trénování v tomto období oblékal dres TJ Mnichovice, s nimiž v roce 2017 postoupil z Okresního přeboru do I.B třídy. Zimní přípravu v roce 2019 už začínal jako asistent Zdenka Ščasného u prvního mužstva. Po jeho odvolání se stal dočasně hlavním trenérem a Spartu vedl z této pozice v šesti utkáních. Na podzimní část ročníku 2019/2020 se vrátil do pozice asistenta prvního týmu. Začátkem roku 2020 se stal hlavním koučem B-týmu, se kterým se v minulém, předčasně ukončeném ročníku, probojoval do druhé nejvyšší soutěže, kde dosahuje s mladými hráči skvělé výsledky a v první půlce sezony s nimi obsadil druhé místo. Michal Horňák je navíc i asistentem trenéra u reprezentace do 21 let, přičemž v minulosti působil i při devatenáctce.

Lumír Mistr – Rudý dres oblékal až do konce sezony 1997/1998. Se Spartou se těšil ze zisku jedné mistrovské trofeje za triumf v československé lize a čtyř prvenství v samostatné české soutěži. Samozřejmě že nechybí ani pohár z roku 1996. Podobně jako více jeho spoluhráčů, i Lumír Mistr odešel za štěstím do zahraničí. Jeho působení v řeckém Arisu Soluň však pro dlouhodobější zranění trvalo jen půl roku, po kterém se do zimní přípravy zapojil v Příbrami. V té odehrál i následující půl sezonu, která byla zároveň jeho poslední v kariéře. S fotbalem skončil jako třicetiletý po několika zdravotních problémech, které se na něm podepisují až dodnes. Na rozdíl od svých bývalých spoluhráčů se nevydal trenérskou cestou a vytratil se z povědomí veřejnosti. Jako vyučený strojní mechanik dělal šest let sádrokarton a poté začal pracovat jako ostraha v radotínské firmě, která vyrábí pracovní oděvy.

Martin Frýdek – Z Letné odešel po výhře v lize v sezoně 1996/1997, což byl jeho třetí triumf v české lize, k němuž přidal od zápasu s Barcelonou ještě jeden pohárový úspěch a vítězství v československé lize. Nechyběl ani na soupisce reprezentace na stříbrném EURU v Anglii. Jeho novým zaměstnavatelem se stal Bayer Leverkusen, odkud po roce zamířil do Duisburgu, kde se zdržel opět jeden soutěžní ročník. Další zastávkou a zároveň poslední zkušeností s nejvyšší soutěží v jeho kariéře byly Teplice, jejichž dres oblékal od léta 1999 do února 2002. Jako volný hráč poté odešel do týmu SC Xaverov, kde se setkal s více bývalými ligisty. Od července 2004 byl trenérem Kolína, jehož farmou byl v té době klub Sokol Semice, za který chodíval hrávat, pokud mu to povinnosti v Kolíně umožňovaly. Po roce však skončily obě tyto činnosti, když odešel do Dukly Praha, kde na konci roku 2005 ukončil aktivní kariéru ve věku 36 let. Po jejím konci se věnoval trenérské činnosti u sparťanské mládeže, kde strávil šest let. Přes ruce mu prošly kategorie od 1992 až po 1995, přičemž ročník hráčů 1992 vedl spolu s Michalem Horňákem. Potom odešel trénovat druholigový seniorský tým ve Vlašimi, kde působil od léta 2012 do půlky dubna 2013. Po tomto následovala dvouletá zkušenost v podobě šéftrenéra mládeže v pražské Admiře, kde mimo jiné trénoval různé mládežnické kategorie, jakož i mužské béčko. To se však změnilo v červenci 2016, kdy kývl na nabídku FK Loko Vltavín. V týmu působícím v ČFL koučoval tři a půl roku. V květnu 2021 se upsal diviznímu Českému Brodu, kde trénuje dodnes.

Václav Němeček – Ve sparťanském dresu dokončil sezonu 1991/1992 a následně se dohodl na spolupráci s francouzským Toulouse, se kterým se představil jak v Ligue 1, tak v Ligue 2. Po třech letech v zemi galského kohouta se rozhodl pro novou výzvu, přičemž okusil švýcarskou nejvyšší soutěž v týmu Servette FC. S českou reprezentací se stal vicemistrem Evropy na EURU 1996. V národním týmu se také stal úplně prvním kapitánem po rozdělení Československa. Spojení Němeček a Sparta se opět obnovilo v červenci 1997, ale trvalo jen půl roku. Poslední dva ročníky ve své kariéře strávil v čínském Dalian Wanda FC. Hned v premiérové sezoně se těšil ze zisku mistrovského titulu. Díky tomuto úspěchu se klub představil v asijské Lize mistrů. V ní zvládl všechny překážky a probojoval se až do finále, kde po remíze 0:0 neuspěl v penaltovém rozstřelu v souboji s jihokorejským Pohang Steelers. Po konci v Číně se Václav Němeček dohodl na dvouletém kontraktu se Chicagem. K jeho naplnění však nikdy nedošlo, jelikož chvíli po podpisu absolvoval operaci kvůli problémům s chrupavkou v koleni. To byl také důvod, proč se na konci roku 1999 rozhodl ukončit profesionální kariéru ve věku 32 let. Kvůli tomuto zranění už později nehrál ani v nižších soutěžích. Na rozdíl od většiny jeho bývalých spoluhráčů se rodák z Hradce Králové rozhodl jít poněkud jinou cestou, i když u fotbalu zůstal. Stal se hráčským agentem a výraznou roli sehrál při příchodu některých hráčů například i do Sparty. Licenci pro agenta má stále aktuální, ale podle vlastních slov pracuje už spíš jako agent zprostředkovatel, přičemž dělá se spřátelenými agenty a kluby zejména z Francie, kde doporučuje hráče. Vedle toho se začal věnovat také podnikání. Jako spolumajitel si otevřel lyžařský areál na kopci Javorník u Liberce. Tento podnikatelský záměr však nevyšel a od projektu musel upustit. Kromě toho se věnoval i obchodování s potravinami a vínem, což dělá dodnes a bere to jako svůj koníček. Víno dováží pro firmu a následně ho prodává. V menším množství to dělá i s francouzskými delikatesami.

Václav Němeček v našem rozhovoru uvedl, že kapitola na Spartě byla pro jeho život zásadní. „Bylo to jedno z nejlepších období v mé kariéře. Strávil jsem tam nejdelší čas a podle mě šlo i o velmi úspěšné působení. Zažil jsem tam výbornou partu a skvělé spoluhráče. Myslím si, že dodnes na to každý z nás vzpomíná, a ještě dlouho vzpomínat bude.“ Nejvíce mu z dob v rudém dresu utkvěli v paměti utkání proti Barceloně. „Můj osud mě k Barceloně nějak táhl. Právě tam jsem za Spartu vůbec poprvé v oficiálním zápase nastoupil v základní sestavě. Bylo to chvíli poté, co jsem v roce 1985 jako osmnáctiletý kluk přišel na Letnou. Šlo o odvetný zápas Poháru mistrů evropských zemí na Camp Nou, poté co jsme doma prohráli 1:2. Tam jsme vyhráli 1:0. Stejné skvělé vzpomínky mám i na to, když jsme se s Barcelonou setkali v 1992.“ Mnohé věci se nezměnily ani za ta léta. S velkou většinou bývalých spoluhráčů je stále v kontaktu a také pozorně sleduje Spartu. „Sice se nevidíme často, ale jsme spolu v telefonickém spojení. V posledních letech jsem moc času na setkání neměl, ale v kontaktu určitě jsme, a to se starší generací (Hašek, Bílek, Chovanec apod.) a také i mladší (Horňák, Frýdek a ostatní) z mého působení na Spartě.“ Na zápasy v Generali Česká pojišťovna Arene chodil pravidelně do doby, než začal covid. „Před nedávnem jsem byl zase na dvou zápasech. Jsem sparťan a vždy budu sparťanem, takže tento klub neustále sleduji. Je důležité být trpělivý a podle mě dávat prostor a rozvíjet naše mladé talenty.“ 

Roman Vonášek – Z Letné se poroučel po konci ročníku 1995/1996, což znamená, že klubu pomohl k zisku jednoho československého a dvou českých titulů, a zároveň českého poháru. S fotbalovou kariérou pokračoval v Belgii, kde nakonec strávil osm let. Za toto období oblékal dresy tří klubů: KSC Lokeren, Cercle Brugge a KV Mechelen. V létě 2004 se vrátil do Česka, kde odehrál závěrečný rok v kariéře v týmu SK Klatovy. Kopačky pověsil na hřebík ve šestatřiceti letech. Po konci kariéry dělal dva roky kustoda u národního týmu. Během druhého roku v této funkci souběžně pracoval i jako sportovní sekretář a vedoucí mužstva v Plzni, kde strávil sezonu 2007/2008. Jeho hlavní prioritou byl A-tým, pro který zajišťoval vše, co bylo potřeba a co od něj žádali trenéři. To zahrnovalo kompletní servis včetně zápasů, přípravy, tréninků, spolupráce s fotbalovou asociací, zajišťování dopravy, ubytování, stravy a dodržování požadavků vztahujících se na mistrovská a pohárová utkání. Navíc se účastnil losování soutěží či dělal podklady pro výplaty. Kromě toho se věnoval i béčku působícímu ve 3. lize a třem ženským týmům, kde zajišťoval přípravy mistrovských utkání a tréninkových jednotek. V roce 2008 přišla nabídka na post Sekretáře Komise mládeže FAČR, kterou přijal, což znamenalo jeho konec v Plzni a rovněž práci kustoda. Tato Komise zajišťuje různá školení trenérů, semináře nebo vložené soutěže mimo mistrovská utkání, například výběry mládežníků jednotlivých krajů, které hrají duely mezi sebou a slouží ke sledování vhodných hráčů pro mládežnické reprezentační kategorie. Roman Vonášek má za úkol zajistit, aby všechny takové akce proběhly bez problémů, což zahrnuje vydání propozic, organizační pokrytí či zprocesování dokumentů. Tuto práci vykonává až dodnes, přičemž přitom nezanevřel ani na klubový fotbal. Vrátil se do TJ Klatovy, kde pak působil v různých obdobích jako trenér, asistent, a dokonce i manažer prvního týmu. V případě nedostatečného počtu hráčů ho však bylo vidět i na hřišti. Během jeho působení v Klatovech chodil jistý čas hrávat za Starý Plzenec v městském přeboru. Potom odešel do týmu FC Křimice v I.A třídě v plzeňském kraji, kde trénoval tři a půl roku a když mu to povinnosti časově umožňovaly, tak i hrával. V současnosti je kromě práce na FAČR i manažerem týmu FC Křimice, což je v podstatě vedoucí týmu, který pomáhá se vším, co je třeba nebo zaskakuje při personálních výpadech. Letos se navíc objeví v dokumentu o Janu Kollerovi, se kterým hrával kromě Sparty, také za belgický Lokeren.

Horst Siegl – Skvělý útočník se na Spartě zdržel do ledna 2001. Výjimkou byla jarní část ročníku 1995/1996, kterou strávil v německém Kaiserslauternu, kde se těšil ze zisku německého poháru. Od zápasu s Barcelonou získal v rudém dresu jeden československý a sedm českých primátů. V letech 1994, 1997, 1998 a 1999 se stal nejlepším střelcem v nejvyšší české soutěži. Začátkem roku 2001 se jeho čas na Letné naplnil. V rámci ligy přestoupil do Příbrami, odkud se po třech letech stěhoval do Plzně. Na západě Čech však strávil jen půl roku a následně v létě 2004 odešel do druholigového klubu FK Most. S ním si hned v první sezoně po jednoznačném triumfu v soutěži vybojoval postup mezi elitu. Aby toho nebylo málo, tak získal i ocenění pro nejlepšího kanonýra. V Gambrinus lize odehrál jeden a čtvrt sezony, a v 37 letech se na konci září 2006 přesunul do nižších soutěží. Hlavním důvodem byla nabídka Sparty v podobě pozice asistenta trenéra při A-mužstvu. V této pozici působil v období od září 2006 dokonce prosince 2008 a v pozici hlavního kouče se při něm vystřídali Michal Bílek (spolu vyhráli double v ročníku 2006/2007), Vítězslav Lavička a jeho bývalý spoluhráč Jozef Chovanec. S aktivním fotbalem však v této době stále pokračoval, přičemž 2,5 roku působil v týmu SK Votice a následně se na poslední měsíce ve své kariéře upsal Blšanům. V červenci 2009 tak skončil příběh fotbalisty s čichem na góly v jeho kulatých čtyřiceti letech. S Jozefem Chovancem se mu však ještě překřížily cesty, když ve stejných pozicích jako na Letné vedli FC Baniyas (SAE), se kterým vyhráli klubový Gulf Cup. Pak se přesunuli na Slovensko, kde trénovali MFK Ružomberok a od října 2014 do dubna 2015 i Slovan Bratislava. Siegl se pak věnoval mnoha aktivitám, měl například penzion v Krušných horách v Abertamech. Na fotbalových trávnících ho však ještě můžete pořád vidět. V roce 2009 vznikl SIGI team, jehož součástí je několik bývalých fotbalistů a známých jmen, která hrají exhibiční či charitativní utkání po celém Česku. Kromě toho je spolu s různými osobnostmi z kulturního a sportovního odvětví členem týmu Real TOP Praha, který se rovněž účastní charitativních duelů a podobných akcí. Vídat ho můžeme také na televizních obrazovkách na stanici O2 TV Sport, kde hodnotí zápasy ve fotbalovém studiu. V současnosti trénuje áčko TJ Jíloviště a jako hráč nastupuje za B-tým v této vesnici nedaleko od Prahy, která hraje III. třídu skupinu A.

Pavel Černý – Prahu opustil už během léta 1992 a namířil si to do Japonska. Po dva a půl letech ve službách Sanfrecce Hirošima se vrátil do rodné země a upsal se Hradci Králové. Toto spojení trvalo od ledna 1995 až do července 2002, během kterého se těšil ze zisku českého poháru. V sezoně 1999/2000 s ním zažil pád do druhé ligy, ale v nejkratším možném čase se s klubem vrátil zpět a dopřál si poslední ročník v nejvyšší české soutěži. V roce 2002 tak skončila dráha devětatřicetiletého profesionálního fotbalisty. Ale nebylo to jen tak ledajak. V rozlučkovém duelu proti Blšanům nastoupil v útoku po jeho boku na 21 minut syn Pavel, který měl v té době 17 let. Pavel Černý starší však s tímto sportem nesekl, protože nejbližší dva roky oblékal dres Bohdance a poté i v Hořicích. Kromě toho působil jistý čas ve strukturách hradeckého klubu a následně i v expedici Hradeckých pekáren. V současnosti je mu 59 let.

Rudolf Matta – Stejně jako Pavel Černý, tak i Rudolf Matta opustil Spartu již po třech měsících od „Zápasu století“. V Praze však zůstal, dohodl se na kontraktu s Duklou, odkud se už po roce vrátil do rodného Prešova. Dres Tatranu nosil až do prosince 1998, kdy odešel do druholigové Dunajské Stredy, se kterou zakončil sezonu postupem mezi elitu. Hned v následujícím ročníku se však konala reorganizace nejvyšší slovenské soutěže a Dunajská Streda nezvládla boj o setrvání. Po půl sezoně ve druhé lize se během zimy roku 2001 rozhodl pro zahraničí a okusil první finskou ligu. Jeho novým zaměstnavatelem se stal Kuopion Palloseura, ve kterém setrval tři sezony a koncem roku 2003 ukončil profesionální kariéru v 35 letech. V současnosti je mu 53 let.

Dejan Joksimović – Dejan Joksimović byl ve sparťanském týmu jen na hostování z Crvene Zvezdy Bělehrad. Pro srbského fotbalistu tam ale po návratu z Prahy už nebylo místo, a tak putoval do španělského druholigového CD Lugo, se kterým hned spadl o soutěž níž. Tam se však už nepředstavil, protože odešel k protinožcům do Austrálie. Po roce v klubu Heidelberg United FC dal aktivnímu fotbalu sbohem v červenci 1994 ve věku 29 let. Následně se z něj stal hráčský agent, dokonce jeden z nejúspěšnějších v Srbsku. Přes ruce mu přešlo několik známých jmen, jako například Branislav Ivanović, Milan Badelj, Miloš Krasić či Milan Jovanović. Tuto práci vykonává i v současnosti v agentuře Friends & Football International LLC.

Trenér: Dušan Uhrin – Z pozice hlavního trenéra vedl Spartu do konce ročníku 1992/1993, který byl zakončen ziskem československého titulu. Začátkem roku 1994 usedl na lavičku českého národního týmu, kde setrval až do prosince 1997. Za tuto dobu odkoučoval 44 zápasů naší reprezentace. Za největší úspěch se nepochybně považuje postup do finále EURA 1996 v Anglii. Za zmínku stojí i třetí místo na Poháru konfederací FIFA o rok později, kde jeho tým zvítězil v boji o bronzové medaile nad Uruguayem. Na následující roky pak odešel na Blízký východ, kde obsadil lavičku u týmů Al-Nasr (SAE) a Maccabi Haifa (Izrael), které mu vynesly působení u Kuvajtské reprezentace, které trvalo od října 1999 do konce února 2001. V sezoně 2001/2002 se dohodl s Teplicemi, ale u týmu byl jen něco přes čtyři měsíce. Následovaly krátké zastávky v klubech AIK Stockholm (Švédsko) a APOEL Nikósie (Kypr), po kterých si dal od vrcholného trénování na dva a půl roku pauzu. V červenci 2006 rozšířil seznam zemí, ve kterých působil, o Gruzii. V Dinamu Tbilisi strávil dva roky, přičemž v tom druhém ho dovedl až na samý vrchol v domácí soutěži. Jeho poslední trenérskou zastávkou byl Slovan Bratislava v ročníku 2009/2010. Další nabídku již nepřijal a rozhodl se ukončit kariéru. Během ní byl pětkrát vyhlášen trenérem roku v Česku a v roce 1996 se stal nejlepší trenérem Evropy podle technické komise UEFA. V roce 2007 mu byla Českomoravským fotbalovým svazem (dnes FAČR) udělena Cena Václava Jíry za zásluhy v rozvoji českého fotbalu. V roce 2018 se stal členem Sportovní rady Fotbalové asociace České republiky. V současnosti se 79letý bývalý trenér věnuje svému soukromému lázeňskému sanatoriu ve Františkových Lázních.