Tři kluby za šest dnů
Patnáctiletý Říha oblékal dres SK Písek, poté byl nominován do jihočeské jedenáctky... Ale první utkání ve velkém fotbale ho čekalo v roce 1936, kdy ho Slavia pozvala na svůj trénink. „Neměla o mě zájem, a tak jsem se o rok později dohodl na přestupu s Viktorií Plzeň. Jenže hned druhý den za mnou přijel pan Hromádka z tehdejšího výboru Sparty, taxíkem mě vzal do Prahy, a koncem týdnem už jsem jel s týmem na zájezd do Zlína a Břeclavi,“ vzpomínal Říha. S oblibou připomínal, že za šest dnů stihl působit ve třech klubech.
Přijímací zkoušky složil na výbornou. Trenér Sedlaczek byl navýsost spokojen s jeho rychlostí, ale především s tehdy vzácnou vlastností – kopal stejně dobře pravou jako levou nohou. Při zájezdu na Moravu se zaskvěl i střelecky. Dal pět z deseti sparťanských gólů a dočetl se o sobě první chválu v novinách. Skutečná zkouška ohněm ho čekala až v lize, a i tu zvládl. Vítěznou brankou se podepsal na porážce Židenic a vzápětí se pomstil Slavii dvěma skvělými finálními přihrávkami. Doslova přes noc se na pravém křídle sparťanského útoku stal stálicí.
Tisícovka za čutání do meruny
Se Spartou se stal pětinásobným mistrem ligy, k čemuž přidal čtyři vítězství v domácím poháru. Přesto nejradši vzpomínal na všechna derby se Slavií. Vždyť byly výjimečné nejen kvůli vzájemné rivalitě, ale také obdrženým prémiím. „Většinou jsme za výhru dostávali kolem dvou set korun, ale právě za své první derby jsem si v roce 1937 nesl domů rovnou tisícovku. To byly tehdy hodně velké peníze. Když jsem je dával mamince, doslova se zděsila. Myslela, že jsem je někde ukradl a druhý den se šla ptát na sekretariát Sparty. Na takovou částku totiž musela jako pradlena dělat skoro celý měsíc, a proto nemohla uvěřit, že jsem tak obrovské peníze dostal za nějaké čutání do meruny,“ usmíval se při ohlédnutí za svými začátky na Letné.
Mezi zcela výjimečné derby pak řadil finále ligy v roce 1946. Nejvyšší domácí soutěže tehdy hrálo dvacet týmů, které byla rozdělené do dvou skupin. Jejich vítězové, Sparta a Slavia, se následně utkali o titul. „První zápas byl dlouho vyrovnaný, ještě osm minut před koncem bylo skóre 2:2. V závěru se nám ale podařilo vstřelit dva góly. V odvetě jsme pak Slavii před 30 tisíci diváky doslova smetli 5:0,“ vyprávěl Říha, který se tehdy objevil na levé spojce. Na pravém křídle hrál totiž nově získaný Kokštein.
Bitva v Bordeaux
Nesmíme opomenout ani Říhovo působení v reprezentaci, jejíž dres poprvé oblékl v utkání proti Maďarsku a hned byl označen za nejlepšího hráče. Důvtip, technika, bojovnost – to vše z něho činilo fotbalistu mezinárodního formátu. „Nikdy nezapomenu na těsnou porážku 4:5 v Londýně s Anglií, stejně jako na duel s Rakouskem, ve kterém jsme s kladenským Klozem během jedné minuty otočili skóre z 0:1 na 2:1 v náš prospěch.“ Říha se zúčastnil také MS 1938 ve Francii, kde československý tým postoupil přes Nizozemsko do čtvrtfinále s Brazílií. Tvrdé utkání přezdívané „Bitva v Bordeaux“ vyústilo na konci základní hrací doby červenými kartami pro sparťanského útočníka a Brazilce Arthura Machada. Ani 120 minut tehdy nerozhodlo o vítězi, a tak se hrála odveta, ve které Jihoameričané zvítězili 2:1.
Po válečném mezinárodním půstu nastoupil Říha v letech 1946-48 ještě k devíti reprezentačním utkáním. V paměti mu utkvěl především pražský zápas s Jugoslávií, v němž československý tým zvítězil 3:1. „Hrálo se v báječné atmosféře před 50 tisíci diváky. Obrovského aplausu se dočkal hlavně brankář Horák, který za stavu 2:1 chytil známému kanonýrovi hostí Bobkovi penaltu.“
Burianova pomoc za války
Z let nacistické okupace vzpomínal Říha především na zaměstnání u Vlasty Buriana, známého krále komiků. „Díky svým známostem mě zachránil od cesty do nacistické Říše. Ostatně za války pomohl řadě českých vlastenců a mnohým zachránil i život,“ vracel se do období, které výrazně přibrzdilo jeho slibně se rozvíjející kariéru.
Po válce Říha ještě pět let oblékal sparťanský dres, poté se s aktivní činností rozloučil. V roce 1983 ho Sparta Chicago (americký tým, který vznikl v období první světové války složen z československých přistěhovalců) pozvala na pět týdnů do Spojených států. V tuzemsku byl zaměstnán jako bankovní úředník, nahlédl do výroby praček, stal se vedoucím prodejny lahůdek, skoro dvacet let řídil dodávkové taxi, nebo pracoval v Klenotech. A stále se zajímal o fotbalové dění doma i ve světě. Zemřel ve věku 80 let s vizitkou hodnou obdivu.
