Do Sparty přišel v roce 1938 jako sedmnáctiletý mladík a hned o rok později pomohl našemu mužstvu k poslednímu předválečnému titulu. V dalších sezonách se však příliš neprosadil, a tak v roce 1942 odešel do Čechie Karlín. O pět let později si vyzkoušel angažmá ve francouzském Cannes a poté si zahrál v Bratislavě, kde hned v další sezoně oslavil premiérové vítězství klubu. V roce 1950 už jako zkušený borec s výbornou technikou a skvělou střeleckou dovedností opět našel cestu na Letnou.
Potlesku sparťanských fanoušků se těšil ještě šest let. V roce 1951 se s 38 góly stal sparťanským králem střelců a výrazně se podepsal pod následující dva tituly. V 50. letech se s Bicanem, Peškem, Pažickým a Hemelem vešel do kvinteta nejlepších aktivně hrajících fotbalistů národního mužstva, jehož dres oblékl ve 12 střetnutích. Jeho fotbalové zrání vyvrcholilo kolem třicítky, kdy došlo k zásnubám jeho fotbalového kumštu s pílí a zkušenostmi. Jeho obrovskou předností byla také stoprocentní spolehlivost. Nejen kvůli ní Preise přijeli lanařit z Realu Madrid.
V jednom z posledních zápasů v rudém dresu, 29. října 1955, se rozloučil více než důstojně. Čtyřmi góly se totiž podílel na vysokém vítězství 6:1 nad Slavií. Jeden z deníků tehdy uvedl, že nenápadný Preis vstřelil čtyři nápadné branky. Po skončení aktivní činnosti usedl na trenérskou lavičku. V letech 1957-1959 ve Spartě a později působil až v dalekém Súdánu.
