Rudolf Baťa: Pětaosmdesátiletý mladík

„Někdo už se mě ptal, jestli nepůjdu do předčasného důchodu, ale mně se ještě nechce,“ směje se při začátku našeho rozhovoru a hned dodává: „Mám rád lidi kolem sebe, potřebuji společnost a pracovní šrumec. Stále mě to baví. A snad také pořád mohu „mé“ Spartě v lecčems pomoci,“ zamýšlí se jubilant.

Hokejové, možná jsem se narodil už s hokejkou v ruce. Zkoušel jsem také fotbal, ale moc mi nešel. Hlavně se musím přiznat, že mně nebavilo běhat. Bruslit jsem mohl celý den, ale pár sprintů po hřišti mě doslova zničilo.

Ve Zlíně krajský přebor. Žádný velký hokej to sice nebyl, zato časy to byly pro mě překrásné.

Jistěže ne. Při studiích na brněnské technice jsem se vedle hokeje a tak trochu i fotbalu věnoval veslování. A v té době jsem čistě náhodou využil nabídky pískat hokejové utkání. A tím jsem vlastně odstartoval svoji životní dráhu.

Postupná. Začínal jsem od žáků a krůček po krůčku mířil až k nejvyšším metám. Nakonec jsem odpískal sedmnáct let v lize a čtrnáct let na mezinárodní scéně.

Určitě to byly dvoje olympijské hry a šest světových šampionátů. Avšak nejvíc vzpomínek ve mně zanechala hokejová série mezi Kanadou a Sovětským svazem z roku 1972. Tři zápasy jsem odpískal v Moskvě a jeden v Kanadě.

Byla to obrovská událost celého světového sportu, protože poprvé se v nich představily hvězdy z NHL. Na ledě se to jen hemžilo slavnými jmény hokejové historie. Například Esposito, Howe, Mahovich, Charlamov nebo Petrov.

Kanaďané jeli do Prahy k přátelskému utkání a vyžádali si mě jako sudího. To bylo velice příjemné.

V roce 1977, kdy mně limit padesáti let už nedovolil v kariéře rozhodčího pokračovat. Určitou dobu jsem ještě pracoval jako šéf technické komise, ale brzy začal novou životní etapu.

Ano, dostal jsem nabídku na místo generálního sekretáře fotbalového svazu. Chvíli jsem to sice zvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl tuto funkci přijmout. Miluji totiž nové výzvy.

Začínal jsem kvalifikací a následně i ziskem bronzových medailí z mistrovství Evropy v roce 1980. Dodnes mě mrzí neúspěšné vystoupení na světovém šampionátu o dva roky později ve Španělsku. Měli jsme tehdy opravdu výborné mužstvo a byli jen krůček od postupu ze základní skupiny do další fáze turnaje. Nicméně dodnes tvrdím, že již postup na jakýkoliv závěrečný evropský či světový šampionát je velkým úspěchem, což často není doceněno.

V roce 1996 a bylo to loučení se stříbrnou příchutí. Na mistrovství Evropy v Anglii podlehl tým Dušana Uhrina až ve finále Německu a přede mnou se otevřela další výzva.

Ze Strahova na Letnou není moc daleko a po mistrovství Evropy přišla nabídka ze Sparty. Já jsem sparťan od dětských let a jsem na to pyšný. Proto jsem tuto možnost pracovat v mém oblíbeném klubu s radostí přijal.

Byl to další příjemný krok na mé fotbalové cestě. Získal jsem na ní spoustu přátel a osobní vztahy jsou velice důležité. Spousta mých dobrých známých už sice odešla do důchodu, ale snažím se navazovat kontakty i s jejich nástupci. Ve všech jednáních mně jde především o pomoc Spartě na mezinárodním poli.

Určitě mezi ně patří možnost stále se setkávat s mladými lidmi, což mě drží ve formě. A potom je to úzký kontakt s lidmi, kteří Spartu řídí. Úspěchů na sportovním poli bylo za ta léta hodně, ale nechyběla ani zklamání.

Určitě to byla nedávná vyřazení z evropských pohárů jen průměrnými celky Žiliny a Vaslují. V případě slovenského mistra se to pak potvrdilo v jeho zápasech v základní skupině Ligy mistrů, kde nezískalo ani bod a hned několik porážek šlo nazvat debaklem. Byla to obrovská škoda, že zrovna v tomto důležitém souboji  nemělo naše mužstvo svůj den, hrálo vysloveně špatně. Téměř totéž platí i na rumunského šampiona.

Za mého života ve Spartě jsem jich poznal spoustu. Patří mezi ně například Berger, Lokvenc, Chovanec a dlouhá řada dalších. Rád na ně vzpomínám.

Jde spíš o funkci aktivního poradce a myslím si, že díky zkušenostem mohu Spartě stále něco dát. Udržuji rovněž kontakt s fotbalovou asociací a díky jazykovým znalostem i se zástupci UEFA, FIFA a zahraničními partnery.

Manželka často volá po mém rozumu. Když jsem zjistil, že dcera maturuje, tak jsem tomu skoro nevěřil, protože jsem s ní její mládí neprožil. Proto jsem si dal osobní závazek, že o vnoučata se budu víc starat a přitom se dovídám, že už skoro vystudovala vysokou školu. Na rodinu však nezapomínám, snažím se jí dát co je třeba.

Tým se radikálně omlazuje hráči, kteří jsou už dnes fotbalově na dobré úrovni. Snad už i nadešel čas, aby se uplatnili a snesli i přísné měřítko. Může sice občas přijít i zklamání, ale Víťovi Lavičkovi věřím, že vybuduje kvalitní mužstvo, které se prosadí nejen na domácí, ale i zahraniční scéně.

Řekl bych, že je mimořádně důležitá, a to po všech stránkách. Na evropské scéně má Sparta už jméno a k jeho udržení je přímo nutností, aby si ho účastí a dobrými výsledky také udržela.

Zdraví, přesněji řečeno udržení současného dobrého zdravotního stavu.

Proč jsem „přestoupil“ z hokeje na fotbal a v roce 1996 potom do Sparty.

Když jsem kvůli věku musel skončit jako rozhodčí, tak jsem se domníval, že jako hokejový funkcionář budu ještě užitečný. To mi však dopřáno nebylo a navíc jsem dostal zajímavou nabídku od fotbalového svazu. A po 19 letech, tedy v roce 1996, jsem si myslel, že už by měl přijít někdo jiný a přinést nové myšlenky. Protože pak z Letné se ozval tehdejší šéf Sparty košický Rezeš, tak jsem neváhal. Chtěl jsem zůstat u fotbalu a pracovat pro Spartu. Což se mi k mé nemalé radosti také splnilo.