Týmovost nás dostala daleko

Prošli jsme skupinou a pak jsme šli na Krasnodar, to byl pěkný zápas. Vybavuju si skvělé zážitky ze všech těch evropských utkání, soupeři byli nesmírně kvalitní. Celkově si myslím, že jsme měli docela štěstí, protože vyhrát třeba na Laziu 3:0 ze tří střel, to se jen tak někomu podaří. To samé v Krasnodaru, kde to bylo také hodně štěstí. Ale šli jsme tomu naproti tím, jak jsme bojovali a táhli jsme za jeden provaz.

Bohužel jsem doma už nehrál proti Villarealu, byl jsem zraněný jen na tribuně, ale to byl úžasný moment. Villareal vedl už čtyři nula, chodil do brejků… z kluků to pak ale spadlo, začali s nimi hrát otevřenou partii a přehrávali je. Nejvíc mě nadchlo, jak tím výkonem strhli fanoušky, celý stadion, který fandil i za nepříznivého stavu. Prohráli jsme 2:4, ale mohlo to dopadnout i lépe. Škoda, že jsme se odstartovali až tím čtvrtým inkasovaným gólem. Stejně tak parádní byl zápas na Laziu, nikdo nepočítal, že bychom tam vyhráli 3:0.

Detaily si moc nevybavuju, zápasů se hrálo opravdu hodně a jsou to už čtyři roky. Trochu mi s tím splývají také zápasy s Interem nebo Southamptonem. Ale hrdý na to jsem, doma mám nějaká sparťanská trička, Vládci Prahy nebo Mistři, to nosím občas na zahradu nebo to mám jako pyžamo. Pokaždé, když to mám na sobě, tak mě to zahřeje u srdce. Nedávno jsem se také na ČT díval na archivní derby proti Slavii, to jsem si taky zavzpomínal pěkně.

Přišel jsem jako záložník, měli jsme náskok devíti bodů a přišli jsme o něj. To byla sportovní tragédie, moje výkony nebyly optimální a dostával jsem to pořádně sežrat. V přípravě před Chelsea v roce 2013 se ale zranil Jirka Jarošík a trenér Lavička mě poslal na stopera. Ten posun pro mě byl příjemný, měl jsem hru před sebou, sedělo mi to. Dařilo se mi tam, fanoušci to vnímali a naše výkony postupně šly nahoru. Fanoušci pak otočili i pohled na mě a za to jsem byl rád.

Tam to bylo divoké, měli jsme tam vyhrát, ale rozhodčí to měli podchycené a všichni jsme pak zuřili, neuznali nám regulérní gól. Byla to pro nás obrovská křivda, zvládli bychom otočit zápas. Odjížděli jsme zklamaní. Ale už dopředu nás trenér upozorňoval, že to může být všelijaké, takže se ukázalo, že měl pravdu.

V Německu jsem nastoupil jen na pár minut z lavičky. Samozřejmě mě to mrzelo. Doma jsem nehrál kvůli zranění… Byl to skvělý soupeř, to víte, že to člověka mrzí. Ale byl jsem rád za kluky, že odvedli dobrý výkon a sebrali jsme bod. Nebyl jsem ten typ, co by klukům nepřál, když nehraje, že bych byl nějak zapšklý. Hlavní byly body do tabulky.

Nadšení jsme z toho nebyli, nechtělo se nám jet na východ. Nejsou tam atraktivní soupeři a zároveň jsou to velmi kvalitní týmy. Přesně jsme si říkali před losem, že tenhle tým nechceme. První zápas jsme s nimi hráli na Letné, vyhráli jsme 1:0 a pak jsme to zvládli i venku. Přesto Krasnodar ukázal svou sílu, že je to kvalitní tým. Venku to bylo zajímavé, na začátku jsme byli zalezlí a nevěděli jsme, jak z toho ven. Ve druhém poločase jsme pak udeřili z brejků a byla z toho euforie. Pak jsme tam po zápase spali a vraceli jsme se až ráno, takže byl i prostor to oslavit.

Tam už jsme po losu byli nadšení, že si užijeme zápas proti atraktivnímu soupeři. Nekalkulovali jsme s tím, že bychom měli postoupit. Chtěli jsme si to užít, i když si pamatuju, že pan Ščasný to slovo neměl rád. Tak snad ho to nenaštve, jestli si to přečte. Byl to dvojzápas, který měl vysoké evropské parametry. Výkony některých hráčů byly neuvěřitelné, třeba Bořek odehrál úžasné utkání a strašně nám pomohl. Lazio bylo tak opařené, že na naše branky nedokázalo odpovědět. Byli jsme semknutý, dobře jsme bránili a zaslouženě jsme postoupili. Ta týmovost je moje hlavní vzpomínka na tenhle dvojzápas.

Byly tam rezervy, nehráli jsme žádný převratný fotbal, bylo to spíš účelové. Nepřehrávali jsme ty velké soupeře, spíš jsme hráli to, co bylo potřeba. Asi jsme měli víc štěstí než rozumu. Převažovala u nás bojovnost, semknutí, to rozhodlo.

To už se nedalo ustát. Přišla zranění, karty a soupeř byl extrémně kvalitní. Venku jsme ještě dokázali vyrovnat a měli jsme ještě nějakou šanci po té prohře 1:2. Věřili jsme, že domácí prostředí nám pomůže a začneme ten zápas dobře, což se nám nepovedlo. Villareal hrál slušně odzadu, chodil do brejků a trestal naše chyby. Hrálo se jim dobře, nemuseli se nikam hnát. Po těch jejich čtyřech gólech ale spadly všechny zábrany a hrálo se na férovku. Kluci se rvali a tak by to mělo vypadat. Myslím, že i fanoušci to cítili, všichni jsme táhli za jeden provaz. Takovou atmosféru jsem mockrát nezažil, aby i když Sparta prohrává, lidi takhle burcovali.

Bořek byl největší lídr, dařilo se mu, dával góly a měl i asistence, to byl náš vůdce. Další byl Marek Matějovský, už jen mít někoho takového v kabině bylo cenné. Krejda, Lafi, Fatai, Frýdek… všechno to byli dobří hráči, měli jsme dobře poskládané mužstvo. Síla týmu byla veliká.

Určitě titulu, tam se vydařila celá sezona, byli jsme na obrovské vlně euforie, přišli jsme si, že jsme nezastavitelní. Celá kabina fungovala skvěle, na to vzpomínám moc rád. Poháry jsou taky cenné, každý zápas v Evropě jsem si užíval, člověk to zná z televize a pak to může zažít sám.

Sleduju Spartu, doufám, že se začne dařit, mám ten klub rád. Ale abych řekl pravdu, tak když jsem v Brně začínal, o Spartě jsem nijak nesnil, když jsme proti Spartě hráli, byla to nenávist, chtěli jsme je pokousat. Tenkrát by mě nenapadlo, že jednou budu na druhé straně. Ale jsem za to rád, budu na to vždycky vzpomínat.

Věnuju se dětem a rodině, na které jsem dřív neměl tolik čas. Manželka začala podnikat a já ji podporuju, trochu jsme si to otočili. Víc se starám o děti a užívám si volné víkendy, vůbec mi nechybí, že nemusím jezdit přes republiku na zápasy. Ale fotbal mi scházel, takže teď trénuju s klukama z 1.A třídy u nás na vesnici u Brna. Nebýt koronaviru, už bych měl snad i něco odehráno. Trénuju taky malé kluky ve Zbrojovce, mám tam syna. Trénovat děti mě baví, i když je to občas o nervy. Určitě v tom chci pokračovat.