Trenéři mistrovských dorosteneckých týmů se v rozhovorech pro oficiální web shodli, že doplňovat kádr ve starších kategoriích je potřeba zcela minimálně. Zato si zcela vystačí s kvalitními fotbalisty, které si klub vychová od samého začátku. Právě v přípravkových kategoriích je vedou trenéři pod vedením šéftrenéra Jaroslava Vavříčka.
Trenéři dorosteneckých týmů práci vás a vašich kolegů přisuzují velkou důležitost. Vnímáte to tak?
V rámci výchovy máme každý svůj úkol a tím naším je vybrat hráče, kteří jsou pohybově nadaní. Děti chceme rozvíjet především po pohybové stránce, protože pohybově nadané děti se daleko lépe a rychleji naučí fotbalovým dovednostem. To, jak talentované děti vybereme, pak má svůj význam i pro další kategorie.
Co u pětiletého dítěte znamená, že je pohybově nadané? Co konkrétně u něj sledujete?
Lokomoci pohybu, rovný běh, změny směru nebo různé prvky obratnosti. Hrajeme honičky, na babu, v podstatě ty hry, které by se běžně měly hrát ve školkách. Sledujeme při nich celkový pohybový projev. Třeba konkrétně hra na babu má pro nás velký význam. Když v ní je dítě, které ani jednou nikdo nechytí, je to pro nás znamení, že na tom bude slušně jak pohybově, tak ve vnímání prostoru kolem sebe.
Sparta hledá své talenty díky hře na babu, to zní zajímavě!
Pak je ale důležité i to, zda jsou děti schopné svůj talent přenést do týmového sportu. U malinkých dětí hrajeme fotbal jeden na jednoho, maximálně však tři na tři, dítě na tom může být pohybově velmi dobře, ale míč mu nemusí vůbec nic říct. Za míčem se podívá, nechá ho kolem sebe prolétnout, o míč se neporve a nechá to na ostatních. Buď proto, že je ještě mentálně nevyzrálé, nebo parta dětí není nic pro něj a je spíš na tenis, atletiku, nebo jiný individuální sport. Ze všech těchto střípků se my, trenéři, snažíme poznat, jestli je to na fotbal, nebo ne.
Nábory, Školička, školky... Kde všude Sparta hledá děti do svých přípravek?
Od doby, kdy jsem začal trénovat, se toho hodně změnilo. Tenkrát přišlo na nábor osmdesát až sto dětí, dnes jich do pěti kategorií přijde padesát. Jen z náboru bychom dnes nebyli schopní postavit mužstvo. Nyní využíváme systém online propagace, fotbalové školičky, spolupráce s Foxíkovou školkou a sportovních akcí na území Prahy. Třeba nedávno jsme měli vlastní velký stánek na Kašpárkohraní.
Stane se, že dítě, které chce hrát za Spartu, odmítnete?
Na náborech se to stává z různých důvodů. V U5 a U6 to bývá nejčastěji kvůli mentální nevyzrálosti, kdy to pohybově sice nemusí být špatné, ale děti brečí, nebo utíkají za rodiči. Zkrátka ještě nejsou schopny absolvovat souvislejší řízenou aktivitu. Rodičům situaci vysvětlíme a řekneme, aby přišli za pár měsíců. U těch starších, třeba do U10, U11, to už bývá z důvodu fotbalových a pohybových schopností. Když na nábor přijde takto staré dítě z menšího klubu, málokdy uspěje.
Hranice desíti, jedenácti let je ta, do které pro dítě má smysl na nábor přijít?
V devíti to ještě smysl má, později už se stává velmi výjimečně, že bychom dítě vzali. Muselo by být velmi talentované. Nedávno jsme ve starší přípravce měli kluka z Břežan, dali jsme mu dostatečný prostor k tomu trénovat s našimi dětmi a stejně to nedopadlo. Nedohnal to.
Jak moc spolu v lákání dětí soutěží velké pražské kluby?
Je to asi o tom, že kdo dítě dřív uvidí a přijde s ním do kontaktu, ten ho získá. Je to samozřejmě spojené s časovou náročností a vzdáleností. I tak tu máme například kluka, který sice bydlí ve Vršovicích, ale nelíbilo se mu ve Slavii, a tak přešel k nám. Vyloženě boj to tedy mezi kluby není, protože na začátku jsou na tom všechny děti zhruba stejně a záleží až na jejich následné výchově.
„Rudý dres znamená i pro malé děti zodpovědnost“
V přípravkách i mladších žácích se oficiálně nepočítají tabulky. V těch neoficiálních Sparta v mladších žácích okupuje přední příčky, jak je na tom v konfrontaci v přípravkách?
Kdyby se dělaly tabulky, tak budeme většinou na prvním místě, ale je to trochu zkreslené, protože máme kategorie o rok posunuté a naše přípravky hrají s o rok staršími soupeři, vyjma Slavie. Konfrontace s pražskými kluby ale v posledních letech vyznívá, myslím, pro nás.
Je poznat, že se u takto malých dětí tabulky nepočítají a prakticky se nehraje na výsledky?
Jde to ruku v ruce s konkurenčním prostředím. V přípravce obecně nás výsledky příliš nezajímají. Koneckonců zápasy v kategorii U5 a U6 nehrajeme vůbec, respektive minimálně. Sparťanská fotbalová školička odehrála za sezonu pouze čtyři zápasy. Připravujeme kluky na to, že o rok později, když postoupí do U7, kde hrají i s o rok staršími soupeři, budou často prohrávat, někdy i výrazným rozdílem. Soupeři jsou fyzicky vyspělejší a navíc mají větší herní praxi. Postupem času se však karta obrací.
Na Strahově kladete velký důraz nejen na fotbalové dovednosti, ale i na slušné chování. To je, předpokládám, u takto malých dětí klíčové...
Často se stane, že někam i s takto malými dětmi přijedeme, ještě ani nekopneme do míče a už se někomu Sparta nelíbí. Proto nosit rudý dres znamená i pro malé děti zodpovědnost, protože ať u nás přijedete kamkoliv, všichni se dívají hlavně na Spartu. Jak se její hráči chovají, zda umějí pozdravit a jak samozřejmě také, jak hrají fotbal. Zjednodušeně, musejí se chovat slušně. A musím říct, že máme od našich organizátorů často pozitivní reakce.
Povídejte...
Byli jsme na turnaji v Kravařích a od organizátora jsem dostal email, v němž se přiznával, že byl chováním a vystupováním hráčů i trenérů velmi příjemně překvapen. Čekali, že přijede Sparta Praha, Pražáci, ale nakonec jsme pro ostatní týmy mohli být vzorem nejen na hřišti, ale také mimo něj. To moc potěší.
Jaký je k takové výchově klíč?
Chceme v dětech budovat vztah ke klubu a k sobě navzájem. Třeba na soustředění si nesměli vzít Playstationy, mobily a podobně, naopak hráli karty, člověče a jiné stolní hry. Tak se mezi nimi vytváří spousta hezkých vztahů, a to daleko lépe, než když každý sedí a ťuká si do mobilu. Snažíme se z nich dělat dobré lidi. A také i proto rodičům říkáme, že je normální, že jejich dítě nebude fotbalista.
„Pulkrabovi s Březinou jsme před lety vázali tkaničky“
Jak vůbec při výchově dětí jednáte s rodiči? Často i to může znamenat určitou překážku ve fotbalovém vývoji...
To je pravda. Jednak jsou to jejich děti, to je první věc. Druhá je ta, že dnes si každý myslí, že fotbalu rozumí a může trénovat. A především to berou z pohledu dospělého – zlobí se, že vidí prostor pro přihrávku a jejich dítě ne. Jenže ono ji dost možná vážně nevidí. Trenéři tak mají po posledním tréninku před víkendem povinnost rodičům krátce pohovořit o tom, co tým čeká. Prostor je i pro individuální rozhovory s rodiči.
Mluví rodiče do práce trenérům?
Občas rodiče po svých dětech chtějí něco jiného, než po nich chtějí trenéři. Důležité především je na děti nekřičet, nic jim nevytýkat a nechat je, ať se předvedou, prostoru tady na to mají dostatek. Nesmí být pod neustálým tlakem, že je vyhodíme. Samozřejmě, s přibývajícím věkem se zvyšuje konkurence a týmy se doplňují, ale u takto malých dětí je třeba, aby se fotbalem především bavily. Snažíme se to rodičům vysvětlovat, ale občas je to dost složité.
Opravdu?
Ano. Ono je to pak vidět na dětech samotných. Když je nechají být, jsou uvolněné a na hřišti se nebojí, že něco zkazí. Trenéři mají v podstatě zakázáno jim vyčítat, že pokazí kličku a dostaneme gól. To pro nás nesmí být měřítko. Pak jsou tu děti, které na hřišti něco udělají a dívají se, kde je táta a zda mu něco vyčte. Hezká na tom je ale zpětná vazba po delší době. Rodiče často po pár letech uznají, že jsme měli pravdu.
Od prcků jste vychovával třeba hráče současné mistrovské devatenáctky. To asi musela být skutečná odměna, vidět je naskočit do pohárového zápasu proti Jablonci...
Bylo to neuvěřitelné, prohlédnout si sestavu z toho zápasu a vidět tam Březinu, Marečka, nebo Haška. Těmhle klukům, včetně třeba Köstla, nebo Pulkraba, jsme ještě před lety v přípravce vázali tkaničky. A najednou hráli semifinále českého poháru! Úplně nejhezčí ale bylo, když nastupovali na hřiště a Dana Marečka vedl jeho mladší bráška, který u nás v přípravce hraje teď. To byl výjimečný pocit.
