Chemie mezi hráči byla výborná

Sám se k tomu nevracím, ale občas, když vidím, nebo čtu vzpomínky z té sezony, tak si to rád připomenu. Byla to fajn doba.

Je třeba připomenout, že sezona tehdy nezačala dobře, vypadli jsme v předkole evropských poháru s Häckenem, se soupeřem, se kterým jsme to, se vším respektem k němu nikdo nečekal. Následný tlak ze strany vedení i fanoušků byl veliký. Byl jsem si vědom, že po takovém neúspěchu bývá trenér odvolán, ale vedení mne i celý trenérský tým podrželo. Vnitřně jsem cítil, a vnímal jsem to tak i od hráčů, že pokud si chceme sezonu zachránit, tak bude potřeba jediné - být maximálně úspěšní “alespoň” na domácí scéně. To znamená vyhrát titul a ideálně i pohár. To se pak krok po kroku začalo postupně dařit.

Snažil jste se vědomě př esměrovat tlak z  hráčů k  sobě?

To brzké pohárové vyřazení nás zasáhlo všechny a zklamání bylo obrovské. Pozitivní signál však by ten, že hráči nijak nekličkovali a v těžké chvíli ukázali správnou sebereflexi uvnitř klubu i směrem ven. Hlavní díl zodpovědnosti za tým jsem však přirozeně cítil, jako hlavní trenér já. V tomto smyslu jsem se i snažil vystupovat směrem k médiím i k vedení Sparty . Vím, že  mne mohli odvolat a zřejmě k tomu bylo i blízko, ale podrželi mne. 

Po vypadnutí kádr prodělal několik změn. Byly smě rem k  dalšímu vývoji zásadní?

Věděli jsme, že o Vaška Kadlece byl už delší čas zájem v zahraničí a tušil jsem, že k tomu přestupu dojde. Naskytla se však možnost angažování Bořka Dočkala, kterého jsem znal dobře z našeho společného působení v U21 repre. Věděl jsem, že to je hráč, který nám svoji kvalitou, dovednostmi i přirozenými vůdčími schopnostmi může hodně pomoct. Což se později ukázalo, jako správný krok.

Byl jasné, že je schopný zahrát uprostřed i na kraji středové řady. Zároveň jsme však nechtěli rozbít dobře fungující trojici našich vnitřních záložníků. Vácha, Matějovský, Hušbauer. Bořkovi jsme proto našli pozici z pravé strany hřiště. Nebyl to typický křídelní hráč, často si hledal prostor uprostřed a rotoval s ostatními záložníky. Koridor podél postranní čáry přenechával Pavlovi Kadeřábkovi. Tahle nově utvořená spolupráce fungovala velmi dobře a ukázala se jako jednou z klíčových v celé sezoně.

V  kabině se vá m sešlo několik velkých osobností. Jak se vá m dařilo je všechny kočírovat?

Už jako hráč jsem tehdy ve Spartě v osmdesátých a začátku devadesátých let poznal, jak důležité pro týmový úspěch je to, aby se i ty největší hráčské osobnosti vzájemně respektovali a pracovali pro tým. Tak nám to už tehdy vštěpovali takoví trenéři, jako byli Ježek, Uhrin, Jarabinský či Táborský. To jsem jako trenér tehdy vnímal i já. Třeba Marek Matějovský se zachoval, jako správný týmový hráč. V minulé sezoně byl kapitán, ale neuhrál se titul a byl tlak na to, aby se kapitán změnil, pásku tehdy převzal David Lafata. S Markem jsem měl ohledně toho na soustředění v Rakousku dlouhý rozhovor a on to přijal velmi profesionálně. Svoji roli lídra plnil na hřišti i v kabině dál, i když to nebylo už s kapitánskou páskou. Fotbalové dovednosti, vůdčí schopnosti, vztah k méně zkušeným hráčům, to všechno od něj bylo na té správné úrovni.

Na prav é straně obrany jste spol éhali na Pavla Kadeřábka, který přitom do t é doby vždy hrál jen na křídle. Proč padla taková volba?

Na pozici pravého křídla se hodně snažil, ale nebylo to ono. Po domluvě s trenérským týmem jsme ho na soustředění zkusili na pravém beku, kde si vedl víc než dobře. Do ostrých zápasů jsme měli na pravém beku jako číslo jedna jiného hráče, Pavel si musel počkat. Svým způsobem mu „pomohlo“ i to vyřazení z evropských pohárů. Svoji šanci pak chytil za správný konec a už ji nepustil.

Napadlo vás, že by se na t éto pozici mohla jeho kari éra rozjet až tak dobře, jak se nakonec rozjela?

V ten moment ne. Jen jsme mu prostě chtěli najít takový post, na kterém by využil svoje herní předpoklady a kvality. Mimořádný fyzický fond, rychlost, ofenzivní předpoklady. Tak aby byl pro tým co nejplatnější. Těší mne, když vidím ,jak strmý nabrala jeho kariéra vzestup a z celého srdce mu to přeji.

Bylo radost v průběhu sezony sledovat, jak to postupně začíná fungovat. Starší hráči jako Marek Matějovský, David Lafata, Ondra Švejdík, Roman Bednář, Bořek Dočkal, Lukáš Vácha a na druhé straně ti mladí, Ladislav Krejčí, Jakub Brabec, Roman Polom, Tomáš Přikryl, Pavel Kadeřábek a další, kteří měli velkou ambici se ukázat na domácí a do budoucna i na evropské scéně. To byl předpoklad pro to, abychom měli tak úspěšnou sezonu. Chemie kabiny byla výborná.

Co přesně ta „dobrá chemie“ znamená, jak se to v praxi projevuje?

Z kluků bylo při každém tréninku, před každým zápasem znát, že se těší, až se znovu potkají. Když se pracovalo, tak se pracovalo, makalo se, ale byla tam fajn atmosféra. Jistě, bylo to podmíněné tím, že každý víkend bylo potřeba uhrát dobrý výsledek, což se nám tehdy dařilo. Tím stoupalo herní sebevědomí každého hráče a celého týmu a ruku v ruce s tím byla atmosféra čím dál pozitivnější.

Tuhle otázku jsem tak trochu čekal, dostávám ji dost často. Možná by bylo lepší zeptat se samotných hráčů. Já zvýšit hlas dovedu a pokud si to situace vyžaduje, tak pořádně. Stejně tak to bylo tenkrát a stejně to platí i dnes.

Jasně, že si to pamatuju. To mne tehdy fakt nadzvedlo a dal jsem to Tomášovi před celou kabinou důrazně znát. Jinak mám však na Tomáše Vaclíka nejlepší vzpomínky, těší mě, jak posouvá svou kariéru dál. Velkou zásluhu na jeho výkonnostním růstu měl tehdy trenér brankářů Pavel Srníček. Podobnou vzpomínku v tomto směru mám i na Pavla Kadeřábka. Ten byl známý tím, že si často rád v treninku přidával. O vánoční pauze pracoval individuálně se svým kondičním trenérem, přepískl to a přišel se zraněním. Pak promarodil část zimní přípravy, to je další z příkladů, který mne pořádně vytočil a taky jsem mu to před celou kabinou “od plic” řekl.

Fanoušci si jistě vzpomenou, že jste př ed každým utkáním obcházel hřiště a zdravil se se sparť anský mi příznivci. Jaký to pro vás mělo význam?

Ano, hřiště obcházím před každým zápasem. Je to můj osobní rituál, který dělám už od doby, co jsem začal s trénováním. To bylo v Chrudimi v roce 1996, od té doby to neměním. Na Spartě jsem v rámci toho chodil ještě pozdravit fanoušky. Nešlo o žádné předvádění se, spíš jsem je chtěl pozdravit a naladit na společnou sparťanskou notu.

V on é sezoně jste doma vyhráli všechny zápasy, což se nikomu jin ému nepovedlo. Čím to bylo?

Myslím, že kluci už o tom mluvili v předchozích rozhovorech, bylo to nejen kvalitou mužstva, ale taky jeho mentální silou a správným charakterem. I když byl občas vývoj zápasu na vážkách, nebo se nedařilo, tak jsme i my na lavičce věřili a cítili, že to zvládneme a vyhrajeme. Neříkám to nijak frajersky, takový pocit jsem opravdu tenkrát měl. Vzpomenu si třeba na roli Romana Bednáře. Ten byl tím hráčem, který nastupoval v průběhu zápasu, ať už jako náhrada za Davida Lafatu nebo jako druhý čistokrevný hrot. A právě on býval právě jedním z těch, kdo rozhodoval zápasy ke konci, když už byl soupeř unavený. Několikrát právě on dokázal tyhle zápasy zlomit. Důležitá však byla vyváženost mužstva. Chtěli jsme hrát aktivně a útočně, ale bylo potřeba tam mít hráče i na tzv. černou práci.  A právě v tom byla velká platnost a kvalita hráčů, jakými byli Mario Holek, Jakub Brabec, Lukáš Vácha, Lukáš Mareček a někteří další. V té sezoně nás však zdobila hlavně ofenzivní síla. Mimořádně herně a hlavně střelecky se dařilo Josefu Hušbauerovi. Jistotu golů, ale i velkou pracovitost pro tým nám dával kapitán David Lafata. Pavel Kadeřábek a Costa dokonale splňovali roli moderních krajních obránců. Vzpomínám si na zápas, kdy náš jeden krajní obránce centroval do vápna a druhý krajní bek, střílel branku. O kvalitě, dobré spolupráci a pestrosti hry naší středové řady už jsem mluvil. To vše bylo podpořeno i skvělou atmosférou z tribun, fanoušci chodili ve velkém počtu a na cestě za vítězstvím nám hodně pomáhali. Skvělý pak vždy býval ten pocit po vítězném zápase a děkovačka s nimi. Tu vždy řídil náš fyzio Tomáš Stránský.

Hráči v předchozích rozhovorech vzpomínali i na motivační videa, která jste jim př ed zápasy pouštěli…

Rád vzpomínám na to, jak fungovala naše spolupráce v trenérském týmu. Každý z mých kolegů i ostatních členou realizačního týmu měl v hierarchii své důležité místo. Motivační složka byla jednou z důležitých součástí naší práce. Každý z mých asistentů, Václav Jílek, Zděnek Svoboda, Pavel Srniček nebo kondiční trenéři Pavel Rada a Tomáš Malý dělali maximum pro úspěch týmu. Důležitou roli splňoval i vedoucí týmu Miroslav Baranek. Když pak přišly velké zápasy typu derby, Plzeň a podobné, tak jsme kromě taktických věcí měli připravené i motivační video. Z mého pohledu to bylo prospěšné a splnilo to účel. Ostatně dělám to i nyní tady v Polsku.

Kde jste přišel na nápad taková videa dělat?

Pro mě byl velkým motivátorem Václav Ježek, když jsem byl ve Spartě ještě jako hráč. Generace fotbalistů, kteří pod ním hráli, mi to asi potvrdí. Tenkrát to sice nebyla motivační videa, ale v předzápasové přípravě dokázal vypíchnout jak taktické věci, tak i ty motivační. Nejdřív to udělal individuálně, často už v předvečer zápasu na hotelu a pak týmově na předzápasové poradě. Jinak se ve své trenérské práci snažím inspirovat ze světa nebo i z jiných oblastí, než z fotbalových. Už hodně dlouho například spolupracuji se specialisty z oblasti mentálního tréninku.

Přišla v t é sezoně, když vynecháme vypadnutí s Hä ckenem, nějaká další krizová chvíle?

Vybavuje se mi situace před domácím derby se Slavií, kdy jsme z důvodu zranění museli řešit akutní problém uprostřed obrany. Den před zápasem nám vypadl stoper základní sestavy. Jako alternaci jsme měli Romana Poloma, který toho v lize odehrál minimálně. Byla to pro něho zkouška ohněm, ale obstál výborně a derby jsme tehdy vyhráli. Byl to příklad toho, že pokud je hráč dobře připravený nejen po taktické a kondiční stránce, ale má správně nastavenou i svoji mysl, tak se s těžkou situací může vypořádat úspěšně.. Právě Roman Polom byl tehdy jedním z těch mladých odchovanců klubu, hráčů ročníku 1992, kteří byli postupně zapracováváni do sestavy.

Je to mozaika celé řady vzpomínek. Jedna z těch hezkých je poslední kolo, doma s Jihlavou, kde už bylo všechno rozhodnuté. Měli jsme na hotelu před utkáním tradiční taktickou přípravu, tentokrát ale vypadala jinak. Kapitán a “rada starších” za mnou tehdy přišla se žádostí, že si předzápasovou poradu povedou hráči sami. Já spolu s kolegy trenéry jsme souhlasili. Na tabuli jsme napsali jen sestavu a zbytek porady jsme nechali na hráčích. V mojí více jak dvacetileté praxi trenéra to bylo poprvé, co jsem tohle udělal…ale dodnes toho nelituji. Vzpomínám si, že to byla taková fajn uvolněná atmosféra bez stresu a tlaku. Hráči, kteří tehdy promluvili parodovali nás trenéry a společně jsme se tomu zasmáli… a pak ten zápas suverénně vyhráli. Dodnes to mám v paměti.

Udržujete s  hráči tehdejšího kádru kontakty?

Nevídáme se už tak často, ale snažím se se všemi udržet v kontaktu. Vím, kdy mají narozeniny, pošlu jim gratulaci, nebo jim napíšu, když hrají za nároďák. Naopak mne potěšilo, když se kluci před časem sešli v Praze na večeři a poslali mi pozdrav. Z toho mám dobrý pocit. Nepotkáváme se sice tak často, každého už život poslal jiným směrem, ale vždycky se rádi sejdeme.

Proč už od t é doby takový úspěch nepřišel?

Je těžké na tuhle otázku odpovědět. Měli jsme i v nadcházející sezoně touhu a ambici to zopakovat. Stará pravda říká, že je těžké dojít na vrchol, ale o mnoho těžší je se tam pak udržet. Taková je moje trenérská zkušenost nejen Sparty, ale i z jiných týmu, které jsem doposud vedl.  Moc bych však Spartě přál, aby něco takového v budoucnu zopakovala, nebo ještě překonala.

Jak trávíte karant énu?

Upřímně dost stereotypně. Snažím se dodržovat všechny předpisy, které jsou tady v Polsku taky hodně přísné. Bez fotbalu a bez rodiny to však není jednoduché. Už pátý týden jsem tu “zavřený” na bytě.

Chvála internetu! Díky němu můžu být alespoň na dálku v kontaktu s rodinou, ta mě v této zvláštní době chybí nejvíc. Slask Wroclaw nám zahraničním trenérům a hráčům nedal povolení odjet domů. Tak tady spolu s kolegou Zdenkem Svobodou čekáme, jaký to vše bude mít další vývoj. Je třeba být trpělivý a věřit, že se vše brzy vrátí do normálu.