Byl jsem si silou týmu úplně jistý

Rozhodně. Patřím mezi lidi, kteří na ty dobré věci rádi vzpomínají. Kolikrát si i něco pustím o Spartě, podívám se třeba na Youtube na video o cestě za titulem nebo koukám i na naše pozdější tažení Evropskou ligou, kdy jsme se dostali do čtvrtfinále. Jsou to příjemné vzpomínky, takže člověk si to čas od času rád připomene.

Je to jednoznačně nejlepší sezona, kterou jsem ve Spartě zažil. Fotbal je týmový sport a ten děláte pro to, abyste získával trofeje se svými spoluhráči. My jsme vyhráli obě dvě, navíc jsme pak na startu příští sezony získali i Superpohár, takž jsme měli triple. Byl to krásný rok.

Zranění k fotbalu patří, asi nikdo se jim úplně nevyhne. Měl jsem nějaké svalové problémy, jednou také zlomenou nohu. Ale myslím si, že mě to spíš zocelilo, pokaždé jsem se chtěl vrátit v plné formě a pokaždé jsem pro to dělal maximum. Na tomhle místě patří dík i lékařskému týmu Sparty, který se o mě staral.

Díky trenéru Lavičkovi a jeho realizačnímu tým ano. Trenér měl rád různá motivační videa a často do toho zahrnoval právě i sparťanskou historii. Často v nich zaznívalo, že je to právě 120 let od založení klubu, takže se to přeneslo i na nás na hráče. Motivační videa nám trenér pouštěl před odjezdem z hotelu na zápas, takže nějaké dvě hodiny před výkopem. Ale nebylo to vždy, jen před derby, Plzní nebo zápasy, kdy jsme potřebovali někomu odskočit.

Paradoxně si myslím, že ano a to hned ze dvou pohledů. Jednak jsme věděli, že to je obrovský neúspěch, to nás ale semklo a chtěli jsme to odčinit, revanšovat se dalšími výkony fanouškům. Druhá věc je, že když jsme nehráli v týdnu, nemuseli jsme tolik času trávit po hotelech, což člověku občas leze na mozek, a mohli jsme místo toho společně trávit čas jinak. Paintball, grilovačka nebo společné posezení, to všechno tam bylo a jednoznačně nás to semklo.

Obecně jsem přesvědčený, že když se dá dohromady silný kolektiv, který táhne za jeden provaz, tak pak má mužstvo obrovskou kvalitu i na hřišti. Je to víc, než mít silné individuality, ten tým s dobrým kolektivem je na hřišti většinou porazí. Naše mužstvo tehdy fungovalo skvěle, každý přijal tu roli, kterou měl. Chci zdůraznit, že i kluci, kteří tolik nehráli a nebyli na první pohled tak klíčoví, tak měli obrovský podíl na tom úspěchu. Když přišli do hry jako střídající hráči, dokázali nám pokaždé pomoct. Když nehráli, tak samozřejmě byli naštvaní, ale v tom správném slova smyslu, kdy chtěli trenérovi ukázat, že na to mají.

Byla tam spousta kvalitních hráčů, ale hlavní postavou byl podle mého názoru Mára Matějovský. To byl nesmírně důležitý hráč na hřišti i v kabině. V tom období, kdy jsme šli za titulem a dařilo se nám, tak jsme si k sobě i osobně našli cestu a byli jsme bližší a bližší.

Jasně, tak asi nikoho nepřekvapí, že nejvíc jsem v kontaktu s Brábou. Ale taky Pavlem Kadeřábkem, Bořkem, Vaclošem nebo Tomášem Přikrylem. Těch hráčů, se kterými udržuju kontakt, je opravdu hodně a svědčí to o té dobré partě, kterou jsem zmiňoval.

Abych pravdu řekl, trochu mi to splývá s jinými sezonami, ale asi nejvíc si vybavím utkání na Slovácku. Potřebovali jsme tam vyhrát, byl to důležitý zápas a dlouho to bylo 0:0. A já si vzpomínám, jak jsem někdy v šedesáté minutě dostal přihrávku zprava na malé vápno, kde jsem byl úplně sám a překopl jsem branku. To jsem si říkal: „Pane jo, tohle nedat…“ No, a pak si hodně vzpomínám na domácí utkání s Boleslaví, kde jsme nastoupili ve výročních dresech, protože klub slavil narozeniny.

Dělali nám skvělou atmosféru, byli výborná podpora. Pravda ale taky je, že jsme si je na začátku museli získat a odčinit nejdřív ten Häcken. Ale věděli jsme, že doma jsme silní. Pamatuju si, že kolikrát jsme nemohli dát dlouho vedoucí branku, ale já stejně věděl, že ten zápas máme pod kontrolou a vůbec jsem se nestrachoval, že bychom to neměli zvládnout. Abych si byl týmem takhle jistý, to jsem mockrát v životě nezažil. Cítil jsem, že se každou výhrou posouváme, že nám roste to správné sebevědomí. Těžko se to popisuje, ale prostě jsme znali svou sílu a věděli jsme, že domácí zápasy zvládneme.

Krásné, parádní, užil jsem si je a vzpomínám na ně. Snad to ještě někdy zažiju. Věřím, že si takové oslavy ještě zopakuju.

Člověk nikdy, co bude v budoucnu a kam h cesty zavedou. Ale byl by to ideální scénář, to je jasné.

Jo, přijde mi to už hrozně dávno. Stalo se od té doby hrozně věcí. Navíc žiju v Itálii, s klukama jsem v kontaktu jen po telefonu, nevídáme se a všechno se mi to tak trochu vzdálilo. Asi proto mi to už připadá jako věčnost.

Po titulu jsem věřil, že to udržíme a navážeme na něj, ž naše nadvláda potrvá. Jenže, dodneška Sparta čeká na další titul. Zažili jsme tam ještě povedenou sezonu s postupem do čtvrtfinále Evropské ligy, ale přišla v ní zranění a nedokázali jsme udržet krok i v lize. Trochu nám tam pak ujel vlak.

Rozdělím to na dva pohledy a vynechám současnou situaci ohledně koronaviru. Z lidského hlediska je to v Itálii skvělé, žije se tam krásně, oni mají na všechno čas, je to pohoda. Užívají si život plnými doušky a na to jsem si rychle zvykl. Z fotbalového pohledu by to mohlo být lepší, přál bych si větší herní vytížení. Zatím se s tím peru, uvidíme, co bude dál.

Za mě je to jednoznačně správné rozhodnutí. Myšlenky na fotbal teď nikdo úplně nemá, navíc vzhledem k tomu systému, kdy se mělo hrát po celé Evropě, tenhle krok musel přijít. Já byl od prosince zraněný, navíc ani předtím jsem nepatřil do pevné kostry národního týmu, takže teď mám víc času se směrem k EURU lépe připravit a ukázat trenérovi, že na to mám, že se mnou může počítat. Ale tak to samozřejmě mají všichni kluci, kteří do mužstva chtějí.

Z Itálie jsem odjel, když jsem viděl, co se začíná dít. Manželka byla v té době v Česku, protože já byl stejně po zranění a většinu času jsem trávil na klinikách, takže už před více než měsícem odjela s dcerou domů do Čech. Když bylo jasno, že se v Itálii nebude hrát, domluvil jsem se s vedením klubu a odjel do Česka. Následovala čtrnáctidenní karanténa, která mi potrvá ještě do pondělí. Teď tedy se vším válčím sám, než se budu moct vrátit za rodinou.

Je to hrůza, počty mrtvých jsou strašlivé. Teď už tam dodržují všechna přísná opatření, z domu smíte jen na nákup nebo do lékárny, všechno je zavřené, jen minimum lidí chodí do práce. Snad se to tam začne zlepšovat, teď už je to osm dní, co tam platí ta přísná omezení, tak snad to pomůže a bude lépe.