Bartoň a Pilát uvedeni do Dvorany slávy

Jaroslav Bartoň přišel do Sparty v polovině sezony 1968/1969. Přispěl k vítězství v Československém poháru v roce 1972 a následné cestě až do semifinále Poháru vítězů pohárů v sezoně následující. Rudý dres oblékal pět let a přes hlavu ho přetáhl v 196 zápasech, ve kterých nastřílel 87 gólů.

První ligový gól za Spartu vstřelil rekordně rychle, přispěl k jednomu z největších mezinárodních úspěchů v historii klubu, zažil slavné zámořské zájezdy, nikdy ale nevyhrál mistrovský titul.

Za náš klub bojoval i po konci kariéry. Pravidelně hrál utkání Staré gardy, o jejíž chod se stará dodnes. V letech 1986–1997 jste ho pak mohli vidět v barvách Sparty v tradičním Silvestrovském derby. Stál také u zrodu Nadačního fondu ACS, který pomáhá bývalým hráčům klubu, kteří se ocitli v hmotné a sociální nouzi. V březnu oslavil 75. narozeniny a stále patří mezi pravidelné návštěvníky domácích zápasů milované Sparty.

„Musím říct, že jsem to ani v tom nejmenším nečekal. Moc si vážím toho, že se mohu zařadit mezi takové osobnosti Sparty, jakými jsou Václav Mašek, Andrej Kvašňák, Josef Jurkanin a další a další. Nikdy by mě to nenapadlo, když jsem do Sparty šel. Určitě to řadím mezi vrcholy mého fotbalového života,“ uvedl Bartoň pro sparťanský magazín Sparta do toho!

Jaroslav Bartoň odehrál v nejvyšší soutěži 95 utkání a vsítil v nich 36 gólů. Do ligy vstoupil v sezóně 1968/69 v dresu Sparty a za jiný klub v nejvyšší soutěži nehrál.

Pokud k někomu patří sparťanské moto Nikdy se nevzdáme!, pak je to Václav Pilát. Ani zranění z první světové války a následná invalidita mu nezabránily v tom hrát fotbal za svou milovanou Spartu. Jeden z nejslavnějších hráčů naší historie se stává in memoriam členem Dvorany slávy ACS.

Vynálezce české uličky odehrál v rudém dresu 443 utkání, oslavil pět prvenství v nejvyšší domácí soutěži, byl autorem 323 gólů a přidal další stovky přihrávek. Patří mezi největší legendy našeho klubu.

Jako šestnáctiletý začal hrát mezi dospělými v Čechii Malá Strana, odkud přešel do Staroměstské Olympie a v roce 1909 přestoupil do Sparty. Už o dva roky později se v reprezentačním dresu podepsal na vítězství 4:1 v semifinále nad Francií a ve finále 2:1 nad Anglií na evropském šampionátu amatérů. Noviny tehdy psaly, že ve středu útočné řady nezištně rozděloval balony jako dirigent vojenské kapely.

Hned začátkem první světové války však na frontě utrpěl velice těžké zranění páteře. V Praze se dokonce rozšířila zpráva, že zemřel, ale naštěstí to nebyla pravda. Nicméně dlouho se pak říkalo, že přežil svou smrt. V bezvědomí totiž proležel celý den na bojišti a lékaři zpočátku vůbec nevěřili v záchranu jeho života. Prodělal šest těžkých operací a půldruhého roku byl upoután na lůžko. Teprve v létě 1916 vstal z postele a vrátil se domů jako invalida.

Doktoři ho varovali slovy: „Jen se šetřit a zase šetřit. S fotbalem jste samozřejmě skončil. Stačí trochu náročnější pohyb, budete zpátky ve špitále a třeba už v něm zůstanete.“ Pilát však měl o svém zdravotním stavu opačné mínění. V roce 1918, přesně pět týdnů před koncem první světové války, už zase stál v čele sparťanského útoku. Díky obrovské vůli, kázni a životosprávě si navíc udržoval vynikající formu.

V roce 1920 patřil mezi osobnosti mužstva Československa na olympijských hrách v Antverpách. Na vítězné cestě přes Jugoslávii, Norsko a Francii postoupil náš tým až do finále a těmto svým třem soupeřům, především díky skvělým Pilátovým uličkám, nastřílel celkem 15 gólů. Škoda že finále proti Belgii skončilo v 35. minutě, kdy naše mužstvo odchodem do šatem protestovalo proti doslova skandálním verdiktům anglického sudího Lewise, čímž však ztratilo nárok na získání stříbrných medailí. Reprezentační dres oblékal ještě dva roky – do svých 34 let.

Až do roku 1923 patřil ke klíčovým hráčům Železné Sparty, která počátkem dvacátých let neměla doma konkurenci, byla i uznávaným vladařem fotbalové Evropy a Pilát patřil mezi její nejzářivější hvězdy. Byl vynikajícím vůdcem útočné řady, prvním špílmachrem české kopané. S jeho jménem je také spjat vznik české uličky. Sparta v něm měla hráče s mimořádnou inteligencí, perfektním ovládáním míče a vysoce vyvinutou kombinační schopností. Dokázal měnit rytmus hry, střídal herní varianty, byl vynikajícím střelcem, a navíc spoluhráčům předkládal perfektní přihrávky.

Spartě zůstal věrný až do konce svého života. V roce 1969 při otevření našeho zrekonstruovaného stadionu stál znovu na svém místě ve středovém kruhu, aby se stejně legendárním Káďou rozehrál míč do dalších let bohaté sparťanské historie.