Karolína Křivská: Šestnáct let ve Spartě

Ano, Meteor s kluky, to byly mé začátky. Bydlela jsem s rodinou v Praze - jsem rodilá Pražačka, což málokdo ví. Upřímně jsem ale ani hrát fotbal nechtěla, chtěla jsem dělat basket. Maminka mi to však hrozně rozmlouvala, že jsem moc malá a nehodím se na něj. Poté jsem i boxovala. To mi maminka zakázala, když jsem doma zranila svoji ségru. No a pak mi kamarád, co hrál na Meteoru, říká, jestli s ním nechci jít na trénink. Šla jsem a pak už jsem tam zůstala.

Můj trenér tehdy našel, že se na Spartě koná dívčí nábor. A jestli to nechci jít zkusit, že bych hrála mezi holkama. Od přípravky jsem už tedy na Spartě, prošla jsem tu každou kategorii.

Zkusila jsem úplně všechno. Od brány až po útok. Hrála jsem chvilku i stopera, chtěla mě tam paní trenérka Haniaková. Hrozně mě to tam nebavilo, takže jsem se tam nesnažila, abych to nemusela hrát. (směje se) Hrála jsem i “střeďáka”. Ale útok, ten mi sedí nejvíce, tam se cítím nejlépe. Nejsem technicky vybavený typ, myslím si, že útok je mi souzený.

Nabídky jsem měla a zvažovala jsem je. Bylo tam i zahraničí. A když už jsem si říkala, že je čas, tak přišlo vážné zranění - utrhla jsem si koleno. Takže jsem to odložila. A pak jsem si hned utrhla druhé koleno. Říkám si, že už to asi neklapne. To zahraničí mě možná mrzí, že jsem nezkusila.

Musím říct, že v tom Liberci se sešlo úplně všechno. Ať už to byla naprosto skvělá parta holek a dobrých fotbalistek, super trenéři a lidé, co se o ten klub starají. Byla jsem tam velmi šťastná. Sice jsem v Liberci byla jen půl roku, ale cítila jsem se, jak kdybych tam byla mnohem déle, tým si skvěle sednul. Bojovali jsme o třetí místo se Slováckem. A velmi si cením toho, že jsme to třetí místo uhráli.

Ani jsem vlastně nikdy Liberci pořádně nepoděkovala. Takže i touhle cestou bych jim chtěla opravdu poděkovat. Tehdy jsem byla v takovém období, kdy jsem nevěděla, jestli mi ten fotbal něco dává. Byla jsem taková vyhořelá... A Liberec mi obrovsky pomohl. Strašně jsem za to angažmá ráda.

Myslím si, že trenéři musí být spokojení. Na konci podzimu jsme před Vánoci se spoluhráčkami běžely výstupní kondiční test. A na začátku přípravy jsme testy měly znovu. Podle výsledků testů jde vidět, že přes pauzu každý plnil své individuální plány. Nezačínaly jsme s holkami s fyzičkou na nule, ale navazujeme, kde jsme skončily a pokračujeme v práci. Začátek přípravy tedy hodnotím kladně. Máme naplánováno spoustu zajímavých zápasů, ráda bych je odehrála, snad do toho nezasáhne covid. Pro nás je stejně nejlepší hrát zápasy, než když někde běháme. Myslím si, že příprava je nastavená dobře a doufám, že se to pak odrazí i v sezoně a že budeme úspěšní.

Nemáme jiné cíle, než hrát o mistrovský titul. A když ještě pár titulů vyhrajeme, budu šťastná. Nejlépe double, to se slaví ještě lépe. (směje se)

Je to vždycky strašný kousek od postupu – a docela to bolí. Doufám, že se to zlomí. A doufám, že u toho budu i já. Dívala jsem se během podzimu například na zápasy Juventusu, kde je Andrea Stašková. Mrzí mě, že jsme si tu skupinovou fázi nemohli zahrát i my, nebyli jsme od toho daleko. Přála bych si, abychom se dostali dál. A zahráli si více kvalitních zápasů. Myslím si, že náš tým na to má, nebo minimálně teď s Köge jsme na to měli hodně. Postup by pomohl celé Spartě a celému ženskému fotbalu. I Slovácko bylo kousek od lepšího výsledku. Je mi to strašně líto, protože český fotbal a kor ten ženský, by si zasloužil, aby byl vidět.

Těžké téma. Strašně ráda bych reprezentovala a byla v reprezentaci. Snažím se, aby to tak bylo. Ale není to úplně jednoduché se tam dostat. Nároďák je něco, kde bych v té mojí kariéře ještě chtěla dokázat více.

Mého švagra Stanislava Klobásu. I když už nehraje profesionálně a působí v divizních Neratovicích, i teď mi stále hodně dává co se týče rad, pomoci a zkušeností. Myslím si, že takový čuch na góly nemá kdejaký fotbalista v první lize. Jsem fakt ráda, že ho mám v rodině. Vždy mi pomůže, je to také útočník, takže se s ním dobře probírají fotbalové věci.

Pracuji ve společnosti T-Mobile v oddělení Výstavba technologií. Dělám kancelářskou činnost na počítači. Už jsem tam také docela dlouho. Začínala jsem jako brigádník, domluvil mi to Vladimír Stránský, který ve Spartě trénuje a také pracuje pro T-Mobile. Velmi se mi tam líbí. A musím říct, že mám skvělého šéfa. Vychází mi vstříc, na všem se s ním dá domluvit.  

To je náš rodinný podnik. Maminky manžel Karel je zemědělec u nás na vesnici. A společně mají ohromný potenciál, který však nedokáží plně využít. Musel tedy přijít někdo, kdo je trochu popostrčí (směje se). Musím říct, že nám to docela šlape. Je to čistě rodinná věc, všechno naše práce, nikde nic nepřekupujeme.

Máme dost stálých zákazníků, za což jsem ráda. To byl můj hlavní cíl, aby když si u nás lidé něco objednají, spokojeně si pak objednávali dál a vraceli se, zkrátka byli s námi spokojení. Do toho spolupracujeme se třemi hospodami. A holky v kabině mají za úkol si zeleninu objednávat jen od nás. (směje se)

Speciální jídelníček úplně nemám, přeci jen už mám nějaký věk a vím, co bych měla a neměla jíst. Snažím se stravovat tak, aby to dávalo smysl. Já jsem například pedant na brambory. Protože my je máme fakt skvělé. A tak když kamkoliv jdu, hodnotím tam brambory. Všichni si myslí, že jsem blázen. (směje se). Když však vidím, co se lidem prodává v hypermarketech a supermarketech – to se zeleninou nemá moc společného… Mám hrozný problém, když někoho v supermaketu vidím, jak si kupuje pytel nekvalitních brambor plných vody – to mám chuť zasáhnout a vyndat mu to z toho košíku. Lidé by spíše měli nakupovat od lokálních, menších farmářů, než od těch velkořetězců. A to neříkám z důvodu, aby si nakupovali u nás. I já když nakupuji, tak radši podpořím menší řetězec nebo zemědělce.

Myslím si, že je to šikovná věc. Jde to hodně dopředu. Chvíli jsem si na to zvykala. Ne že by byl člověk vyloženě pod tlakem, ale přeci jen nechce vidět špatná čísla u svého jména. Hodně se to s námi rozebírá. Je to fajn, když člověk vidí, kolik toho naběhal a v jakých zónách. Pomáhá mi to a více se na to zaměřuji.