Spartu nosil v srdci

V červenci 1914, na začátku první světové války, se většina hráčů Sparty v šedých polních uniformách rozjela do všech končin mocnářství. Kapitán mužstva Vaník dal jen s námahou dohromady partu, která chtěla hrát fotbal. Najít brankáře se mu však nedařilo. U kabiny se krčil také Vlasta Burian, který skromně špitl, že by si rád zachytal, protože mezi tyčemi prý už několikrát poskakoval.

Sparťané v duchu pochybovali o Vlastově brankářském umění. Hned v prvním utkání však zachytal přímo skvěle. Sám Vaník mu potom dal v šatně přátelskou herdu se slovy: „Všechna čest Vlasto, takového gólmana jsme už dlouho neměli.“ Burian se stal na čtyři roky brankářskou jedničkou. Dařilo se mu i v nejsledovanějších zápasech se Slavií. Hned ve svém prvním derby měl nemalou zásluhu na vítězství 3:0.

V té době Burian zpíval ve sboru a první úspěchy slavil i v divadle. V průjezdu kabaretu Rokoko se objevila jeho fotografie s nápisem „Muž tisíce zvuků“ a pod tím „Dnes a denně, v neděli též odpoledne“. Právě v tom byl problém. Když fotbal začínal ve dvě nebo ve tři, všechno klapalo. Kvůli efektu a snad i kvůli fotbalu byl Vlastův výstup v divadle zařazen až na závěr programu. Horší však bylo, když se konec zápasu nebezpečně přibližoval také konci představení. Na Václavském náměstí bylo často vidět čahouna, jak uhání z taxíku v brankářském dresu. Před Rokokem netrpělivě pokukoval pobledlý inspicient a křičel: „Honem, honem, ředitel už řádí, museli jsme natahovat přestávky!“ 

Na jeviště vběhl upocený, udýchaný a nedolíčený Burian. Obecenstvo se zachechtalo v domnění, že to patří k výstupu. Nikoho ani nenapadlo, že tento herec, který tu teď bere sopránové výšky a podzemní basové hloubky, ještě před čtvrt hodinou bral útočníkům míče od nohy.

A tak Burian pendloval mezi Letnou a kabaretem tak dlouho, až dostal výpověď. Holt tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Stalo se tak po pohárovém utkání Sparty s Unionem Žižkov. V normálním čase nepadl rozhodující gól a muselo se prodlužovat. Burianovi naskočila husí kůže při pomyšlení, že za chvilku začíná jeho výstup v divadle. Křičel na tajemníka Sparty, že musí odejít, že vedení už udržíme, ale ten jen kvílel, aby ještě vydržel. Avšak právě ve chvíli, kdy chtěl komik z branky přece jen odejít, nařídil sudí proti Spartě penaltu.

V táboře sparťanských fanoušků vzniklo zděšení. Spínali ruce a Vlastovi slibovali nůši peněz, když tu desítku chytne. Rána k tyči, robinsonáda a Burian míč vyrazil! Jásot, konec zápasu. Mecenáši samozřejmě rychle opustili hřiště, aniž by nějakou nůši čímkoli naplnili. A Burian přišel o místo v kabaretu. Když už fotbal nehrál a vystupoval pouze na jevišti, tak při každé příležitosti zdůrazňoval: „Hrát za Spartu a slyšet potlesk bariér – to bylo pro mě větším požitkem, než kdyby mě každé nedělní odpoledne zanesli v kabaretu vavřínovými věnci.“

Několik dalších sezon byl vedoucím mužstva a začátkem roku 1925, po zavedení profesionalismu v československém fotbale, usedl na trenérskou lavičku. Ve druhé polovině 20. let však došlo ve Spartě k velice nepříjemné aféře. Předchozí mezinárodní tajemník a redaktor Ferdinand Scheinost, který působil také v roli předsedy klubu, nešetřil v deníku Polední listy ostrou kritikou na funkcionáře Sparty, za což byl vyloučen a zbaven čestného členství. Kvůli tomu odešel začátkem roku 1931 také Vlasta Burian, který si Scheinosta vážil. Svůj nesouhlas vyjádřil více než nečekaným gestem: vstoupil do Slavie! Později o tomto svém kroku řekl: „V kapse jsem nosil asi dva roky slávistickou legitimaci, ale v srdci jsem pořád měl Spartu.“

Ve stejné době za zmínku stojí i vznik Burianovy XI, v níž se král komiků vrátil mezi tři tyče. Mužstvo složil ze známých a populárních internacionálů, kteří nejednou dosáhli lepších výsledků, než ligové týmy. Po dvou letech se Burian s aktivní hráčskou kariérou rozloučil.

Hodně se po skončení druhé světové války mluvilo o tom, že Burian kolaboroval s Němci. Byl dokonce odsouzen k trestu odnětí svobody, peněžité pokutě a zákazu vystupování na kulturních akcích. V prvních pěti poválečných letech byl vláčen špinavou stokou pomluv bez sebemenší možnosti veřejné obrany. Státní bezpečností byl hlídán doslova na každém kroku.

Přitom z mnoha stran a výroků mnoha svědků vyšlo najevo, že Burian svým vlivem a známostmi pomohl spoustě lidí před jejich nasazením do Říše. „Ze sparťanských fotbalistů to byli Jiří Zástěra, Josef Ludl, Karel Horák a moje maličkost. Některým vlastencům zachránil Burian i život. Byl to skvělý člověk,“ vždy připomínal Jan Říha, legenda fotbalové Sparty.

Tehdejší vedení Sparty se Vlastovi Burianovi snažilo v jeho složité situaci plné křivých obvinění pomoci. Prozrazuje to doklad ze sparťanského archivu s datem 24. května 1945, v němž je mj. uvedeno:

V padesátých letech se utvořila malá kabaretní skupina, která měla všude vyprodáno. Avšak Vlasta Burian se z potupného potrestání a lživých výmyslů až do smrti psychicky nevzpamatoval. Na scénu se vrátil jen jako stín sebe samého. V roce 1956 vystoupil ve svém posledním filmu Zaostřit prosím a o šest let později v 71 letech zemřel.