Mladý sparťan obléká rudý dres od kategorie U8, odkud se postupně napříč všemi týmy propracoval až do sedmnáctky, kde navíc nosí kapitánskou pásku. Program DofE absolvoval během uplynulé sezony a po jeho skončení se nadále věnuje aktivitám, které přesahují jeho běžné hráčské povinnosti.
Jak vnímáš projekt DofE?
Rozhodně kladně. Myslím, že je to skvělá myšlenka, kterou by měl každý člověk absolvovat. Jsem velmi rád, že jsem si tím mohl ve Spartě projít.
Byl to impuls k tomu, aby ses věnoval dalším aktivitám?
Určitě ano. Hlavně, když jsme byli během expedice na víkend v lese, což není úplně pro mě. Musel jsem tam udělat oheň, postavit stan a podobně. Na takové věci moc nejsem, přece jen jsem kluk z Prahy. Bylo to náročné, ale byl jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet, díky čemuž jsem získal nové zkušenosti. Mohu říct, že mě to i v určitých oblastech posunulo dál, protože to bylo něco jiného, než dělám obvykle.
Co tě v rámci projektu nejvíc bavilo?
Nejvíce mě bavilo dobrovolnictví, kde jsem si zvolil trénování dětí na Strahově. Takto jsem se zúčastnil různých kempů či náborů organizovaných Spartou. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem se dozvěděl mnoho věcí, o kterých jsem do té doby skoro ani netušil.
Jaké činnosti jsi vykonával během svého DofE?
Jako dobrovolnictví jsem měl již zmíněné trénování. Dále byla ta expedice a ve fázi zdokonalení ve sportovní oblasti jsem si zvolil strečink. Nejprve jsem měl sice plavání, ale tehdy to bylo komplikované vzhledem ke covidu, tak jsem si to musel změnit. Při protahování bylo mým cílem si zlepšit průměr o celý jeden stupeň, což se mi podařilo. Jsem moc rád, že jsem mohl takovýmto způsobem udělat něco pro sebe a svůj vývoj.
Kterým z těchto aktivit se věnuješ i po skončení tohoto programu?
Samozřejmě strečinku, který je velmi důležitý při fotbale a slouží jako prevence zranění. Na tom pracuji, ať už před nebo po trénincích, ale i doma ve volném čase. Kromě toho se stále věnuji i trénování, které mě velmi baví a rád bych v tom pokračoval i do budoucna.
Jak dnes probíhá tvé trenérské dobrovolnictví?
Obvykle mi dá vědět náš vedoucí týmu pan Ruprich, když potřebuje pomoci s kempem nebo při Dni budoucích nadějí. Často to ale jde i z mé vlastní iniciativy, když například vidím na sítích, že se taková akce bude konat, tak rád nabídnu pomoc. Nedávno jsme měli Sparta Academy Camp na Strahově, kde jsem strávil celou neděli s naším panem vedoucím Ruprichem a panem Lanhausem, který mě trénoval ještě v přípravce. S oběma se tedy znám velmi dobře a řekl bych, že mi důvěřují.
Na co se s dětmi během tréninků zaměřuješ?
Snažím se dětem toho předat co nejvíc ze všech oblastí, protože vím, co to pro ně znamená a jaký dopad to na ně může mít. Moc se mi líbí, jak hltají všechno, co jim spolu s trenéry říkáme. Taky mě moc baví sledovat, jak to dětí baví. Tím, že jsem z fotbalové rodiny, a i sám hraji, tak bych řekl, že mám tak trochu fotbalové oko. Proto rád pozoruji, jak si kluci rozumějí s balonem a komu to jde nejlíp. Potom řešíme s vedoucím týmu, kdo by z hráčského pohledu mohl být směrem do budoucna zajímavý.
Jak často trenérům vypomáháš?
Když je nějaká akce a mi v tu dobu máme volno, tak se většinou zúčastním. Například teď při tom březnovém kempu jsme měli zápas v sobotu a v neděli, takže v době konání kempu, jsem měl volno. Proto jsem se nabídl, že pomůžu. Tyto akce jsou obvykle na celý den, ale než sedět doma, mnohem radši přijedu na Strahov!
Viděl jsem tě i na trénincích nejmenších sparťanských kategorií. Tam také pomáháš pravidelně?
Někdy, když mám volněji, tak vypomáhám při trénincích přípravek, protože mě to prostě baví. Proto i iniciativa přichází často ode mě. V budoucnu bych se rád stal trenérem. Mohu se tak v této oblasti vpřed a získávat nové a cenné zkušenosti.
Jako jinak ještě trávíš volný čas?
Mimo fotbal je pro mě nejvíc rodina. S mámou trávíme hodně času. Mám i dva bratry, ale bohužel ti jsou oba pryč. Jeden z nich hraje fotbal ve druhé nejvyšší holandské soutěži. Jsme spolu v kontaktu, ale i přesto mi moc chybí. Dost času trávím také se spoluhráči, ať už ve škole, nebo tady na Strahově a nově také s přítelkyní.
Do budoucna se chceš stát profesionálním hráčem a pak po kariéře trenérem?
Chtěl bych překonat kariéru svého bratra, ale moje největší přání je si s ním zahrát v jednom týmu. To by bylo to nejvíc! Obecně to chci dotáhnout co nejdál, kam to půjde. Pokud by mi ale zdraví nesloužilo nejlépe, nebo už dosáhnu určitého věku, tak bych chtěl pokračovat při fotbale jako trenér.
Co si myslíš, že by měli fotbalisté dělat, aby se mohli osobnostně rozvíjet?
To je jednoduché – dělat všechno na 100 % a taky věci navíc, které jiní nevidí. Důležité je věřit sám sobě a vědět, že do toho dá člověk maximum. Být ale i sebekritický a přiznat si, když udělám chybu. Takový přístup vás určitě posune nejen jako hráče, ale také jako člověka.
