Moje cesta

Jako malý jsem hrál za Sporting Râmnicu Vâlcea, tým ve městě, kde jsem žil. Trenér Dan Zguroiu mě vedl nějakých sedm, osm let a bez jeho vlivu bych to nedotáhl tak daleko. Hodně mi pomohl, nejen ve fotbale, ale i ve škole, když jsem měl problémy. Byl mým učitelem.

Mládežnický fotbal se v Rumunsku v poslední době lepší, ale před třemi, čtyřmi lety to nebylo nic moc. Hodně týmů z první ligy si teď obnovuje mládežnické týmy a skautuje talenty z jiných měst nebo zemí. Třeba Craiova, můj poslední tým, pracuje na poměrně zajímavé mládežnické strategii. Myslím, že díky tomu bude rumunský fotbal v budoucnosti silnější.

S tím, co jsem viděl v Praze na Strahově, se to ale zatím v Rumunsku srovnávat nedá. Snad jen Viitorul Constanta se pod vedením Gheorghe Hagiho snaží o něco podobného, založil mládežnickou akademii a vychovává mladé fotbalisty už od pěti, šesti let. A Hagimu se to vyplácí také ekonomicky, prodává hráče za slušné peníze, prostě dělá dobrou práci.

V roce 2011 moje kroky vedly do juniorky Steauy Bukurešť, bylo mi sedmnáct let. V Bukurešti jsem strávil dva a půl roku a později se dostal i do B-týmu.

Ten už teď neexistuje. Majitel jednou řekl, že ho tým stojí moc peněz a jen tak ho zrušil. Becali je docela zvláštní člověk, ale je s ním zábava.

Byl jsem tenkrát na dovolené, když mi volali, že tým skončil. Já měl ale pořád smlouvu se Steauou, takže jsem si mohl vybrat, zda se vrátit do juniorky, nebo zkusit štěstí v áčku. Z prvního týmu se mi ale nikdo neozval.

Tenkrát mě oslovili z týmu v mém městě, kde jsem vyrostl. Hráli druhou ligu, na což jsem kývl a vrátil se domů.

V tomhle týmu jsem vždycky chtěl hrát, byla to paráda. Hrál jsem skoro každý zápas, dva roky, strašně moc mi to dalo. Když se podívám zpátky, jsem moc rád, že jsem tenhle krok udělal. Kdyby se to nestalo, byl bych dál v juniorce Steauy, nebo na hostování ve třetí nebo čtvrté lize.

V Râmnicu Vâlcea se hrál dobrý fotbal a chodilo hodně fanoušků. Jenže ani tenhle tým už teď neexistuje.

Peníze jsou v Rumunsku velký problém.

Všechny kluby mají velké finanční problémy. Kromě Steauy, ale ta řeší potíže zase úplně někde jinde. Z první ligy zmizela většina tradičních klubů, buď kvůli penězům, nebo protože majitelé nevěděli, jak řídit fotbalový klub. Nerespektovali hráče, neplatili včas, nebo prostě zastávali špatnou strategii.

Náš tým měl tehdy solidní stadion, asi pro deset tisíc lidí. Měl slavnou minulost, kdysi hrával v první lize a dokonce vyhrál rumunský pohár.

Já si to angažmá nemohl vynachválit, v devatenácti letech jsem se stal kapitánem. Tak moc mi důvěřovali.

Po dvou letech v Râmnicu Vâlcea mě v rámci velké výměny hráčů poslali do Metalulu Reșița, který hrál stejnou soutěž. I když jsem nepřestupoval sám, opustit svoje město nebylo snadné.

I v Metaluju jsem byl kapitánem, lidi tam fotbal milovali a na zápasy jich chodilo spousty.

V Metalulu jsem vydržel šest měsíců, než si mě vybrala Craiova, která tenkrát také hrála druhou ligu. Tu jsme vyhráli a postoupili do první.

Pro mě to byl největší úspěch kariéry.

V posledním zápase sezony, ještě v druhé lize, mi navíc dali kapitánskou pásku. Byl jsem poprvé povolaný do národního týmu a chtěli mi tím dodat sebevědomí.

Od té doby šla má kariéra nahoru.

Zájmu cizích klubů jsem si všímal už zhruba před rokem. Hrál jsem v národním týmu a věděl, že mě týmy sledují. Motala se kolem mě spousta agentů, kteří říkali, že mě kluby chtějí.

Sparta měla ale největší zájem ze všech. Přijela se podívat na šest zápasů, bylo mi jasné, že jejich přístup je seriózní. Různé kluby mi nabízely různé podmínky, ale u Sparty jsem si byl jistý, že je na sto procent přesvědčená, že o mě má zájem. To pro mě bylo důležité.

Přesun do jiné země je pro mě a mou přítelkyni novou kapitolou. Nejen ve fotbale, ale i v našem vztahu. Chtěli jsme z Rumunska pryč, a to, že jsme mohli zamířit do Prahy, která je tak krásná, je skvělé. Jsme rádi, že tam můžeme žít, a doufám, že to bude na dlouho.

ZfR_qDkN9BI