Sleduju každý zápas Sparty

Mezi dvě nejlepší sezony v kariéře. Tlačí se na ní totiž ještě ta, kdy jsme před dvěma lety byli s Hoffenheimem třetí v Bundeslize. Tohle jsou mé dvě nejlepší sezony.

Už v té předchozí sezoně jsem tam něco odehrál, ale nebyl to můj primární post. Jenže na kraji zálohy byla ve Spartě velká tlačenice a šance se tam prosadit tak byla hodně malá. To znamená, že jsem uvítal, když trenér Lavička hledal někoho na pozici pravého beka, kde ho tlačila bota, a ukázal na mě. V přáteláku na soustředění jsem tam v jednom poločase předvedl docela dobrý výkon, ale stejně to ještě nestačilo k tomu, abych tam začínal v soutěžních zápasech, jedničkou měl být napravo Pablo Gil. Jenže ten se zranil a trenér pak ukázal na mě. První zápas jsem jako nový pravý bek odehrál proti Häckenu. V odvetě jsem se sice ve čtyřicáté minutě zranil, ale rychle jsem se vrátil a už jsem nastupoval pravidelně.

Hned po vypadnutí to bylo strašné. X let se nepostoupilo do Ligy mistrů, fanoušci po nás chtěli aspoň pravidelnou účast v Evropské lize a věděli, že jsme v předkole vyfasovali hratelného soupeře. Jenže my vypadli. Byl to šok, ale důležitá byla reakce týmu, chtěli jsme ukázat, že všechno další už dokážeme vyhrát. Dotáhli jsme tu sezonu do unikátního konce.

To je samozřejmě hrozně nepříjemné, občas vás to dokáže vydráždit, když to pořád čteš. Píše se, že Sparta už není dobrá, že hra nestojí za nic. Ten tlak postupně přichází ze všech stran, od fanoušků, od vedení, od médií. Ustát ten tlak, to je to nejtěžší. Ať si člověk říká, co chce, podvědomě to totiž vnímá. Úplně teď chápu, v jaké situaci jsou současní kluci ve Spartě, nemají to jednoduché, ten tlak na ně je možná ještě větší. Hlavní je chytit nějakou šňůru, pak už se to rozjede. Ono je fakt strašně těžké vylézt z toho období, kdy se vám nic nedaří. Spartě každopádně dál fandím, každý zápas sleduju v televizi. Víc klukům pomoct nemůžu, ale soucítím s nimi, když se nedaří, znám to. Není to lehké.

Naší hlavní předností byla parta, která se tam utvořila. Starší hráči se koncentrovali kolem Marka Matějovského a Davida Lafaty, ti mladší jsme zase byli já, Láďa Krejčí, Kuba Brabec… Obě tyhle věkové skupiny si navíc sedly, chodili jsme spolu po zápasech společně na večeře a tak. Velkou zásluhu na tom měli taky trenéři, ať už pan Lavička, který pro nás v tu dobu byl tím pravým vůdcem, anebo asistenti pánové Jílek a Svoboda, kteří ho bezvadně doplňovali. Nedávno jsem se bavil s Láďou Krejčím a říkali jsme si, že i když jsme třeba prohrávali, věděli jsme, jakou máme vnitřní sílu a vůbec jsme neměli strach.

Letná pro nás byla ohromně důležitá, cítili jsme velkou podporu lidí, kteří chodili v obrovském počtu. Byla to sezona, kdy zase platilo, že se k nám soupeři báli jezdit a že z nás měli nahnáno už u Průhonic. Všichni to brali tak, že k nám si pro body fakt nejedou.

To určitě ano, ale zas je potřeba říct, že jsme měli i ohromně kvalitní hráče. David Lafata a Pepa Hušbauer dali dohromady snad polovinu našich gólů. A všechno to dirigoval Marek Matějovský, jehož role v té sezoně se možná podceňuje, ale bez něj bychom to určitě nevyhráli.

Já osobně nepotřebuju, aby na mě byl trenér ostrý, takže mně to vyhovovalo. Ale zas není pravda, že by se neuměl naštvat, byly věci, které ho rozčílily. Rozdíl byl jen v tom, že prostě nebyl sprostý, ani když byl hodně naštvaný. Nenadával nám. Uměl vztek a frustraci řešit jiným způsobem.

No jasně, třeba Roman Bednář nebo Tomáš Přikryl. Někdy se nám nedařilo, oni přišli a okamžitě hru zvedli. Vždycky nám dodali pozitivní sílu. Hráli jsme sice v dost podobné sestavě celou sezonu, ale nebyla to sezona jen o jedenácti hráčích. A když třeba přišel do hry Roman Bednář, okamžitě zvedl ze sedaček celou Letnou.

Dá se říct, že s Láďou Krejčím jsme v kontaktu takřka každý den, píšeme si a na repre spolu trávíme veškerý čas. V kontaktu jsem i s Kubou Brabcem, Matějem Hybšem, Davidem Lafatou. S ostatními už tolik ne, každý má už svůj další život, někdo už je po kariéře, někdo hraje venku. Čtu si o nich, když někde něco zahlédnu, ale v kontaktu jsem jen s pár klukama.

Prožívám to asi jako všichni, nikdo nevíme, co bude dál. V Německu máme trochu jiná opatření než v Česku, ale nechci hodnotit, kde je to lépe. Každopádně se to snažím brát pozitivně a užívat si rodinu. Fotbal mi chybí, ale holt je taková situace, nic s tím neuděláme. Už se těším, až zase budeme hrát. A hlavně abychom byli všichni zdraví.

Těžko říct. Bude asi záležet na každé lize. V Německu je každopádně velký tlak na to, aby se to dohrálo, jsou v tom obrovské peníze za televizní práva a od sponzorů. Pro kluby v Bundeslize je to až existenční otázka, některé by mohly zkrachovat. Bude se určitě dělat všechno pro to, aby se to dohrálo. Ale na prvním místě je pořád zdraví, a když to holt nepůjde, tak je lepší do rizika nejít. Člověk ale dneska neví, co bude za pár dní, natož za měsíc…

Koukat na sparťanská videa, připomínat si úspěchy klubu. Taky se dívám na svoje staré góly ve Spartě i v Německu. To člověka vždycky zahřeje na srdci. Ideální způsob trávení volného času. No a dobré je taky si jít zaběhat někam do lesa. Takže doporučuju se jít nejdřív proběhnout a pak si pustit sparťanský Youtube.