Vedle Kvašňáka, Vojty, Maška, Tichého, Pospíchala a dalších sparťanských es působil jako velice skromný a nenápadný fotbalista, ale o to víc byl užitečný. Dokázal unikat po křídle, měkkými centry připravovat šance i nebezpečně střílet.
Nabízíme vám úryvek z jeho rozhovoru, který našemu magazínu poskytl před dvěma lety u příležitosti svých 75. narozenin:
Které sparťanské úspěchy zůstaly pro vás nezapomenutelné?
Na domácí scéně to byly tituly v letech 1965 a 1967, v roce 1964 prvenství v Československém poháru, dále dvakrát postup do čtvrtfinále Poháru mistrů a nádherné několikatýdenní zahraniční zámořské zájezdy.
Pamatujete si ještě některé zápasy proti špičkovým evropským týmům?
Zcela výjimečný byl koncem roku 1967 dvojzápas proti Anderlechtu. V Praze jsme zvítězili 3:2, ale v Bruselu ještě osm minut před koncem prohrávali 1:3 a cesta do čtvrtfinále Poháru mistrů se zdála být uzavřená. Jenže Mašek nádhernou střelou z trestného kopu vstřelil kontaktní gól a dvě minuty před koncem si na můj centr naběhl Mráz a bylo vyrovnáno. O čtvrt roku později jsme pak v Praze porazili 2:1 slavný Real Madrid. Měli jsme tehdy za trenéra Václava Ježka velmi silné mužstvo.
Fotbal přináší radost, ale někdy také zklamání. Která byla ta největší?
Z mého pohledu se vešla hlavně do roku 1966. Po zájezdu do Ameriky jsme ve čtvrtfinále Poháru mistrů nepřešli přes Partizán Bělehrad. Přitom na Letné jsme zvítězili 4:1, ale na jeho půdě utrpěli nevysvětlitelný debakl 0:5. V lize nás pak v posledním kole na Lokomotivě Košice připravil o mistrovský titul neuznáním regulérního gólu rozhodčí Janda. A v Poháru UEFA nás hned v prvním kole vyřadila Bologna. V Praze jsme při remíze 2:2 třikrát nastřelili tyč a v Itálii podlehli těsně 1:2.
Vítáme pana Václava Vránu ve Dvoraně slávy AC Sparta Praha!
