44 let ve Spartě

Byla jsem vedoucí rehabilitačního oddělení ve Fakultní nemocnici Pod Petřínem. Chodil tam sloužit pan docent Kučera, který byl ve výboru Sparty. Půl roku mě přemlouval, abych šla na Spartu, že potřebují zavést fyzioterapii a léčebnou rehabilitaci. Byli tu jen maséři, kteří dělali podvodní střiky a skotské masáže. Bylo to velmi nepokrokové. Potřebovali řešit poúrazové stavy. Půl roku jsem se rozmýšlela, pak už mě to v té nemocnici přestalo bavit a kývla jsem.

Do Sparty jsem přišla v prosince 1975, takže tu budu 44 let. Bylo to trochu krušné. Nebyla tady žádná elektroléčba, muselo se vyřešit, v jaké budu místnosti. Začínala jsem od ničeho, střídala místnosti a byla na všechno sama. Později na Spartě vzniklo středisko vrcholového sportu a postupně jsem měla pod sebou asi dvacet masérů. Starali jsme se také o hokejisty, tenisty a další sportovce. Po revoluci se osamostatnil fotbal, hokej, tenis a basketbal. Ostatní sporty zůstaly pod Československým svazem tělesné výchovy. Fotbalová Sparta si mě vyžádala a zůstala jsem tu jako fyzioterapeutka. S týmem jsem pak pravidelně jezdila na evropské poháry, na ligu ne. Měla jsem rodinu a říkala jsem, že zdraví hráči jedou hrát a nemocní mohou přijít v pondělí.

Pamatuji si, že ke mně záhy přišel tehdejší trenér Ivan Mráz, který byl po operaci. Myslím si, že hráči mě přijali výborně. Byli šťastní, že tady někoho takového mají. Do té doby, když přišel někdo se zraněným kotníkem, tak mu většinou na poliklinice řekli, aby si dával obklady. Jinak se to neřešilo. Zúčastňovala jsem se všech možných školení. Byla jsem zvídavá. Cvičila jsem menisky, tak jsem se chodila dívat na sál, jak je operují. Vytvářela jsem si vlastní metodiku. Měla jsem manžela ortopeda a všechno jsem mohla konzultovat s ním.

Řekla bych, že ano. Hráči měli velmi rádi vodoléčbu. Regenerace vodou je velice prospěšná. Vždycky jsem je k tomu vedla. Masérů tu tolik nebylo a vodoléčba byla někdy až přetížená.

Ke sportu jsem vždycky měla vztah, hrála jsem závodně košíkovou za Olymp Praha. Původně jsem také chtěla studovat FTVS, ale nakonec jsem šla na léčebnou rehabilitaci. Pak jsem dostala umístěnku do Mariánských lázní, kde jsem byla šest let a byla to taky dobrá volba. Naučila jsem se tam lázeňskou rehabilitaci.

Jsou tu tři fyzioterapeuti pro hráče. Já se starám zejména o ženy a zaměstnance klubu. Pořád ke mně ale chodí také hráči A-týmu. Včera tu byl David Bičík. Starám se hodně o mobilizaci žeber a s tím mají brankáři problémy. Dnes je u mě Martin Hašek.

Těch je! Já už se tu dneska starám o jejich syny. Nebudeme chodit daleko. Rosický. Hrál tu táta, brácha Jirka Rosický a Tomáš. Poštulka, chytal tu táta i syn. Pavel Kouba byl sekretář a jeho syn Petr tu pak byl brankář. Martin Hašek, hrál tu i trénoval už jeho táta. Samozřejmě všichni Frýdkové. Loni při oslavách 125. narozenin Sparty bylo až dojemné, jak se ke mně všichni hlásili. Jula Bielik s Petrem Koubou mě objímali. Kudy jsem šla, tam mě líbali. Všichni. Nedvěd mě nechal pozdravovat. Při rozlučce Tomáše Rosického jsem byla na cestě na Letnou, ale chytl mě slejvák, tak jsem se musela vrátit domů. Všichni mě nechávali pozdravovat a ptali se, co dělá paní Vrbická. Také ráda vzpomínám na úžasnou generaci, kterou jsem přivedl Jarda Hřebík. Krejčí, Kadeřábek, Brabec, Jánoš. Byl u toho také Vašek Jílek jako asistent. To byla bezvadná parta.

Fungovala jsem tu trochu jako osvěta. Co já jsem se do těch kluků namluvila, aby dokončili školu! Hráči leží třeba na magnetické rezonanci, tak je spousta času si s nimi popovídat. Ptala jsem se jich, co dělají za školu a oni mi často řekli, že se na to vykašlou. Tak jsem jim říkala, že se mohou zranit a nebudou mít nic.

Často tu mívám brankáře. Jak jsem říkala, musím s nimi dělat mobilizaci žeber. Největší zážitek byl brankář Milan Švenger. Vždycky mi říkal: „Paní Vrbická, jen ne rebox!“ To je ten přístroj s jehličkou, kterým si oťuknu svaly, a ono to trochu píchne. Přitom byl celý potetovaný! Pokaždé, když přišel, tak měl nové tetování. Jednou přišel a měl na krku obtisknutou rtěnku, tak jsem mu řekla, že by se mohl aspoň umýt a on mi řekl, že je to tetování. Hlavně, že nikdy nechtěl rebox! Tomáš Rosický ke mně chodil také. Pamatuji si, když přišel do Sparty. Tehdy tady působil skvělý dorostenecký trenér Šafařík. Už jsme tu měli Jirku Rosického, Tomáš sem přišel jako sedmnáctiletý a já jsem ho tu měla skoro každý den. V té době byl hubeňoučký, pořád ho bolelo v zádech, tak jsem ho tu mordovala, cvičili jsme. A když ve dvaceti odcházel do Dortmundu, tak mi jeho maminka říkala, že by si mě nejradši vzal s sebou. Když tu pak byl na nároďáku, tak za mnou hned přišel. Říkala jsem mu, že vyrostl a on mi odpověděl: „Vy mě ale máte v oku.“ Opravdu tam o pět centimetrů vyrostl a to je velký rozdíl. V Dortmundu byl pak s Kollerem a s ním mám také dobrou historku.

Tenkrát tu byl trenér Vlastimil Petržela. Martin Frýdek starší byl tuhý v zádech, furt si na to stěžoval a já jsem mu říkala, že to nejsou záda, ale kyčle. Trenér Petržela mi řekl, že s nimi musím jet na soustředění do Nymburka, abych Frýdka rozhýbala. Já jsem ho tam týden mučila, na konci dal ruce až na zem a říkal, že to nikdy neudělal. A na tom soustředění byl tenkrát také Koller. Ten se dostal do Sparty tak, že ho objevil Láďa Kára. Koller hrál za Milevsko, dostudoval a našel si nějaké místo ve spořitelně. Aby mohl trénovat, tak se domluvil, že bude chodit trénovat v Uhříněvsi s béčkem. Láďa Kára ho objevil a Petržela ho vzal na to soustředění. Tehdy byl únor, hráli přátelák a výkon nic moc. Najednou tam Petržela dal Kollera, lidi se mu smáli a milý Koller vlétnul do vápna, dal gól a za chvíli druhý. Tím se vlastně zviditelnil a oni si ho vytáhli do áčka. On se vypracoval a spolu s Romanem Vonáškem pak hráli v Belgii. To byl taky prima kluk. Pamatuji si, že pěstoval holuby a prý si je v Belgii taky pořídil (směje se).

Real Madrid, Barcelona, Řím… to byly nádherné zážitky. Co bylo ale naopak otřesné, byl Doněck. Hráli jsme tam v polovině října. Měli jsme hrozné ubytování, byla strašná zima a oni netopili! Sháněli přímotopy pro hráče, aby nenastydli. Nemohli jsme trefit do jídelny. Měli tam megalomanské chodby. Jedli jsme na talířích s rudými hvězdami a viděli jsme tam hroznou bídu

To bylo v té době, kdy jsme tu měli i tenis a ostatní sporty. Volali mi, že Hanka Mandlíková má nějaké problémy se zády. Já jsem jí pomohla a ona mi říkala, abych jezdila s nimi. Spadali jsme pod ČSTV a dostala jsem to jako pracovní úkol. Hned jsem s nimi letěla do Sao Paula. V týmu byly Mandlíková, Suková, Skuherská a Budařová. Vyhráli jsme Fed Cup a ještě jsme byli vyhodnoceni jako druhý nejlépe oblečený tým. K tomu jsem přispěla já. Řekli mi, abych nám sehnala pěkné oblečení, což nebyla za socialismu sranda. Kontaktovala jsem firmu z jižních Čech a řekla jsem jim, že z toho budou mít reklamu.

Tentokrát jsme jeli do Nagoje v Japonsku. Hanka Madlíková byla tehdy třetí na světě a byla tam hrozně populární. Měli jsme pak skvěle naplánovaný odlet domů z Tokia. Jenže začalo pršet, zápas přerušili a dohrávalo se až druhý den. Vyhráli jsme, ale museli jsme domů letět přes Moskvu a byl to hrozný let. Pak jsme v roce 1986 hráli v Praze a to bylo to slavné finále s Martinou Navrátilovou. Potřetí jsme vyhráli v roce 1988 v Austrálii. To byly zážitky! S hráčkami jsme měly skvělý vztah. Byla to neskutečná éra a některé hráčky z této doby za mnou pořád chodí. Všechno je to díky Spartě. Několikrát mě později lákali, abych k nim šla nastálo.

Bylo to velice dojemné. Vůbec jsem netušila, že bych mohla takové ocenění dostat. Tehdy mi ho předával pan doktor Křetínský.

To je zajímavé. Manžel je lékař, já jsem fyzioterapeutka… Simona výborně zpívala už ve školce a dostala se do Kühnova dětského sboru. Chodila tam asi tři roky. Říkali, že je krásná, má hudební sluch a že by měla jít na konzervatoř. Připravoval jí pan Karpíšek, sólista národního divadla. A on mi říkal: „Milostivá paní, to asi půjde.“ Dostala za úkol se naučit Taťánin dopis Oněginovi, tak jsem si říkala, že jí to asi přejde. Ona se to ale do druhého dne naučila. Tehdy se dělaly talentovky, ale i normální přijímačky jako na každou střední školu. Ona měla výborné výsledky a dostala by se i na gympl. Na konzervatoř se dostala a její spolužáci byli třeba Michal Suchánek, David Suchařípa, Martina Menšíková, Libor Hruška, Anna K. a její manžel Vašek Kopta.