Stal se druhým mužem stejného jména, který oblékal rudý dres. Se svým předchůdcem, který hrál za Spartu v padesátých letech, však nemá nic společného.
Dotýmu přišel s pověstí výborného střelce národní ligy, ale v prvoligových podmínkách měl k této roli dost daleko. V poli byl sice pracovitý, své spoluhráče i sebe dokázal dostat do slibných brankových příležitostí, ale ve vlastním zakončení akcí měl rezervy.
Sám je viděl hlavně ve zbrklosti. „Když dostanu míč, chci s ním udělat něco kloudného, přesně přihrát nebo vystřelit, a to co nejrychleji. Obvykle mně však chybí dostatek klidu,“ přiznával tento levý křídelní útočník.
Uměl velké množství kliček, zvládal soupeře obejít. Pokud se mu hra dařila, tak protivníci jeho technickým kouskům jen přihlíželi, spoluhráči ho poklepávali po ramenou a tribuny jásaly. Jeho forma však svou nestálostí připomínala dubnové počasí. „V přípravě je Zdeněk velice poctivý a v každém zápase je jeho předností bojovnost. Potřebný klid se snad dostaví s růstem jeho fotbalových zkušeností a opět bude střílet góly tak snadno, jako před časem v Českých Budějovicích,“ věřil trenér Václav Ježek.
Celé utkání hrál vždy na plné obrátky. „Byl tvrdý v osobních soubojích, měl výbornou obrannou fázi, ale chyběl mu herní přehled a už zmiňovaný klid při střelbě. Jinak by musel například v památném utkání posledního kola v sezoně 1984/85 v Banské Bystrici aspoň jednu ze tří vyložených gólových šancí proměnit,“ má stále v paměti Vladimír Táborský, který ve zmíněném ročníku přivedl Spartu jako trenér k mistrovskému titulu.
Přes některé nedostatky Procházkovi nelze upřít, že všechny své síly dával ve prospěch mužstva a celé Sparty. Do její kroniky patří už pro svoji snaživost a nezměrnou touhu po úspěchu. Z Letné se pak vydal do kyperské Omonie a fotbalovou kariéru zakončil tam, kde ji začínal, tedy v Českých Budějovicích.
