Na kluky jsem se strašně moc těšil, celkově mi sparťanský režim opravdu chyběl. Zvládnul jsem si však také odpočinout. Už před turnajem jsem měl asi čtyři dny volna a po EURU ještě dalších dvanáct. S přítelkyní jsme odletěli na dovolenou do Řecka. Na Rhodosu jsme podnikli i nějaký ten výlet do města, ale oba si během volna radši odpočineme, takže to byla spíš taková pohoda. Poté už jsem se vrátil do Prahy a pomalu se chystal na soustředění.
V první řadě jsem rád, že jsem byl nominován. Šlo o jeden z mých osobních cílů v minulé sezoně. Nakonec jsem nenastoupil ani na minutu, což mě upřímně mrzelo, protože jsem za sebou měl celkem dobrou sezonu. Ale to je fotbal.
Atmosféra na šampionátu byla úplně jiná, než na co jsem zvyklý. Na těchto turnajích se vždy sejdou fanouškovské tábory obou států, žije to i mimo stadion a až na výjimky vlastně neexistuje pomyslná výhoda domácího prostředí. Přijdou se navíc podívat i lidé, kteří fotbal třeba tolik nesledují, nebo jsou na takové akci vůbec poprvé. Je z toho cítit takové to nadšení. Na Spartě je atmosféra bezpochyby úžasná, ale fanoušci už ten režim znají a chodí na stadion pravidelně. Fandění je mnohem více organizované a intenzivnější. Největší rozdíl tak kromě velkého počtu lidí ale vidím v té spontánnosti.
Jsem rád, že se s nimi můžu dále potkávat. Byli tam moji velcí kamarádi. Láďa, Kovy, s Hložanem jsme spolu chodili i do školy. Naše cesty jsou stále spjaté, což je pro nás všechny samozřejmě skvělé.