Srdce bojovníka

Žákovské kopačky obouval ve Spartě Košíře, ale brzy zaklepal na dveře sparťanské  šatny na Letné. Chlapce tehdy vedl Karel Senecký, bývalý vynikající obránce, a malý Václav prošel velice dobrou školou. Krůček po krůčku vystřídal všechny mládežnické výběry až do ligového dorostu. V osmnácti letech pak začínal oblékat  dres prvního mužstva.

O Velikonocích 1963 nastoupil v dorosteneckém reprezentačním týmu na turnaji UEFA v Anglii proti Švédsku. Už ve třetí minutě mu však vlastní brankář nešťastně upadl na nohu a Václav s potrhanými kolenními vazy skončil na operačním stole. Hrozilo mu dokonce ukončení jeho slibně se rozvíjející sportovní kariéry. Jenže už tehdy se projevila jeho tvrdost k sobě samému a nezlomná vůle nevzdat se.

Začal posilovat, zkoušel běhat, ale kolenu se to moc nelíbilo. Přišla vojna v Dukle Slaný a bolesti celý rok jen pomaličku ustupovaly. Nakonec však Václavovo nezměrné úsilí přineslo své ovoce. Noha se uzdravila a Václav se mohl v plné síle vrátit na fotbalový trávník.

Po vojně se stal pevným článkem sparťanské obrany, ale v roce 1967 začalo jeho jméno ze sparťanské sestavy vypadávat a měl odejít do Pardubic. Jeho nezlomná vůle mu však znovu přišla vhod. Sparta mu příliš přirostla k srdci a přestupní lístky nepodepsal. Hrál za „béčko“ a snažil se dokázat, že stačí i na první ligu.

A podařilo se mu to. Nejenže se opět vešel do sestavy prvního mužstva, ale během půl roku i do národního týmu, který se v roce 1970 probojoval na mistrovství světa v Mexiku. Trenér Jozef Marko využil jeho rychlého startu na míč, tvrdosti v osobních soubojích a hry oběma nohama. A Migas byl také jedním z mála fotbalistů, kteří ho na šampionátu nezklamali.

„Rád na toto mistrovství vzpomínám, neboť už samotná účast na šampionátu byla pro mě něčím výjimečným. Nastoupil jsem ke všem třem utkáním, tedy proti Brazílii, Rumunsku i Anglii, a přestože jsme se vždy museli napít z kalichu hořkosti, tak to pro mě byl velký zážitek,“ přiznával při každé příležitosti.

Po Mexiku chtěl Václav pokračovat ve svých spolehlivých výkonech ve Spartě, ale 4. dubna 1971 se mu do cesty postavila další obrovská zdravotní překážka. V 60. minutě utkání proti Interu Bratislava odkopával levačkou míč a šlapák útočícího Petráše ho odsoudil k další dlouhodobé absenci na zeleném trávníku.

Zlomená noha putovala do sádry a na určitý čas se jeho společníkem staly berle. Později se opět roztočil kolotoč cvičení a posilování. Nebyly to lehké dny, ale Václav se znovu dokázal vrátit. Nikdy mu nechybělo srdce bojovníka, fotbal a svou Spartu měl nadevše rád. Přes dvě vážná zranění a dlouhá čekání prožil Václav Migas ve svém milovaném klubu krásné roky. V roce 1967 jí pomohl k mistrovskému titulu, ve druhé polovině šedesátých let byl oporou mužstva na památných zájezdech do Střední i Jižní Ameriky, do Austrálie i na Nový Zéland a dvakrát se radoval z postupu do čtvrtfinále Poháru mistrů.

„Nezapomenutelná pro mě zůstala především účast na turnaji Copa Montevideo v roce 1969 během zájezdu do Uruguaye. Podařilo se nám zvítězit nad předními domácími i argentinskými mužstvy a obsadit druhou příčku. Byl to obrovský úspěch Sparty i celého českého fotbalu,“ vždy zdůrazňoval. 

Rudý dres oblékal do svých třiceti let, ale s fotbalem se nikdy nedokázal rozloučit. Ze Sparty odešel do Viktorie Žižkov, pak následovaly Neratovice a pražský Motorlet, trenérská lavička v Davli a na závěr své kariéry působil jako hrající trenér v Ledči nad Sázavou. A odtud vedla jeho cesta zpátky na Letnou, do jedenáctky internacionálů. Dokud mu to zdravotní stav dovolil, tak byl duší a hlavním organizátorem její činnosti.

„Když se ohlédnu za svým aktivním fotbalovým životem, tak bych se přimlouval za trochu větší hráčskou ohleduplnost. Ze hřišť by měla vymizet záludnost. Když někdo neumí skluz, tak by ho neměl používat, protože jinak zasáhne soupeřovu nohu a je malér. Tím vůbec nemám na mysli moji zlomenou nohu po Petrášově faulu,“ říkal Václav. 

Pracoval jako řidič v Domácích potřebách Praha a volna bez fotbalu moc neměl. Dokonce se dost dlouho staral o přípravu sparťanské tenisové omladiny a tři roky chodil běhat s tehdejší nejlepší československou tenistkou Helenou Sukovou. Další kruté zdravotní ráně už podlehl. Zemřel v sanatoriu poblíž Prahy v pouhých 56 letech.