Padesát let ve Spartě

Paní Vrbická, dnes je to neuvěřitelných 50 let. Jak jste se dostala k práci pro Spartu?
Byla jsem vedoucí rehabilitačního oddělení ve Fakultní nemocnici Pod Petřínem. Pracoval tam také docent Kučera – chirurg, který působil ve výboru Sparty. Půl roku mě přemlouval, abych se přestěhovala na Letnou. „Prosím tě, když je někdo po nějaký operaci nebo zranění, tak tu nemá kdo rozhodnout metodiku rehabilitace,“ říkával. V té době s prací na Petříně také souviselo hodně administrativy. Tak jsem po půl roce Kučerovi kývla, že teda nastoupím!

Měla jste už tehdy vztah k fotbalu a Spartě?
Já sice nebyla moc vysoká, ale hrála jsem závodně basketbal, tehdy ještě za Rudou Hvězdu Praha. My se za tu hvězdu vždycky strašně styděly... Chodila jsem se také dívat na sparťanský basket na Královku. No a k tomu jsem začala mít ráda fotbal. Samozřejmě jsem se rychle stala velkou sparťankou.

V jakém stavu jste tedy v prosinci 1975 přebírala „sparťanskou rehabilitaci“?
Tenkrát měl klub pod sebou různé oddíly. Každý z nich měl svého maséra, kteří se cítili být zároveň fyzioterapeuty. Přitom nikdo nevěděl skoro nic. Takže hned po příchodu jsem toho měla nad hlavu. Tady nic nebylo. Musela jsem si vydobýt místnost, aparáty, zařízení... Naštěstí hned vedle Královky sídlilo středisko vrcholového sportu, kam přijali ještě jednu kolegyni. Tak jsme na to byly dvě, zařídily jsme elektroléčbu a já měla ještě jednu místnost zvlášť, kde jsem se zaměřovala hlavně na poúrazové stavy a těžší rehabilitace. S týmem jsem pak pravidelně jezdila na evropské poháry, na ligu ne. Měla jsem rodinu a říkala, že zdraví hráči jedou hrát a nemocní mohou přijít v pondělí.

A vybavení na stadionu?
V zázemí byl větší bazén, sauna, malý ochlazovací bazén, a poté tam byly ještě skotské střiky a vana na podvodní masáž. Jenže když zdražili vodu, tak zjistili, že se jim nevyplatí ten bazén napouštět. Až poté se na stadionu začaly dělat úpravy. S dnešním stavem se to nedá vůbec srovnat. Kluci mají celé patro na Strahově a hned několik fyzioterapeutů.

Co hráči, jak vás přijali?
Myslím si, že výborně. Byli šťastní, že mají někoho, kdo se o ně konečně bude starat. Když do té doby přišel někdo se zraněným kotníkem, tak mu většinou na poliklinice řekli, aby si dával obklady. Jinak se to neřešilo. Zúčastňovala jsem se všech možných školení, vytvářela si vlastní metodiku. Měla jsem manžela ortopeda a všechno jsem mohla konzultovat s ním.

Na které hráče ráda vzpomínáte?
Těch je! Vždyť já se starala i o jejich syny. Poštulkovi, Koubovi, Frýdkovi, Rosičtí... Hrál tu táta, brácha Jirka Rosický a Tomáš. Toho jsem poznala jako sedmnáctiletého, měla jsem ho tu skoro každý den. V té době byl hubeňoučký, pořád ho bolelo v zádech. Tak jsem ho mordovala, cvičili jsme. Ve dvaceti odcházel do Dortmundu a jeho maminka mi říkala, že by si mě nejradši vzal s sebou. Když tu pak byl na nároďáku, tak za mnou hned přišel. Říkala jsem mu, že vyrostl a on: „Vy mě ale máte v oku!“ Opravdu tam o pět centimetrů vyrostl, to je velký rozdíl.

Měla jste s hráči jinak blízký vztah?
Fungovala jsem trochu jako osvěta. Co já jsem se do těch kluků namluvila, aby dokončili školu. Hráči leželi třeba na magnetické rezonanci, tak bylo spousta času si s nimi popovídat. Ptala jsem se jich, co dělají za školu a oni mi často řekli, že se na to vykašlou. Tak jsem jim říkala, že se mohou zranit a nebudou mít nic.

Podělíte se o nějakou veselou historku?
Často jsem mívala brankáře kvůli mobilizaci žeber. Největší zážitek byl Milan Švenger. Vždycky mi říkal: „Paní Vrbická, jen ne rebox!“ To je přístroj s jehličkou, kterým si oťuknu svaly a ono to trochu píchne. Přitom byl celý potetovaný. Když přišel, tak měl vždycky nějaké nové tetování. Jednou přišel a měl na krku obtisknutou rtěnku, tak jsem mu řekla, že by se mohl aspoň umýt a on mi řekl, že je to tetování. Hlavně, že nikdy nechtěl rebox!

Hráči si vás všímají také na významných událostech, jako třeba na galavečeru ke 130. výročí založení klubu...
Já tam vešla a to bylo tak spontánní! Každý bývalý hráč mě tam líbal na tvář. Já si kolikrát i říkala, kterej ty jsi! Ve finále jsem byla i na pódiu, protože jsem ve sparťanské Dvoraně slávy. Když jsem z něho sešla, zahlídl mě doktor Křetínský, který mi ji nakonec dal taky. A když to skončilo a šla jsem si pro pivo, odchytil si mě i Brian Priske!

Na které výjezdy v evropských pohárech vzpomínáte nejvíc?
Real Madrid, Barcelona, Řím… to byly nádherné zážitky. Co bylo ale naopak otřesné – Doněck. Hráli jsme tam v polovině října. Měli jsme hrozné ubytování, byla strašná zima a oni netopili. Sháněli jsme přímotopy pro hráče, aby nenastydli. Nemohli jsme trefit do jídelny. Měli tam megalomanské chodby. Jedli jsme na talířích s rudými hvězdami a viděli jsme tam tehdy hroznou bídu.

Něco jste se nacestovala také s fedcupovou reprezentací. Jak tohle spojení vzniklo?
Když se rozkřiklo, že na Spartě rozvíjíme rehabilitaci, začali mi tam posílat sparťanské tenisty, hokejisty a další. Jednou za mnou přišla Hanka Mandlíková. To víte, tenisti... Když servírují, úpony na prsní sval dostávají zabrat. Dala jsem jí dohromady a ona říká: „Do pytle, proč s nám jezdí nějaký masér a ne vy?“ Zasloužila se o to, že jsem se dostala do tříčlenného týmu, který se staral o fedcupovou reprezentaci. Dělala jsem nejen fyzioterapeutku, ale také jsem zařizovala oblečení. Za deset let svého působení jsem třikrát vezla domů pohár! Poprvé v roce 1984, kdy se mistrovský titul vrátil na Letnou.

Jaká je momentálně, v jedenadevadesáti letech, vaše pracovní náplň?
No, dávno už jsem chtěla skončit, ale vždycky mě přemluvili. Celá léta jsem byla na fyzioterapii sama. Pečovala jsem o hráče, zaměstnance a ještě mi posílali dorostence ze Strahova. Svou místnost mám totiž na Letné, je tam také laser nebo magnet. K tomu mají dnešní fyzioterapeuti kdykoliv přístup. Když se vrátil Tomáš Rosický do Sparty, ještě jsem chodila denně. Ale poté jsme se dohodli, že je zbytečné, abych sem jezdila na nějaké pevné časy. Docházela jsem tak po svých, když bylo potřeba. Z Dejvic to bylo blízko. Nyní už bohužel potřebuji, aby pro mě někdo přijel.

Podíváte se dnes ještě někdy osobně na zápas?
To už nechávám na mladších. Moji dva vnuci chodí na Letnou, jeden z nich nosí pořád na zádech Krejčího. Když se chci dívat, přenos mi vždycky zařídí. Někdy si pak říkám, jak jsem všechno za těch padesát let stihla. K tomu domácnost, byt, dvě děti. Syn studoval dvě vysoké školy. Naštěstí jsem ve své rodině měla vždy skvělé zázemí!