Říká se, že sedmička je šťastné číslo, ale ve svém sedmiletém působení na Letné prožil Pavel Melichar léta hubená. V roce 1972 se sice dočkal prvenství v Československém poháru i skvělého tažení Pohárem vítězů až do semifinále. O tři roky později však následoval krušný sestup do druhé ligy. Melichar se poté přece jen mohl radovat ještě z jednoho triumfu v domácím poháru, to bylo ovšem všechno.
Pavel byl obránce z rodu rváčů. Malý a subtilní tělem, ale velký odvahou, ctižádostí a obětavostí. Jeho předností byla rychlost a vytrvalost. Celý zápas dokázal dobře bránit, a přitom podporovat útočné akce. Stačil pokrýt obrovský kus hřiště a na pravé straně dokonce vytlačovat křídelního útočníka Bohouše Veselého do středu pole.
Československo reprezentoval jen v mládežnických kategoriích. V roce 1968 pomohl týmu do 18 let k titulu mistra Evropy a jednou si zahrál i za národní juniorský tým. Ve Spartě si pak na své konto připsal dva starty v Poháru vítězů a šest utkání v Poháru UEFA. Mezi jeho nejvydařenější dvojzápasy patřily ty s baskickým Athleticem (2:0 a 1:1) a skotským Dundee United (3:1 a 0:1).
Svoji kapitolu ve Spartě napsal Melichar ve vší tichosti a skromnosti a stejně potichu z Letné odešel. Společně s Oldřichem Urbanem a Jiřím Rosickým, otcem našeho sportovního manažera Tomáše Rosického, se vydali do Vlašimi, která tehdy bojovala na špici druhé ligy.
Po skončení fotbalové kariéry se jeho život dostal do slepé uličky, z níž už cestu nenašel. „Pavel byl veselý, inteligentní a v partě oblíbený. Byl i výborným fotbalistou, který vyrůstal ve sparťanském dorostu pod známým trenérem Čihákem. Zlom v jeho životě nastal po rozvodu, který pro něj znamenal velkou ránu, a nakonec i úmrtí v pouhých 55 letech,“ vzpomíná jeho dlouholetý spoluhráč František Chovanec.
