Zdeněk Caudr přišel do Sparty jako šestadvacetiletý levý obránce v roce 1975 ze Vsetína. Rudý dres oblékal osm let, zařadil se mezi stálice Staré gardy, stal se správcem sparťanského areálu Podvinný mlýn ve Vysočanech a 16 let se stará na letenském stadionu o trávník, který patří v lize k nejlepším. Koncem května po 41 letech ze Sparty odchází.
Proč jste se rozhodl jít už v 66 letech do „předčasného důchodu"?
Především chci říci, že Spartu mám v srdci, je to můj život. Odcházím sice, ale v žádném případě se s ní neloučím. Mám pět vnoučat a z nich hlavně tříletá klukovská dvojčata, kterým se chci víc věnovat, než dosud. Na stadionu Sparty jsem byl od sedmi hodin ráno do pozdního odpoledne a často i o víkendu. Zajímavá práce s dalšími dvěma „trávníkáři“ a pod taktovkou skvělého vedoucího Antonína Kříže mě bavila, byl jsem ve všech směrech spokojen, ale snad už nadešel čas, abych svůj denní program změnil.
Co všechno bylo kolem trávníku ve vaší pracovní náplni?
Sekání, kropení, válcování, lajnování, ale vozili jsme i reklamy – vše na obou letenských hřištích.
Za posledních 16 let na našem hřišti vás jistě ve vaší práci potkaly různé příhody. Můžete aspoň některou prozradit?
Asi nejzajímavější je ještě čerstvá, ze začátku letošního roku. Před ligovým utkáním jsme zapomněli na všechny praporky, tedy rohové i středové. Teprve v páté minutě si rozhodčí všimli, že na hřišti něco chybí (smích). Jinak trávník byl vždy před každým zápasem dobře připravený, nikdy si nikdo na nic nestěžoval. Snad jen výjimečně na jeho kvalitu, jemuž však už nepomohla žádná úprava a musel se vyměnit.
Když se vrátíme do roku 1975, tak jaké byly vaše začátky ve Spartě?
Měl jsem jen zkušenosti z třetí ligy a Spartu znal pouze z televize a novinových článků. Moc jsem si vážil toho, že jsem se brzy stal pevným článkem její základní sestavy. Začínal jsem v obranné čtveřici s Melicharem, Kotkem, Františkem Chovancem a Urbanem a po osmi letech končil se Strakou, Bielikem, Bílkem a Haškem.
Na které úspěchy z vašeho působení ve Spartě nikdy nezapomenete?
Mistrovského titulu jsem se sice nedočkal, ale obrovskou radost jsem měl ze dvou prvenství v Československém poháru. V roce 1976 se nám po návratu do první ligy podařilo více než nečekaně porazit bratislavský Slovan na Letné 3:2 a na Tehelném poli 1:0. O čtyři roky později jsme pak na neutrální půdě v Bratislavě zvítězili 2:0 nad VSS Košice. V lize pak po několika hubených letech potěšila začátkem osmdesátých let čtvrtá a třetí příčka, což Spartě otevřelo dveře do pohárové Evropy.
Které zápasy z evropské scény vám zůstaly v paměti?
Za mého působení vybojovala Sparta v takzvané velké Evropě jen osm střetnutí a já vynechal pouze jediné. Velice spokojeni jsme byli v roce 1980 po pražském vítězství 2:0 nad Slavií Sofia, otevírala se nám šance v tehdy uznávaném Poháru vítězů na postup do dalšího kola, ale porážka 0:3 na její půdě znamenala vyřazení. O rok později nás čekalo další zklamání, neboť na hřišti neznámého švýcarského celku Xamaxu Neuchatel jsme prohráli 0:4, takže pražská výhra 3:2 zůstala jen slabou náplastí.
Začátkem osmdesátých let jste se zúčastnil několika zahraničních zájezdů. Jak na ně vzpomínáte?
Velice rád, protože byly nejen zajímavé, ale v mnohém také ve všech směrech poučné. Například do africké Angoly, kde jsme vyhráli všechny čtyři zápasy. Nádherné bylo putování Španělskem, Argentinou, Uruguayí, Ekvádorem, Kolumbií a Hondurasem s krátkými pobyty v Panamě a USA, na kterém jsme sehráli deset utkání a v pěti zvítězili. Za zmínku stojí i krátký zájezd na jaře 1982 do Kuvajtu, kde výsledky 1:0 a 0:0 byly doceněny až po remíze národního mužstva se stejným soupeřem o tři měsíce později na mistrovství světa ve Španělsku.
Nejen letos s trávníkem, ale i s hráčskou kariérou jste se v pouhých 33 letech předčasně rozloučil. Proč?
Kvůli zlomené noze v utkání s Duklou. Moc mě to mrzelo, protože trenérem se stal Václav Ježek a Sparta mířila na špici československé kopané. Vždyť v roce 1983 přešla v Poháru UEFA i přes Real Madrid a o rok později dosáhla po dlouhých 17 letech na titul a finálovým vítězstvím nad Interem Bratislava dokonce i domácí pohár. Škoda, snad jsem ji ještě mohl pomoci.
V dalších třiceti letech jste pravidelně oblékal dres sparťanské Staré gardy. Co pro vás tyto zápasy znamenaly?
Byla to příjemná setkání s bývalými spoluhráči a v mém případě i s některými výbornými fotbalisty, které jsem znal jen z vyprávění. Každý zápas byl pro mě zajímavý a nezapomenutelné se pak stalo utkání poblíž mého rodiště v Koryčanech na Slovácku, kde mezi kamarády po závěrečném hvizdu rozhodčího bylo hodně veselo.
Spartu samozřejmě pozorně sledujete. Co byste řekl jejímu letošnímu vystoupení na evropské scéně?
Nečekal jsem, že se podaří tak báječná, velice úspěšná série v soubojích s výbornými soupeři. Kvalitní výkon podalo naše mužstvo i v obou utkáních s předním španělským týmem Villarealem, což po zápase na Letné ocenili dlouhým srdečným potleskem ve stoje i diváci.
Proč si myslíte, že se nepodařilo vrátit titul na Letnou?
Sparta honila tři zajíce a z různých důvodů se velké přání splnit nepodařilo. V přeplněném herním programu chybělo víc času na odpočinek, na kvalitní trénink a zvýšenou námahou docházelo i ke zraněním. Nepamatuji, že by ze sedmi obránců měl trenér k dispozici pouze Kováče, s kterým už do základní sestavy v důležitých soutěžních zápasech asi moc nepočítal. Navíc v některých klíčových zápasech se nedařilo a neusmálo se ani potřebné štěstí. Buďme však i se současným účtem spokojeni a přejme si, abychom cestu k titulu našli v příští sezoně.
