Ligová fotbalová asociaceChance Liga

Vstupenky na odvetu s Shamrock Rovers jsou stále k dispozici na Enigoo.

NovinkyMuži B

Srdce ze železa: Tim Sparv

Nový díl sparťanského podcastu Srdce ze železa!

Sdílet

V novém dílu našeho podcastu Srdce ze železa byl tentokrát hostem asistent trenéra sparťanské rezervy Tim Sparv. Poslechněte si rozhovor s bývalým kapitánem finské reprezentace na našich profilech na Soundcloud či Spotify. Přečíst si také můžete kompletní překlad celého rozhovoru.
Zdravím všechny sparťanky a sparťany. Vítejte u dalšího dílu podcastu Srdce ze železa. Od mikrofonu se přímo z Letné hlásí Karel Tvaroh a dnes si budu povídat společně s Timem Sparvem, mužem, který aktuálně působí u našeho béčka. Ahoj Time.
Ahoj!
Jsem rád, že jsi tady. Nemusíš se bát, plynule přecházím na angličtinu. Myslím, že bys to upřednostnil.
S češtinou ještě trochu bojuji, tak to pro dnes udělejme v angličtině.
Během své přípravy jsem slyšel, že tě vlastně baví učit se nové jazyky, platí to i o češtině?
Ano. Myslím, že učení se novým jazykům je už nějakou dobu pravděpodobně můj nejoblíbenější koníček. Cítil jsem, že to byl dobrý způsob, jak dělat něco jiného než hrát fotbal. Když jsem žil v zahraničí, bral jsem to jako příležitost naučit se daný jazyk. Je to velká výhoda bez ohledu na to, co děláte, ale především jako hráč nebo trenér víte, že můžete komunikovat se svými hráči v jejich mateřském jazyce. Je to opravdu užitečné, pokud se skutečně chcete propojit se svými hráči na hlubší úrovni.
Právě teď je v šatně týmu AC Sparta Praha B používaná angličtina, ale myslím, že tvou ambicí by mohlo být naučit se česky.
Určitě! Snažím se ji učit už možná 10 měsíců. Chvíli jsem měl učitele, ale teď na to nemám moc času, protože v B-týmu je toho hodně na práci a mám také rodinu a malou dceru, o které se musím starat, takže je to těžké kombinovat. V trenérském štábu se navzájem podporujeme a já pochytávám nová slova a fráze. Určitě je mou ambicí naučit se jazyk, protože si myslím, že je to důležité a zároveň respektující vůči České republice, českým občanům a je to také způsob, jak lépe porozumět společnosti.
Dokonce možná i sobě?
Ano. Vždy jsem cítil, že je to zábavný koníček a neočekávám, že v tom budu perfektní, ale znalost jazyků je prostě zábava.
Pro mě byla zase zábava připravovat se na toto vysílání a asi jsem se to až přehnal. Pravděpodobně neprobereme celý tvůj zajímavý životopis, ale tento podcast je samozřejmě zaměřen na Spartu, naše fanoušky a komunitu. Rád bych tedy začal s tvým příběhem ve Spartě. Velmi mě zajímá, kolik věcí se může změnit odesláním jen jednoho e-mailu?
Pozadí toho celého je, že přibližně před rokem jsem ukončil svou hráčskou kariéru.
V Helsinkách, že?
Helsinky byly můj poslední klub a pak byl plán vrátit se zpět do Prahy. Moje partnerka se sem velmi chtěla vrátit. Toto je její prostředí, tady jsou její přátelé a rodina nebo taky pracovní příležitosti. Bylo pro mě důležité, že právě ona rozhodla, kam půjdeme. Pro mě bylo důležité najít dobrý klub, kde udělám své první kroky jako trenér. První měsíc nebo dva jsem začal posílat maily do klubů po celé Evropě a mou hlavní myšlenkou bylo tam jít a učit se, sednout si s trenéry, nahlédnout do zázemí, zjistit, jak se tam trénuje… prostě získat znalosti. Takhle to začalo. Odeslal jsem tedy nějaké maily. Některé kluby odpověděly, některé ne. Sparta Praha byl jeden z klubů, který se mi ozval zpět. Byl to konkrétně Aleš Vytlačil, trenér U12. Napsal mi, že jsem vítán přijít na pohovor. Tak jsem přišel na setkání s řediteli, zaměstnanci a trenéry z akademie. Řekli mi něco o klubu a pak dodali, že se můžu přijít dívat na tréninky, jak často budu chtít. Dalších několik měsíců jsem jednou týdně byl přítomen na nějakém tréninku a poznával jsem klub trochu víc, stejně jako lidi v něm a všechno, co mě zajímalo. Takhle jsem se pomalu učil o trénování.
To je úžasný. Předpokládám, že teď jsi už jistým způsobem začleněný ve Spartě. Jsi asistent trenéra Petra Janouška ve béčku. Začínal jsi však u šestnáctky. Jaké to je být v tomto klubu?
Je to dobrý pocit. Samozřejmě jsem velmi vděčný Spartě za tuto příležitost. Je to tu dobré prostředí jak pro hráče, tak i pro trenéra. Je cítit, že jde o velkou organizaci.
Je větší, než jsi čekal?
Už jsem předtím byl v nějakých velkých klubech, takže nemám pocit, že by to bylo nějak odstrašující. Když máte slušné zázemí, lidské zdroje, tak se pak můžete opravdu soustředit jen na fotbal. To je velmi dobré a strašně motivující.
Osobně strahovskou akademii zbožňuji, když mluvíme o zázemí, protože jsem v podstatě její produkt. Hrával jsem tam od svých sedmi let. Byl jsem tam v podstatě vychován jako hráč, ale také jako člověk, takže můj vztah k těmto místům je opravdu hluboký. Během své kariéry jsi viděl mnoho zázemí klubů. Zajímalo by mě tedy, jak moc na tebe udělala naše akademie dojem?
Vyrůstal jsem v akademii Southamptonu. To je místo, které mě definitivně ovlivnilo, moje myšlení o fotbalu a rozvoji mládeže. Další místo, které mělo velký dopad na mě, byl FC Midtjylland. Způsob, jakým pracovali s lidmi v tréninkovém centru a holistický přístup, který není jen o hráčích, ale o celkovém rozvoji, co se týče mentální, psychologické či sociální stránky. Takže tato dvě místa mě určitě ovlivnily ve velkém a některé tyto rysy vidím také ve Spartě. Myslím si, že tady je mnoho dobrých, tvrdě pracujících lidí, kteří chtějí to nejlepší pro hráče, což je fantastické. Od kluků, se kterými jsem mluvil a pracoval, jsem se naučil spoustu, takže to byl pro mě rozhodně dobrý začátek. Jsem tady teprve 6-7 měsíců, takže ještě nemohu opravdu říct, že vím všechno zevnitř, ale samozřejmě vidím a slyším věci. Něco bych dělal jinak, ale jako kouč máte vždycky své vlastní nápady a teorie.
Formoval tě i Southampton. Tam si hrál i s Virgilem van Dijkem, že?
S Virgilem jsem hrál v Holandsku za FC Groningen.
Takže jste se setkali jinde, ale on má také svou minulost v Southamptonu.
Ano má.
Akademie v Southamptonu vyprodukovala produkty jako Walcott nebo Bale. Máš mnoho cenných zkušeností, tak by mě zajímalo, jakým konkrétním způsobem si myslíš, že můžeš pozitivně ovlivnit lidi ve Spartě?
Pro mě je v první řadě potřeba vytvořit bezpečné prostředí pro trenéry a hráče, kde by se nemělo příliš hodnotit vyhrávaní. Mělo by se vytvořit místo, kde můžete selhat, dělat chyby, experimentovat a kde individuální rozvoj je v popředí každého rozhodnutí, které učiníte.
To je velká myšlenka, protože náš rezervní tím je v tabulce téměř poslední a teď půjde hrát první zápas proti Slavii Praha, což je masivní zápas. U béčka se často řeší, jestli se upřednostní to, že jestli se vyhraje, nebo se budete hrát dobře.
Myslím, že rezervní tým je pro mě téměř elitní prostředí, kde by na jeho výsledcích mělo záležet. Když ale přemýšlím o akademii, tak při U19 to může být ještě trochu vážnější, ale od U18 a níže by to mělo být pouze o rozvoji, ne o zaměření na vítězství. Musíte to vypustit z rovnice, protože tehdy vidíte skutečný vývoj. Když se začnete soustředit na vyhrávání v sobotu a neděli, tak to je pro mě jen krátkodobé myšlení. Pak ale začnete být pragmatičtí, přestanete riskovat a najednou máte herní filozofii, kde snižujete rizika a hrajete dlouhé míče a o tom není fotbal. Jak ale budete rozvíjet moderní obránce nebo moderní střední záložníky, když vám míč neustále létá nad hlavou?
Když se jedná o myšlení a filozofii, tak jsi okamžitě začal pracovat, nazvěme to, s mladými talenty. V čem tě naplňuje pracovat v takovém v mládežnickém rozvoji?
Práce s mladými hráči je v mnoha ohledech pozitivní. Kluci jsou obvykle velmi zvědaví, chtějí se učit, poslouchají vás, jsou dychtiví pracovat, takže pro budoucího trenéra jde o dobré místo, kde být, když chcete dělat chyby. Zároveň mám rád takové prostředí, kde jde o rozvoj. Abych byl upřímný, myslím si, že B-tým sedí mé osobnosti lépe než tým do šestnácti let, protože je to také o výsledcích. Mít takový mix výsledků a rozvoje jednotlivců, je pro mě perfektní.
Možná tvá filozofie je spíše bližší starším hráčům.
Ano, myslím, že umím dát více vyspělejším nebo starším hráčům. Podle mě existuje jiný typ trenéra, který je dobrý, pokud jde o 12leté hráče, jiný trenér je zas dobrý pro 17leté a pak jiný je lepší pro starší hráče.
Opravdu jsem hodně přemýšlel o mentalitě a vím, že je vždy těžké to nějak zobecnit. Hrál jsi za kluby, které by se daly obecně popsat jako dobře organizované a myslím, že to je něco, co máme společného. Vždycky jsme tady v Česku měli dané, že hrajeme jako tým, ale někdy to způsobí, že se všichni jednotlivci možná až příliš bojí a hrají zabezpečeně. Alespoň, tak jsem to navnímal z mé zkušenosti. V kategorii do 16 let jsme například poráželi Tottenham, Arsenal a podobné kluby. Pak ale vidíte, že mladí top hráči, například v Anglii jsou sebevědomější, nebojí se tolik zkoušet nové věci a dělat chyby. Cítíš to samé, když se bavíme o střední Evropě?
Při pohledu na vlastní zkušenost musím říct, že jsem byl taky takovým hráčem, když jsem byl mladší. Trochu jsem se bál dělat chyby. Nemyslím si, že to pocházelo z mého prostředí, ale, že to šlo ze mě. Byl jsem trochu perfekcionista a tyto osobnostní rysy stále nějakým způsobem mám. Dělání chyb je naprosto zásadní věc pro váš vývoj. Řekl bych, že čím více chyb uděláte v tomto mladém věku, tím víc vám to nakonec pomůže. Určitě chcete mít správný druh podpory od svých trenérů nebo akademie. Chcete být zkoušeni, ale mělo by to být více o hře samotné, a ne o výsledcích o víkendu. Myslím, že musíte tuto část vyjmout z filozofie své akademie.
Viděl jsi tenhle aspekt charakteru jako součást akademie Sparty, nebo si myslíš, že teprve razí svou cestu?
Obecně v akademiích vidíte tendenci, že chtějí vítězit možná trochu moc. Tady rozhodně vidím, že vítězství znamená hodně a že je to velmi důležité. Asi je to také součástí toho, že jste velkým klubem, máte historii, tradici, kulturu… takže to může být těžké změnit. Je však potřeba být opatrní, kdy přijde na to klást příliš velký důraz na výsledky v týmech U16 nebo U17.
Když mluvíme o úspěchu, tak když máte úspěšnou kariéru na hřišti a pak se stanete trenérem, tak existuje mnoho příkladů, které jsou důkazem toho, že skvělý hráč neznamená, úspěšný kouč. Proč si myslíš, že je to tak?
Být solidním fotbalistou automaticky neznamená, že budete i solidním trenérem. Myslím si, že mít fotbalovou minulost jako hráč vám pomůže v tom případě, že jste natolik pokorný, abyste rozuměli svým nedostatkům, na kterých je třeba zapracovat. Potřebujete se naučit, že ta léta zkušeností na hřišti vám mohou pomoci vést vaše hráče. Pokud jste ochotni dělat tvrdou práci po dlouhou dobu, jste pořád zvědavý, chcete získat více znalostí a učit se, tak tehdy tento mix vašich hráčských dnů, ale také správná mentalita a přístup, vám pomohou dostat se daleko. Myslím, že existují i nějaké případy, kdy se bývalí hráči dostanou na vrchol příliš brzy, a nejsou až tak ochotni strávit ty roky učením se v akademii nebo někde jinde. Já si řekl, že dobře, nebyl jsem top hráčem, ale u top fotbalistů vidíme, že dostávají neskutečné nabídky jen rok či dva po začátku s trénováním, což mi přijde trochu nefér. Podle mě potřebujete víc než jen rok až dva na přechod z hráče na trenéra. Nemyslím si, že se to může stát tak rychle.
Podle mě se trochu podceňuješ, protože jsi velkým jménem pro fotbalové fanoušky. Spousta lidí, kteří poslouchají, si tě pamatují jako lídra nejen na hřišti, ale i mimo něj. Byl jsi vždy takový, nebo ses rozvinul do takové role?
Určitě jsem se vyvíjel. Pamatuji si, že když jsem byl mladší, tak jsem cítil, že jsem trochu sobecký a víc jsem se zajímal o svůj rozvoj, své vlastní statistiky, což ale není něco, na co jsem hrdý. Je docela přirozené, že když jsi mladý, tak jsi ve své vlastní bublině a stáváš se trochu vzdálený od týmu. Tým musí být vždy ta nejdůležitější věc. Jak člověk roste, tak získává zkušenosti a učí se ze svých chyb. Pamatuji si, že když mi bylo 24 nebo 25 let, tak jsem cítil změnu v mém myšlení. Chápal jsem, že fotbal je zábava, ale potřeboval jsem nějaké jiné hobby v životě, které odkloní mou mysl od výsledků, tréninků, zranění a dalších věcí. Ta změna tedy nastala v tomto věku, kdy jsem začal víc číst, studovat a zabývat se různými aktivitami. Po mentální stránce šlo o dobrý krok.
Do této oblasti nahlédneme také, ale ještě ne teď. Jaké jsou největší rozdíly, když se bavíme o tobě jako hráči a trenérovi? Z mého úhlu pohledu trenéři zůstávají stejní, jako během hráčské kariéry.
Určitě mám nějaké stejné osobnostní rysy. Jako hráč jsem byl extrémně profesionální, oddaný a vždy jsem se snažil zkvalitnit svůj výkon v zápase, čemuž jsem podřizoval vše od spánku, stravy či cvičení. Neustále jsem se snažil zlepšit v různých oblastech. Stále mám takovou hráčskou mentalitu. Ať už jste hráčem nebo trenérem, tak věci potřebujete dělat správně, což je základem všeho. Bez tvrdé práce to nejde.
Nastavuješ si standardy.
Nastavuješ si vysoké standardy, což je jistě důležité pro mě, to ale neznamená, že každé tvé rozhodnutí bude správné nebo, že tvá cvičení nebudou špatné čas od času, to se určitě někdy stane. Pokud máte nastaveny vysoké standardy, pak můžete stále vyzývat sebe, být k sobě kritický a učit se z toho. To je stále určitě mou součástí jako trenéra. Z filozofické stránky jsem více pozitivní, když dojde na věci na míči. Když jsem byl na konci své kariéry, tak jsem byl docela pragmatik. Tehdy to byly výsledky nade vše, hlavně, když se bavíme o národním týmu, kde jsme se snažili poprvé v historii kvalifikovat na velký turnaj.
Což se vám nakonec podařilo.
Podařilo se nám to. Tehdy to pro mě už nebylo o herním stylu, ale o výsledcích. Takže jsem se stal víc pragmatický s přibývajícím věkem a časem stráveným ve světě fotbalu. Když jsem byl mladší, vždy jsem chtěl hrát krásný fotbal tiki taka, ale postupně, jak jsem byl starší, jsem chápal, že fotbal prostě takový není. Když má náš tým míč, tak v některých situacích cítím, že bych v nich více riskoval jako kouč, než když jsem byl ještě hráčem na hřišti. To je jedna z věcí, která by byla poněkud odlišná.
Máš nějaký trenérský vzor? Já osobně miluji Erika ten Haga a jeho práci v Manchesteru United.
Pokud mám být upřímný, tak ani ne. Samozřejmě můžete sledovat nějaké týmy a říct, že Guardiola, Klopp a další dělají skvělou práci, ale je to náročné takto posoudit, pokud je nesledujete nějaký čas a nevidíte, jak komunikují směrem k hráčům. Nejsem fanouškem trenérského stylu, kdy trenéři horlivě křičí a mluví ke svým svěřencům, dokud hra stále probíhá. Na takový styl vedení bych nereagoval moc dobře.
Hráč přece ví, když udělá chybu.
To je ta nejhorší věc, kdy hráč udělá špatný první dotek a pak na něj trenér křičí: „lepší první dotek“. Tak to ne. V takovém případě působí spíše jako komentátor. Já rozhodně raději řeknu, například nějakou konstruktivní informaci, která může pomoci hráčům. Mým šálkem kávy tedy nejsou trenéři, kteří stále brblají a křičí na hřišti. Když máš něco říct, tak to řekni, ale když už probíhá zápas, tak musíš přistupovat k hráčům tak, aby učinili to, co považují za správné.
Souhlasím. Když se bavíme o komunikaci, tak jsem slyšel, že velmi dobré komunikační dovednosti má Brian Priske, trenér prvního týmu. Váš vztah se vytvořil ještě během působení v FC Midtjylland… vyslovuji to správně?
Ano, velmi dobře!
Je tvou rolí do jisté míry být mezníkem mezi A a B-týmem?
Ve Spartě se v tuto chvíli dějí fantastické věci. Klub se snaží změnit přístup k práci v B-týmu a propojit ho s A-týmem víc, než tomu bylo v minulosti. To je za nás v béčku velmi fascinující. V nadcházejících měsících tak uvidíme v rezervním týmu podobný herní styl jako v A-týmu.
Což je něco, co jsme dosud neviděli.
Přesně! Takže naše tréninková metodologie by měla vypadat jako v áčku. Možnost mít takové diskuse s trenérským týmem áčka je neuvěřitelné. Tímto musím dát kompliment Brianovi, Larsovi, Luboši, Stephenovi, Christianovi a všem ostatním. Dávají nám spoustu svého času a pro nás to znamená velmi moc. Vím, že v některých klubech jsou trenéři prvního týmu, kteří se zajímají jen o áčko, a to podle mě není úplně ideální a může to fungovat lépe.
To je hloupost.
To je. Tak, jak se to snažíme dělat na Spartě, tak by to mělo fungovat. Snažit se propojit je dobré, protože to také vytváří cestu pro hráče. Když přijde mladý hráč, tak ví, co může očekávat, protože hrajeme podobným stylem jako první tým, což zároveň umožňuje hráčům snazší přechod směrem nahoru. Kluci se tak mohou posunout výše o trochu dříve, protože kvůli těmto věcem budou na to více připraveni. Samozřejmě, v áčku se trénuje ve vyšší intenzitě, ale to lze očekávat, když se přesouváte do prvního týmu. Je to skvělé a nemůžu se dočkat, kam s tím až zajdeme. Každopádně je vzrušující být toho součástí.
To je skvělé! Když se bavíme o datech, tak FC Midtjylland je velmi známý díky využití sportovní analýzy a je daleko vpředu v této oblasti. Dokonce jsem na ESPN četl, že ty jsi jeden z nejlepších příkladů toho, jak tě vyskautovali na základě tvých dat. Přišla mi také zajímavá jedna z myšlenek, kterou jsem slyšel v jednom podcastu, kde jsi řekl, že fotbal se nebude mít brzy kam posunout z fyzického hlediska. Chápu, že tam to bylo použito v jistém kontextu, ale pokud bys to chtěl zobecnit, tak klidně. Myslíš si, že moderní trenér musí být více psychologem a taky člověkem, který ovládá manažerské dovednosti s lidmi víc, než v minulosti?
Být hlavním trenérem je za mě více o vůdcovství než o fotbalových znalostech na trávníku. Být schopen ovládat manažerské dovednosti při práci s člověkem a vést sebe nebo hráče, také komunikovat směrem k majitelům, sportovnímu řediteli, sponzorům, médiím... Samozřejmě potřebuješ mít také nějaké základní znalosti o fotbale. Velkou roli hraje to mít kolem sebe dobrý realizační tým. Je potřeba delegovat práci, dát lidem šanci, aby jejich práce měla dopad. Členové realizačního týmu se potřebují cítit motivovaní a vědět, že na jejich názoru záleží. Vy zase v některých věcech tedy můžete udělat krok zpět a zaměřit se na to, co považujete za důležitější.
V béčku je podle mě spousta zajímavých hráčů. V centru dění byl dost často Nelson Okeke, který je nadějným hráčem, ale měl smůlu na zranění. Jak je na tom? Je již připraven?
Ano, poslední týdny trénoval normálně a dostává se blízko tomu, aby byl připraven do zápasu. Samozřejmě ne na 90 minut, ale aby mohl nastoupit z lavičky. Určitě vypadá zajímavě. Při pohledu na jeho fyzické schopnosti patří mezi nejlepší v béčku v tomto ohledu, není-li vůbec nejlepší.
On je něco jako Pogba, kterého bývá plné hřiště.
Ano, má velké pokrytí, je výbušný, ale je také silný na míči a má velmi dobré přihrávky, takže jej můžeme využít ve středu pole, ale i na stoperovi. Já jen doufám, že zůstane zdravý, protože poslední období bylo pro něj náročné.
Já také. Vím, že tuto otázku není úplně jednoduché zodpovědět, ale i tak se zeptám. Kdo na tebe udělal největší dojem a se kterými hráči si užíváš práci nejvíc?
Nevím, jestli je férové zmínit nějakého jednotlivce. Řekl bych, že někdy řeším různé výzvy nebo se cítím poněkud frustrovaný, ale nikdy to nebylo způsobeno směrem k hráčům. Práce s hráči byla od prvního dne velmi dobrá a nemůžu o nich říci žádné špatné slovo. Dávají do toho všechno a přijímají informace, které dostávají. Vždy jsem měl pocit, že potřebujeme zvýšit množství taktických setkání. Nikdy neřekli žádné křivé slovo na tyto věci, tedy alespoň ne mně do tváře. Možná za mými zády (směje se).
Myslím, že tě velmi respektují.
Alespoň na začátku tomu tak bylo. Potom se možná přetvařovali (směje se). Ale seriózně, práce s nimi byla velmi dobrá.
Jaké je to pracovat s Lukášem Váchou, který je velkým jménem nejen na Spartě, ale také v českém fotbale?
Potěší ho, že jsi o něm řekl, že je velké jméno. Bude to dobré pro jeho ego (směje se). Jsme dost v podobných situacích. Já pracuji na své trenérské licencí UEFA A a on se také chystá s ní začít. Jsme v tomto jako bratři. Bylo pro nás snadné se propojit i vzhledem k pozadí, které máme za sebou.
Připomíná ti sebe v něčem?
Nevím. Ale hráli jsme proti sobě, co bylo vtipné.
Kde to bylo? Evropská liga?
Ne. Bylo to s národním týmem v rámci nějaké evropské kvalifikace. On navíc našel i nějaké fotky, tak jsme se o tom pobavili. To bylo hned první nebo druhý den v kanceláři, kdy mi o tom řekl. Bylo to trochu surreální, ale pořád legrace. Mám rád Vašona, protože je ochoten pracovat, má dobrou pracovní etiku a přístup. Pracuje na maximum, což je také základ pro dobrou trenérskou kariéru. Takže spolu děláme dětské kroky a učíme se s otevřenou myslí jeden od druhého. Zatím to je zábava.
To je hezké slyšet! Velmi si tě cením kvůli názorům, které ses nebál sdílet se světem během kariéry. S tvými činy, projevy, esejemi nebo i když jsi byl na hřišti, tak jsi inspiroval mnoho lidí. Myslím si, že je mnoho nevyužitého a nenaplněného potenciálu při pohledu na fotbalisty, kteří nevyužívají své platformy nějak proaktivně a také nevypadají tak zapojení do věcí, které jsou společensky velmi důležité. Co byl ten okamžik, kdy se to u tebe zlomilo? Když ti bylo 25 let? Bylo to v té době, kdy jsi začal cítit, že v životě jsou i důležitější věci než zápas?
Stále si pamatuji, že když jsem byl mladý a dělal jsem rozhovory nebo jiné mediální povinnosti, tak mi to přišlo trochu nudné, a ne moc důležité. Můj přístup se ale postupně, jak jsem byl starší, v této oblasti změnil. Chápal jsem dopad, jaký můžeme mít ve společnosti. Pochopil jsem, že lidé tě poslouchají, když něco řekneš a pak jsem začal dostávat i jiné typy otázek od novinářů. Možná posledních 10 až 15 let to bylo o posledním odehraném zápase, následujícím utkání, nebo proč někdo dostal červenou kartu a podobné typy otázek. Nedali ti opravdu možnost říci o větších věcech v životě, takže to se určitě změnilo. Cítil jsem, že nastala změna ve sportovním prostředí, kdy novináři pochopili, že my máme také názory na jiné věci a zároveň máme i velký dosah a mnoho sledovatelů. Nevyužít takovou možnost mluvit k těm tisícům či milionům dětí a mít pozitivní vliv na jejich životy, tak to by bylo za mě jako propásnutá příležitost. Cítil jsem, že mou zodpovědností, jako kapitána národního týmu, bylo použít svůj hlas. Toto bylo něco, co jsem cítil velmi silně v pozdější fázi své kariéry.
Asi je to do velké míry propojeno s tím, jak jsi využíval svůj volný čas jako fotbalista. Množství hráčů trénuje, pak jsou unavení, ale řekl bych, že mentální energie je zde stále nevyužita. Není však úplně snadné být hladový po dalším bádání.
Jednou z mých rad směrem k mladým hráčům je, ať mají v životě i jiné věci než fotbal. Bude to potřeba, když se například dlouhodobě zraníte, poškodíte si přední křížný vaz v koleni a jste mimo na 9 či 10 měsíců... co budete dělat? Samozřejmě, musíte trénovat, ale pokud budete jen počítat dny, kdy budete zpátky na hřišti, tak to bude trvat velmi dlouho. Najděte si hobby, učte se cizí jazyk, jděte zpátky do školy, založte si firmu, prostě udělejte něco, co nemusí mít nutně nic společného s fotbalem. To vám pomůže vytvořit lepší balanc ve vašem každodenním životě, ale také vás to připraví na budoucnost, protože fotbalové kariéry jsou krátké, a ne každý může hrát do padesátky jako Jaromír Jágr. Moje kariéra skončila, když mi bylo 35.
Ty ses ji rozhodl ukončit?
Mé tělo. Byl jsem však na to připraven. Je to o tom připravovat se na budoucnost a rozvíjet sebe jako lidskou osobu, dozvědět se o sobě trochu víc, najít si zájmy... to je podle mě velmi důležité.
Vzdělání je obecně velmi důležité. Jaký máš názor, když ti řeknu, že Finsko je pro nás Čechy považováno za jednu z top zemí z hlediska vzdělání a patříte mezi lídry. Co by podle tebe mělo být změněno v této oblasti například v Česku?
To je těžká otázka.
Možná z pohledu fotbalisty. Naše akademie jsou propojeny se školami, ale myslím si, že by to mohlo fungovat lépe.
Podle mě by vaši starší hráči měli mít možnost trénovat během školního času. Například hráči, které jsem měl v U16, měli čtyři tréninky za týden plus zápas. To podle mě není dostatečné.
To byly všechno tréninky odpoledne?
Ano. Vypadalo to tak, že kluci po dlouhém dni ve škole přišli na Strahov kolem 15:30 a začali jsme trénovat v 16:00.
Byla z nich cítit únavu?
Trochu ano. Není to optimální, ale jedinou reálnou možností bylo trénovat odpoledne nebo po večerech. Na druhé straně zde fungují partnerské školy, takže několik hráčů trénovalo dvakrát do týdne i dopoledne, což znamená, že měli šest tréninků plus zápas. To už je mnohem lepší. Stejně tak ve Finsku cítím, že top sportovcům potřebujete dát možnost být víc flexibilní, když přijde na školu. Vzdělání a škola jsou stále důležité a není třeba je zanedbat. Současně ale je třeba najít cestu, jak být více flexibilní a dát těmto hráčům lepší možnost stát se profesionálními fotbalisty.
Ty jsi hrával v Southamptonu. To už bude nějaká doba.
20 let!
To jsem úplně nechtěl říct nahlas (směje se).
Je to dlouhá doba. Když jsme šli hrát s béčkem proti Fulhamu U21, tak bylo zábavné, že jejich trenér byl mým trenérem v Southamptonu před dvaceti lety. To bylo skvělé.
Vyměnili jste si mezi sebou nějaké zprávy?
Napsal jsem nějakým lidem ve Fulhamu, protože věděli že přijedeme, ale konkrétně tomu trenérovi ne. Velmi jsem se ale na ta setkání těšil.

DRUHÁ ČÁST PODCASTU

To je prostě skvělé. Víme, že už uplynul nějaký čas, ale věřím, že tam bylo hodně skvělých věcí a procesů. Existuje něco z toho, co bys chtěl mít na Spartě? Něco, co bys zde chtěl integrovat právě z toho prostředí?
Možná ne nutně právě ze Southamptonu, ale celkově si myslím, že by zde mohlo být větší zaměření na individuální tréninky a mít individuální rozvojový plán. Moc jsem to zatím neviděl v akademii a ani v B-týmu. Jedním z našich projektů na následující období, o který se budeme starat já a Lukáš, bude zaměřen právě na individuality. Můj plán je, že alespoň dvakrát do měsíce bychom dělali s hráčem individuální věci na hřišti a rovněž alespoň dvakrát do měsíce bychom si spolu sedli a sledovali různá videa z tréninků nebo zápasů. Takže tohle je něco, co mi tu trochu chybí, protože všechno, co děláme, se mi zdá zaměřené na tým. Tím nechci říct, že je to špatně, ale stále si myslím, že je třeba do toho dostat i výše zmíněné věci, protože každý má jiné potřeby. Budeme se na to tedy snažit soustředit v nejbližším období. Je to užitečné i z toho hlediska, že se můžu trochu více propojit s hráčem, poznat ho lépe, zjistit, jaké je jeho smýšlení… Pokud máme toto spojení, tak toho hráče je i jednodušší trénovat. Ze sobeckého pohledu je toto možnost dostat se ke klukům blíže a na každého z nich by se mělo dostat individuální zaměření v následujících měsících. Potom vyhodnotíme výsledky, probereme názory hráčů a rozhodneme se, zda v tom budeme pokračovat nebo ne. Abych tedy svoji odpověď shrnul, chybí mi tady trochu individuální zaměření. Vím, že někdy je to výsledkem zdrojů, které máte k dispozici, například, když jeden nebo dva trenéři pracují s dvaceti hráči, ale pořád si myslím, že i tak můžete být kreativní.
Řekl bych, že někdy je to jen o věnování pozornosti, protože může být velmi efektivní k porozumění jednotlivců. Díky tomu může člověk snadno pochopit, že jeden hráč se bude smát, když na něj trenér zakřičí, ale zbytek ocení, že si s nimi sednete na pět minut a vysvětlíte jim všechno. Může to na ně zanechat velký dopad a možná i díky tomu už nebudete muset strávit čas se všemi a říkat jim stejné věci.
Také jsem si všiml, že když máme nějaká setkání, tak je docela náročné dostat z nich jejich názory na to, co se snažíme dělat. Někteří hráči říkají víc, jiní míň. Vždy se ale najdou i tací, kteří se za vámi zastaví po tréninku a zeptají se například, jak by měli bránit nějakou situaci. Myslím si, že mít tento individuální přístup má prostě smysl.
Vychutnáváš si, když jsi na hřišti, a někdo za tebou přijde a dostáváš se jako by zpět do dob, kdy jsi byl aktivním hráčem?
Nedávno jsem řekl ostatním trenérům v týmu, že když hráči přijdou s otázkami o nějakých taktických věcech, na kterých jsme pracovali, je to dobrý signál. Když za vámi nepřijdou, tak víte, že něco není v pořádku. Takže mít přicházející hráče s otázkami a společné hledání odpovědi je to, o čem to všechno je, a co dělá tuto práci tak smysluplnou. Nemám rád trenérský styl, kde jen říkáte hráčům, co mají dělat. Snažil jsem se být velmi upřímný a říct, že nemáme úplně všechny odpovědi na jejich dotazy. Je to ale příležitost pro hráče a trenéry k tomu, aby na to přišli společně. Když máte takový základ a takové věci budete dělat společně, tak je to mnohem příjemnější než být nějakým, dejme tomu, diktátorem.
Jak moc se změnil tvůj vztah k fotbalu, od doby, kdy jsi začal? Je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem nad tím přemýšlíš. Z toho, co slyším a rozumím, tak je to mnohem víc o tom být s lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty.
Přemýšlím nad tím, co dokáže udělat fotbal ve společnosti. Když jsem byl mladší, tak jsem měl trénink ráno a potom jsem strávil večery sledováním jednoho nebo dvou zápasů. Dokud mi bylo 19, 20 nebo 21 let, tak to bylo v pořádku. To ale prostě není život, nebo je? Takový způsob života není udržitelný, protože existuje mnoho dobrých věcí v souvislosti s fotbalem a dopadem, který může mít: návyky prospěšné zdraví, vytváření si komunit, vyčarování úsměvu na tvářích lidí... ale pak je možné vidět i negativní stránky, kde máme top kluby snažící se…
Vše zmařit. Předpokládám, že narážíš na evropskou Super Ligu.
Ano, to je jeden z příkladů. Potom máš roli řídících orgánů: FIFA a UEFA. FIFA přináší hlavní turnaje do zemí, kde je ilegální být například homosexuálem a kde vytvořily nehumánní pracovní podmínky pro pracovníky stavějící ty stadiony. Potřebovali bychom si uvědomit, a stejně tak i fotbalisté, jaký dopad může mít fotbal, ať už pozitivní nebo negativní.
Ty jsi cestoval do Kataru a také jsi napsal tu známou esej. Za to máš u mě obrovský respekt. Proč si myslíš, že stále nevidíme tolik dostatečně odvážných fotbalistů, kteří by se vyjádřili a dali světu vědět, co si myslí? Možná by měli i větší dopad na mnoho politiků.
Existuje hodně dobrých fotbalistů, kteří mají co říct, a pomalu o tom i začínají mluvit. Myslím si, že mnoho sportovců chce být víc než jen sportovci. To můžeme vidět hlavně v Americe, kde jsou společensky více aktivní než v Evropě. My jsme podle mě víc opatrní, někdy poněkud pasivní, což je škoda, ale myslím si, že se to zlepšuje. Dá se na tom stavět, ale zasahují do toho i vztahy s klubem, sponzory a podobně, toho jsou si hráči vědomí. Nechtějí jít a říct něco, co by mohlo zaplnit titulky a dostat je do nelichotivé pozice. Tomu úplně rozumím a nechci nikoho nutit mluvit o věcech, které jsou pro ně nekomfortní. Moje rada bude, aby člověk našel sebe sama, pokusil se chápat, číst, mluvit k lidem a bude-li mít něco, může to být cokoliv, do čeho je zanícený, tak ať vystoupí a promluví, protože to může být velmi cenné.
Možná budeš souhlasit, že když začala válka na Ukrajině po napadení Ruskem, tak jsem cítil, že se strhla vlna, nazvěme to progresivní změny, a mnoho fotbalistů, když chci tedy zůstat u fotbalu, začalo mluvit o tomto tématu. Ty jsi také udělal skvělou věc, protože jsem slyšel, že jsi nechal u sebe v bytě žít ukrajinské uprchlíky, což naprosto neskutečné. Zpět ale k předchozí myšlence. Myslím si, že tato událost změnila a přispěla k tvarování kultury ve fotbale trochu víc.
Souhlas. Přišlo mi, že reakce v Česku, zejména, co se týče solidarity s Ukrajinou a Ukrajinci, byla působivá. Ruská okupace je stále čerstvá v našich hlavách. My ve Finsku máme dlouhou hranici s Ruskem, takže pro nás to bylo také horké téma. Právě kvůli tomu se staneme součástí NATO, což je velkým krokem ve snaze o ochranu našich hranic. Ale ano, je velmi pěkné vidět, že sportovci mluví nahlas o takových věcech. Někteří z nich mají velkou fanouškovskou základnu a mou radou by bylo nevyužívat této možnosti jen k reklamním účelům o kolekci spodního prádla nebo něčeho podobného, ale trochu více rozumně.
Psala ti zprávu nějaká hvězda ve snaze poděkovat ti za podporu v těchto věcech?
Neřekl bych. Měl jsem několik diskusí s jinými fotbalisty, protože někteří z nich se snaží být více hlasití a zajímá je, jaké to bylo pro mě, jestli jsem dostal spoustu negativní zpětné vazby, po tom, co jsem to udělal, jaké platformy mají používat a podobně. Snažili si přijít na to, jak postupovat. Může zde existovat tendence, kdy se lidé bojí mluvit o nefotbalových záležitostech.
Řekl bys, že vrcholem tvé kariéry bylo EURO 2020?
Ano!
Program celé akce a mnoho cestování pro týmy mi přišlo trochu problematické. Ale věc, která dostala největší pozornost, se stala, když jsi byl na hřišti i ty. Když se Christianu Eriksenovi stala ta hrozná událost.
To samozřejmě nebylo vůbec dobré.
Šlo o váš první zápas na velkém turnaji.
Byla tam spousta emocí, bylo to šílené. Pro finský národní tým šlo o první zápas na velkém turnaji, takže to byl obrovský den pro nás a naše fanoušky. Čekali na to dlouhá léta a očekávali tedy skvělý den. Samozřejmě, že měli dobrou náladu, ale to všechno šlo stranou, když se nevědělo, jestli je Christian naživu nebo ne. Být na hřišti a následně sedět hodinu v šatně bez jakékoli informace, že co se děje... V jistém momentě jsem si říkal, že dobře, tak pojedeme zpět na hotel a na další den přijedeme odehrát zápas. Další moment, který si pamatuji, byl, že rozhodčí přišel do šatny a řekl, že za půl hodiny nebo něco takového se začne hrát. Mentálně nebylo úplně nejjednodušší připravit se a jít hrát fotbal po takové traumatické události. To nebylo v pořádku.
Já se na to nemohl dívat.
Měl jsem tam mnoho kamarádů či členů rodiny, kteří byli blízko místa, kde se to stalo. Měli tam i malé děti, takže se na to nemohli dívat a šli zpátky na hotel.
Respekt za to. Následně jste sice vyhráli ten zápas, ale asi to ani nechutnalo jako vítězství, že?
To vůbec ne. V šatně nebylo žádné zpívání či tancování, jak to můžete vidět, když Finsko vyhraje zápas. Byl to prostě šílený den. Domů jsme přišli pozdě, všichni šli spát pozdě a bylo velmi náročné se dát z toho dohromady. Byl to určitě jeden z těch dní, které budou navždy vaší součástí.
Předpokládám, že poté, co jste zjistili, že Christian je v pořádku, tak se změnilo vaše myšlení a postoj k lepšímu, než to bylo předtím.
Ano, bylo to lepší, ale pořád ne dostatečně na to, abychom šli ven hrát fotbal. Když jsme byli v šatně, tak jsme čekali na zprávu o Christianovi, jestli dýchá a je v pořádku. Bez toho zjištění bychom neudělali nic. Takže, když jsme tu informaci obdrželi, tak bylo na dánských hráčích, aby rozhodli o tom, co se stane. Měli dvě možnosti, a to odehrát zápas hned nebo další den. Rozhodli se, že půjdou na hřiště a bude se hrát. My jsme to respektovali a souhlasili s tím, že půjdeme hrát. Když jsme dělali druhou rozcvičku před restartem utkání, v očích hráčů bylo vidět, že tam nechtěli být a myšlenkami byli někde jinde. Jako kapitán musíte sympatizovat s nimi a zkusit se nějak ujistit, že se cítí alespoň o trochu lépe. Říct, že Eriksen je v pořádku, cítí se lépe, pojďme se přes to přenést a pak jít zpátky na hotel. Bylo to dramatické.
Řekl bys, že šlo o nejtěžší moment ve tvé kariéře?
Určitě to bylo velmi těžké. Náročné bylo také mé období v Řecku, o kterém teď budu mluvit, pokud je to v pořádku. Bylo krátce před Eurem a ty měsíce před touto událostí byly nejtěžší fází v mém soukromém a profesním životě. Jel jsem do Řecka, abych získal jiný typ zkušenosti po těch šesti letech v Midtjyllandu. To byl sice velmi dobře organizovaný klub, ale přicházel jsem do věku, kdy jsem se blížil ke konci kariéry a chtěl jsem zažít zkušenost, která mě trochu dostane mimo svůj komfort, protože to je dobré pro vaši osobnost. Takže jsem šel do Řecka a dostal jsem se tam mimo komfortní zónu. První část působení byla v pohodě, ale začátkem roku jsem se stal poprvé otcem, což bylo stále pozitivní.
To nezní úplně špatně.
Samozřejmě, to bylo velmi dobré. Byl jsem za to šťastný, moje partnerka taky a všechno šlo dobře. Když se stanete rodičem, tak s tím souvisí mnoho nových věcí, jako to, že spíte méně a všechno je vzhůru nohama. Ale tím, že se to stalo v zemi, kde jsme nerozuměli jazyku, měli tam jinou kulturu, hroznou byrokracii, a navíc jsme ani neměli nablízku naše rodiny, které by nám dodávaly podporu, kterou jsme potřeboval, bylo to obtížné. Druhá věc, která se tam přihodila, bylo velké zemětřesení kousek za městem. V tom momentě jsme byli v bytě v šestém patře, moje partnerka spala a já jsem byl s dcerou, když v tom se celá budova začala třást. Ukázalo se, že zemětřesení v Řecku není nic neobvyklého, ale v té oblasti, kde jsme byli, šlo o největší zemětřesení za dlouhou dobu. Kousek od Larissy, kde jsme žili, dosáhlo něco přes 6 stupňů na Richterově stupnici. To bylo traumatické a rovněž i následné otřesy. Už jsme se v té budově necítili bezpečně, takže jsme se museli vystěhovat. Ale kam jsme měli jít? Neměli jsme tam téměř žádné přátele, a tak jsme se nastěhovali do místa, které patřilo lidem, které jsme náhodně kontaktovali. Prostě jsme našli nějaký dům na venkově, kde to bylo bezpečné.
Předpokládám, že tě znali?
Ano. Pohostinnost od Řeků byla skvělá, ale pořád to nebyly optimální podmínky. Rozumíš, malé dítě, noví lidé, neměli jsme své vlastní věci...
Asi jste se tam tedy necítili jako doma.
Ne. Nebylo to optimální, ale ještě jednou musím poděkovat za pomoc, která se nám dostala. Žili jsme tam několik měsíců. Třetí věc, která se přihodila, bylo zranění kolena, s kterým jsem musel na operaci. Bylo to jen několik měsíců před Eurem, které bylo vrcholem mé hráčské kariéry. Hrát za národní tým byla velká část mé identity. Vždycky to bylo něco, na co jsem byl velmi hrdý. Nebylo to sice velmi vážné zranění, ale čas běžel. Když jsem zkoušel udělat pár kroků na hřišti nebo trochu trénovat, moje koleno se nafouklo jako balon. Co se děje? Nefungovalo to, ale samozřejmě do médií jsem říkal, že všechno jde podle plánu, dělám progres a šampionát stihnu. Hluboce uvnitř jsem ale měl temné myšlenky. Všechno tohle se dělo v období, kdy jsem byl vystresován se vším kolem – malá dcera, žití v cizině, život v Řecku, a ještě se k tomu přidalo i to zranění kolena. Bylo to opravdu náročné. Než jsem jel na EURO, tak jsem téměř netrénoval. Čtvrtou věcí, aniž bych to nějak rozebíral, bylo, že řecký fotbal je odlišný, když se bavíme o majitelích na nejvyšší úrovni. Je to opravdu šílené.
I co se týká fanoušků?
Fanoušci byli skvělí!
Ale i ti jsou šílení.
Možná, ale v dobrém slova smyslu. Zdálo se mi, že struktura majitelů a samotní majitelé připomínali víc mafiánský film než fotbalový klub. Aniž bych zacházel do větších detailů, bylo to prostě chaotické. Těch několik měsíců, kdy jsem právě potřeboval stabilitu a strukturu, tak jsem to neměl. To vše se zamíchalo do toho koktejlu složeného ze zvláštních ingrediencí. To byl určitě ten moment, kdy jsem si řekl, že pokud někdy udeřím do zdi, tak to bude právě tehdy, protože toho bylo opravdu už moc. Nakonec se to vyvinulo docela dobře. Odešli jsme z Řecka, dal jsem se včas dohromady na evropský šampionát, a navíc jsem také mohl hrát. Moje rodina šla zpět do Česka a mohla tak konečně vidět svoji rodinu a přátele. Ale ty měsíce v Řecku... Jistě, šel jsem tam pro jiný typ zkušenosti, ale tohle bylo přes čáru.
To zní jako Survivor. Musel to ale být úžasný pocit, pokud nebereme v úvahu okolnosti kolem Christiana Eriksena, když jsi byl na hřišti před prvním zápasem a dostalo se ti všeho, co jsi popsal. Překonal jsi všechny nástrahy a stále jsi mohl vést svou zemi k největšímu zápasu ve své historii. Musel ses cítit jako hrdina.
Také jsem se tak i cítil. Stále si pamatuji, že když jsem vyšel z tunelu před prvním zápasem proti Dánsku, cítil jsem, že jsem udělal věci, na které můžu být hrdý do konce života. Spolu se svým týmem jsme napsali kus historie a zůstane to navždy v paměti jako to, že jsme se konečně kvalifikovali na velký turnaj. To nám už nemůže nikdo vzít. S tím, co tomu předcházelo, chaotické období v Řecku apod., stát venku na hrací ploše, kráčet tunelem směrem do středu hřiště, vidět finské fanoušky... to bylo ono. To byl důvod, pro který jsem pracoval.
Fantastické. Nenapadá mě žádný lepší způsob, jak skončit tuto konverzaci, kterou jsem si moc užil. Přece jen bych se zeptal, jestli je ještě něco, co bys chtěl zmínit? Něco, na co se tě lidé často neptají, ale myslíš si, že si to zaslouží být řečeno.
To je opravdu obtížné.
Děkuji!
Možná mě můžeš trochu navést na nějakou oblast.
Narážel jsem na tvé nejlepší vzpomínky. Věci a zkušenosti, které jsi teď popisoval, byly tak silné, že jsem si říkal, že můžeme skončit právě teď. Bylo skvělé mít tě tady a stejně tak si i poslechnout všechno, o čem jsi mluvil. Tato závěrečná otázka je velmi otevřená.
Jsem docela nudná osoba, protože si užívám všechny malé věci v životě, jako je dát si dobrou kávu s přáteli nebo si číst knihu.
Praha je v tomto ohledu velmi dobrá.
Souhlasím. Máte zde skvělé restaurace a kavárny. Je to skvělé město. Jsem z malého městečka, kolem 2000 obyvatel, tak musím přiznat, že nemám rád místní dopravu.
Kdo ale má? (smích). Ty jsi žil ve svém rodném městě do čtrnácti?
Do šestnácti a pak jsem se přestěhoval do Southamptonu. Je to však můj domov a vracím se tam minimálně dvakrát do roka. Stále jsem typ člověka, který má rád určitý klid a ticho. Rád trávím čas v lese, u jezera, na moři na mé lodi nebo také si vychutnávám být sám na své letní chatě. Já a moje partnerka jsme velmi odlišní. Ona chce žít akčně a cestovat. Já zase preferuji zůstat na gauči, číst si dobrou knihu a být sám. Tehdy jsem šťastný.
Řekl bys, že jsi ztělesněním finské kultury?
Stereotypy jsou zábavná věc. Pokud se mě zeptáš, že co je typicky finské či české, tak si nejsem úplně jistý. Je to zvláštní. Jsme velmi rozdílní jako lidé. Když ale ve Skandinávii přijde na nějaké organizační věci, tak se mi líbí, že je tam vždycky velmi plochá hierarchie. Můžeš mluvit ke komukoli a víš, že tě budou poslouchat, pokud máš například dobrou myšlenku. Ale také víš, že když jedeš více jižně, tak ta místa mají svou historii, tradici, politiku a existuje tam jistá hierarchie.
To je cítit i v Česku.
Tak to prostě je. Přijít odjinud, jako například já, tak je třeba se adaptovat a pokusit se rozumět, jak můžu zapadnout, kde můžu mít vliv a podobně. To vše je zábavná část toho, když přicházíte do nějaké organizace, protože se můžete neustále učit nové věci.
Co si myslíš o budoucnosti Tima Sparva ve Spartě a o rozvoji Sparty? Jaká je tvá vize?
Právě teď je to jen o učení se a pracování na svých licencích. Myslím, že práce s B-týmem mi sedla perfektně. Chci hodně zodpovědnosti a mít vliv na hřišti, což je podle mě velmi důležité. Kde to je, na tom až tak nezáleží. Určitě nejsem někým, kdo někde bude jen jako kužel nebo tyč. Potřebuji cítit důležitost a smysluplnost toho, co dělám. To ale nejspíš je stejné pro všechny. Když přijdeš do práce, tak si chceš říct, že děláš něco, co tvoří rozdíl. To tě bude motivovat.
To je to nejlepší! Rozhodně s tebou souhlasím. Bylo to velmi příjemné, ale myslím si, že tohle je nejlepší možnost, jak skončit tuto krásnou konverzaci. Děkuji ti velmi pěkně za to, že jsi se mnou strávil tento čas a doufám, že možná v dalším podcastu budeme mluvit o všech dalších záležitostech.
Druhá část přijde později (smích). Velice děkuji za pozvání!
Děkuji! Vás bych chtěl také pozdravit a poděkovat vám, že jste nás doposlouchali až sem. Věřím, že jste si to užili alespoň z poloviny, jako já. Mějte se pěkně a ať žije Sparta!

Další novinky