Půl milionu diváků přihlíželo jedenácti utkáním, která sparťané sehráli na přelomu let 1965 a 1966 ve Spojených státech, Mexiku, Chile a Argentině. Nejdřív se však museli za velkou louži dopravit. Napříč několika týdny nakonec strávili hráči v letadle téměř 50 hodin!
Sparťanská výprava vyrazila z Prahy 23. prosince 1965 nejprve do Frankfurtu a Kodaně, aby následně přes oceán odletěla do New Yorku. Přistání na Kennedyho letišti bylo klidné, zato odbavení více než důkladné. „Američané pátrali, zda nevezeme nějaké potraviny či snad zvířata,“ divil se Josef Vojta, který v tu chvíli ani netušil, jaká hrůza je v první vánoční den ve vzduchu čeká.
Štědrý den ve sněhové bouři
Konečnou zastávkou úvodní cesty bylo totiž až Chicago, kde si tamější jmenovkyně Sparta připomínala půlstoletí své existence a zájezd našeho klubu měl být vyvrcholením jejích oslav. Let z New Yorku trval běžně hodinu a půl, avšak ten sparťanský se ještě o jednu hodinu protáhl. „Letadlo se dostalo do sněhové bouře s blesky. Začalo poskakovat jako pingpongový míček, propadalo se a ulétávalo do stran. Byla v nás jen jiskřička naděje, že se z té hrůzy v pořádku vrátíme na zem,“ vzpomínal Vojta na okamžiky, které jen se štěstím neskončily katastrofou.
„Dokonce ani letušky nic takového nezažily a začaly se modlit. Toto peklo trvalo téměř hodinu. Než aby to kapitán letadla otočil někam do klidu, musel zvolit velice nebezpečné přistání, protože nám, jak jsme se později dozvěděli, chybělo potřebné množství paliva. Naštěstí se skvělému pilotovi podařilo přistát a všichni jsme si připadali jako znovuzrození,“ pokračoval Vojta ve vyprávění.
Výstupem z letadla však trápení sparťanské výpravy nekončilo. „Drželi jsme se vší silou kymácejících se přistavených schodů a padali po nich dolů. Byl takový vichr, že ani na zemi jsme se neudrželi na nohou a navíc šlehal prudký sníh. Byli jsme unavení, doslova zdrchaní. Čekali na nás vyděšení čeští krajané, kteří si oddechli, že jsme konečně na zemi. Odvezli nás na štědrovečerní posezení do české restaurace. Bledí a vystrašení jsme dlouho nemohli nic jíst. Postupem času jsme si však začali povídat o životě v Praze, o příšerném letu a snědli jsme i výborný řízek,“ usmíval se Václav Mašek.
Hrozila kalorická katastrofa
Po příletu do Chicaga projevili naši krajané přání, aby hráči i funkcionáři bydleli většinou po dvou v soukromí krajanských rodin. A tak se celá výprava k nevelké radosti trenéra Václava Ježka rozptýlila po několika bytech nadšených hostitelů. Časová aklimatizace v Chicagu před cestou do Mexika sparťanům pomohla, méně už však česká kuchyně.
„Vykrmovali nás tradičními českými jídly – vepřovou, husami, kachnami, knedlíky. Pilo se i plzeňské pivo. Následky nezřízeného hoštění zaznamenávala neúprosná váha. Za týden to bylo až o tři kilogramy víc v porovnání s váhou po příletu. Zůstat tam ještě pár dní, tak by následovala kalorická katastrofa. Trenér Ježek dobře věděl, proč se mu nelíbilo ubytování v soukromí,“ smál se Vladimír Táborský při tomto ohlédnutí za týdenním pobytem v Chicagu.
„Když nás na procházce ulicemi města slyšeli původem čeští prodavači z různých obchodů, hned volali, odkud jsme, abychom šli dovnitř a nabízeli většinou skotskou s ledem. V jednu chvíli jsem pak byl doslova šokován. V Praze jsem totiž marně sháněl jednu detektivku, kterou jsem si chtěl vzít na zájezd. A najednou ji vidím v Chicagu za výlohou knihkupce. A v češtině! To jsem zíral,“ vzpomínal Mašek na dny mezi českými krajany.
V Mexiku druzí na Hexagonalu
Po odehrání slavnostního duelu proti chicagské Spartě vedly na Nový rok naše kroky do Mexico City, kde nás čekal populární a silně obsazený turnaj Hexagonal. Mezi účastníky byly ještě tři špičkové mexické týmy, brazilské Vasco de Gama a národní mužstvo NDR.
Jen vinou nepatrně horšího brankového podílu jsme se třemi výhrami a dvěma remízami skončili na druhém místě za domácím Atlasem. Stali jsme se tak prvním evropským klubem, který na mexických turnajích neprohrál. Cenu pro nejlepšího hráče získal Andrej Kvašňák. „Poprvé v historii klubu jsme hráli v Latinské Americe a poznávali fotbal v jejím prostředí. Měli jsme možnost dobré přípravy, stmelil se kolektiv a vytvořila se koncepce hry. Uspěli jsme po stránce sportovní i společenské,“ hodnotil pobyt v Mexiku Václav Ježek.
Mezi pikantnosti, které doprovázely jednotlivá utkání, patřily nástupy mužstev. Každý mexický tým měl svého maskota a originální v tomto směru byla Guadalajara. „Její hráči vedli na hřiště na řetězu uvázanou kozu oblečenou do jejich dresu, dokonce i s trenýrkami. Měli černobílé pruhované dresy a říkalo se jim „pruhované kozy.“ Bylo to zvláštní, ale svým způsobem působivé,“ říkal Mašek.
Kromě tréninků a zápasů podnikli sparťané několik procházek za zajímavostmi města a jeho okolí. Nechyběla ani snídaně v trávě s pohledem na zasněžené vrcholky sopky Popocatepetl, o jejichž zdolání se pokusili odvážlivci za doprovodu pracovníků naší obchodní mise. „K vrcholu jsme se vydali jen tři, ale v teniskách jsme toho na ledovci moc nepořídili. Skončili jsme 250 metrů před cílem, ale i to byl výkon, za který nás ostatní pochválili. Vítr se nás navíc všemožně snažil sfouknout, ale nepodařilo se mu to,“ vzpomínal na tento výlet legendární fotograf a člen výpravy Karel Novák.
Různé názory na corridu
Být v Mexiku a nevidět corridu? Jako byste při návštěvě Prahy minuli Karlův most nebo Hradčany. Proto sparťané nemohli býčí zápasy vynechat, chodí na ni až 40 tisíc diváků. Sparťané měli na býčí zápasy různý názor. „Je to zajímavé a vzrušující. Určitě je potřeba rutina a velká dávka odvahy. Začal jsem tomu fandit,“ netajil Pavel Dyba. „Nezdálo se mi to nebezpečné, protože pomocníci toreadora býka tak unavili, že si s ním mohl jen pohrávat. S přibývajícím časem můj zájem opadal. Nevydržel jsem do konce,“ řekl naopak Vladimír Kos.
„Jednu corridu jsem viděl ve Francii a druhou v Kostarice, kde nesměli býka zabít. Tím mi byla určitě bližší,“ tvrdil Jiří Tichý. „Mohou to dělat asi jen mimořádně dovední a odvážní lidé, ale raději chodím na fotbal,“ pousmál se Ivan Mráz. „První dojem je obrovský, ale samotné zápasy mě zklamaly. Je to souboj myslícího člověka se zvířetem k smrti utahaným“ dodal Mašek.
Přes Peru do Chile
Po měsíčním pobytu v Mexiku se sparťané přesunuli do Santiaga de Chile, kde odehráli jediné utkání proti Universidad (2:2). O něco zajímavější však možná byla celodenní návštěva Clubu Italiana, rekreačního zařízení s velkou plovárnou. „Téhož dne večer jsme pak odjeli do soukromé rezidence našeho velvyslance, kde náš čekal piknik v zahradě, opékané buřty, skopové na rožni, vepřová pečeně a plzeňské pivo. Nebyl s námi jen nemocný Pepík Vojta, který měl nařízený klid na lůžku. A aby mu to nebylo líto, přinesli jsme mu dary: tři láhve plzně a velkou ohlodanou kost,“ vyprávěl vždy s úsměvem Jiří Tichý.
Závěrečná tečka v Argentině
Z Chile se naše výprava na závěr svého turné vydala do Argentiny, kde ji hned na letišti v Buenos Aires čekalo nemilé překvapení. „Úředník nám všem namazal deset prstů černou barvou s žádostí, abychom každý třikrát otiskli na příslušný formulář. Bylo nás 25, takže tento autoportrét prstů chvíli trval. Při velké pečlivosti úředníka a jeho nevídané tvůrčí práci se náš pobyt v letištní hale protáhl na dvě a půl hodiny,“ vracel se brankář Pavel Kouba k této příhodě.
V prvním utkání jsme dosáhli velice cenného vítězství 1:0 nad River Plate, po němž argentinský tisk psal o našem mužstvu v superlativech. V dalších dvou střetnutích na Turnaji čtyř se jsme se však museli smířit s prvními dvěma těsnými porážkami výjezdu – s Racing Clubem 1:2 a Independiente 2:3. „Celý zájezd byl úspěšný, i když tyto dvě porážky trošku snížily náš úspěch z Mexika. Nelze však přehlédnout, že se Independiente v posledních dvou letech probojovalo do finále Světového poháru týmů. Konečný účet se šesti výhrami a třemi remízami při skóre 25:16 prozrazuje, že jsme na historickém zájezdu Sparty odvedli kus poctivé práce,“ uzavřel trenér Ježek své ohlédnutí za vydařeným turné.
„Na jednom z posledních tréninků nás už sužovala únava a hrozné vedro. Na pokřiky trenéra jsme reagovali reptáním a já jsem si navíc zranil sval. Musel jsem zůstat na pokoji a se zklamáním vynechat i příjemnější část denního programu. Naštěstí jsem k poslednímu utkání nastoupil. Obě závěrečná střetnutí jsme sice dost nešťastně prohráli, částečně je ovlivnili i rozhodčí, ale po závěrečném zápase s Independiente diváci dlouho potleskem oceňovali náš výkon, což bylo samozřejmě příjemné. Při odletu z Buenos Aires sice pršelo, ale byli jsme šťastni, že jsme se konečně vraceli domů,“ zdůrazňoval Mašek.
