Sparta? Můj život.

Pane Mašku, vybavíte si ještě vaše začátky v rudém dresu?
Do Sparty jsem tehdy přišel z ABC Braník, bylo mi necelých 16 let. Rok a půl jsem sbíral zkušenosti v dorostenecké lize pod trenérem Josefem Čihákem. Měli jsme výborný tým, o čemž nejlépe svědčí skóre 65:0 z podzimní části soutěže. Tehdy to navíc fungovalo tím způsobem, že jsme hráli „předzápasy“ k ligovým utkáním, a tak nám často fandilo až 20 tisíc diváků. Po roce jsme si už s Jirkou Mikou zahráli několik přátelských zápasů za áčko a v létě 1958 se oba objevili na soupisce prvního mužstva.

Byl to právě Jiří Mika, s kterým jste si tehdy na hřišti nejvíce rozuměl?
Samozřejmě. Hrál na pravé spojce, já na levé. Ze starších hráčů jsem pak měl nejblíž k Jirkovi Gůrovi. Nicméně abych byl upřímný, nebyly to jednoduché začátky mezi dospěláky.

Čím to, kvalitou ligy? Přece jen jsme se tehdy pohybovali většinou ve druhé polovině tabulky.
V mužstvu tehdy hráli prim fotbalisté, kteří pamatovali lepší časy. Například Procházka, Starý, Kraus, Pazdera nebo Svoboda. V té době šlo stále o výborné hráče, jenže liga měla opravdu vysokou úroveň, což potvrdily účasti národního mužstva na světových šampionátech v letech 1958 a 1962. Neexistoval odpočinkový zápas, každý byl hodně těžký. Mezi mimořádně náročná patřila střetnutí se slovenskými týmy, zvláště na jejich půdě.

V roce 1962 došlo na dvě památná utkání se Žilinou, v nichž jste nám třemi góly pomohl k ligové záchraně. Jak jste tyto zápasy prožíval?
K utkání posledního ligového kola jsme jeli do Žiliny s tím, že nesmíme prohrát. A v poločase to bylo 2:0 pro domácí. Už jsme se skoro začínali smiřovat se sestupem do druhé ligy, ale po přestávce se nám podařilo vstřelit kontaktní gól a pak jsem vyrovnal na 2:2. Utkání bylo hodně vyhrocené, na hřišti nám slovenští hráči vyhrožovali a v tunelu pak došlo dokonce ke rvačce. Jako mladý hráč jsem se držel stranou a přesto jsem inkasoval pár facek. Po remíze jsme měli se Žilinou stejný počet bodů, a tak jsme se podle tehdejšího systému museli utkat v rozhodujícím střetnutí na neutrální půdě. Do Brna za námi přijelo přes deset tisíc sparťanských fanoušků a vytvořili nám domácí prostředí. Dlouho se hrálo bez branek, ale nakonec se mi přece jen podařilo dvakrát skórovat – liga byla zachráněná! Považuji za svoji čest, že jsem Spartě takto pomohl. Nikdy nezapomenu na triumfální návrat do Prahy, kde na mnoha místech vlály sparťanské vlajky a všude jsme se setkávali s obrovskou radostí.

Tou dobou už jste měl za sebou několik startů za československou reprezentaci, včetně stříbrného mistrovství světa v Chile.
Nominace jsem si nesmírně vážil, jako ostatně všech šestnácti zápasů, které jsem mohl za národní mužstvo odehrát. Splnil se mi sen, který má snad každý mladý fotbalista. Součástí výpravy byla řada vynikajících hráčů, takže mě potěšilo, že jsem se do základní sestavy vešel aspoň v jednom střetnutí proti Mexiku a navíc vstřelil gól. S odstupem mnoha let mohu říci, že šest týdnů v Chile velmi pozitivně ovlivnilo můj další sportovní růst.

V roce 1964 s příchodem Václava Ježka začalo pětileté úspěšné sparťanské období. Jaké jsou vaše nejvýjimečnější zážitky z té doby?
Především nádherná divácká kulisa. Na naše zápasy chodilo 20 až 30 tisíc diváků, kteří nám vytvářeli báječnou atmosféru. Z mnoha velkých zápasů stojí za zmínku především dva duely na podzim 1965. Na derby 2:2 se Slavií přišlo na Strahově neuvěřitelných 50 tisíc diváků, stejně jako potom na drama s Duklou, ve kterém jsme o půli prohrávali 1:3 a nakonec vyhráli 4:3. Výjimečné bylo i rozhodující střetnutí o titul v roce 1967 v posledním kole s Trenčínem. Zvítězili jsme 5:0 a všechny góly dal Mráz.

Domácí tituly přinesly i souboje v Poháru mistrů. Které z nich stojí za připomenutí?
V roce 1967 jsme odehráli dva zápasy s Anderlechtem, Belgičanům jsem nasázel pět gólů. Po pražském vítězství 3:2 jsme zachránili postup až dvěma brankami v posledních osmi minutách. Ve čtvrtfinále nás sice vyřadil evropský gigant Real Madrid, přesto jsme sahali po senzaci. Po výhře 3:0 přijeli Španělé v pozici téměř jistých postupujících, ale v poločase jsme vedli 2:0 a hned po přestávce Mráz nastřelil tyč. Slavný Gento nám pak střelou z dálky šanci na triumf sebral.

Které duely naopak řadíte mezi mimořádně nepovedené?
Nikdo asi nezapomene na čtvrtfinále Poháru mistrů s Partizanem Bělehrad. V Praze jsme po výborném výkonu vyhráli 4:1 a skóre mohlo být ještě vyšší. Porážka 0:5 v Jugoslávii pak byla pro celou sportovní veřejnost bleskem z čistého nebe. Vyrojila se spousta dohadů a hledali se viníci, ale tato fotbalová záhada zůstala neobjasněna. Jisté zůstalo jen to, že naše vystoupení zdaleka neodpovídalo kvalitám tehdejšího týmu. Já se k míči dostával jen sporadicky, všechno bylo nenormální. I po inkasovaných brankách jsme byli vlastně všichni v pohodě. Až druhý den jsme si začali uvědomovat, že za takový debakl se musíme všichni stydět. Dlouho jsem o této potupě přemýšlel a nakonec dospěl k názoru, že nás před zápasem otupilo jakési sedativum, zbavilo nervozity a až neuvěřitelně zklidnilo. V roce 1970 jsme pak ve Veletržním poháru prohráli v Leedsu 0:6. Angličané nás skoro k ničemu nepustili a já jsem se k míči tehdy jako střední útočník skoro nedostal.

Nejen liga a evropské poháry. V 60. a 70. letech jsme podnikli také několik velice vydařených zámořských zájezdů...
Skvělý byl především ten v roce 1969 do Uruguaye, kde jsme vybojovali řadu vítězných střetnutí s vynikajícími jihoamerickými celky, například s Peñarolem, River Plate, Nationalem a dalšími. O úžasnou atmosféru se pokaždé staralo 60 až 70 tisíc diváků. Naše mužstvo se tam představilo v lepším světle než doma! V československé lize mě obránci už znali, třeba se na mě i speciálně připravovali, zatímco v zámoří jsme se všichni setkávali poprvé.

Počátkem 70. let nastal pokles výkonnosti našeho týmu. Čím byl způsoben?
Odešel trenér Ježek a s ním i několik starších hráčů. Z úspěšného týmu zůstali vedle mě pouze Kraus, Vrána a Táborský. Přišli mladí fotbalisté, například Veselý, Urban, Jirka Rosický, Jurkanin či bratři Bouškové. Byl potřeba čas, aby se mužstvo sehrálo a dostalo zase tu správnou tvář.

V roce 1971 vás však povolávací rozkaz poslal do Dukly, ve vašich 29 letech. To nebylo úplně zvykem, že?
Samozřejmě. Studoval jsem totiž na vysoké škole, a tak jsem žil tak trochu dva životy. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Na strojní fakultě ČVUT jsem začal s tím, že to v nejhorším případě zabalím. Začátky byly hodně krušné. Například na světový šampionát do Chile mě fakulta uvolnila jen proto, že jsem slíbil návrat za dva týdny. No a my jsme se vrátili o měsíc později. Většinou jsem bojoval ve škole i na Spartě o záchranu! Matematika, deskriptiva a hlavně výkresy zabíraly spoustu času. V zimě jsme zas byli většinou na zahraničních zájezdech a když se mi nepodařilo stihnout zkouškové období, připadal jsem si jako kůl v plotě. Stále jsem však věřil, že to zvládnu. Nakonec jsem využil nabídku rozdělit si ročník. Se studiem jsem se tedy pral místo pěti a půl roku osm let, ale dokázal jsem to.

Jak vůbec vypadal takový měsíční příjem studujícího fotbalisty?
Většina mých spoluhráčů byla placena ČKD, ale já měl jen 350 Kč stipendium, 180 Kč za vyhraný zápas a 400 Kč takzvané kalorné.

Co váš čas na Julisce?
Vzpomínám na to celkem rád. Měl jsem za sebou už dost dlouhý pobyt ve Spartě a změna mi pomohla. Společně s Pavlem Dybou jsme přišli do jiného prostředí a poznali i jiné podmínky. V mladém celku Dukly si trenér Vejvoda myslel, že bychom jim v konsolidaci týmu mohli pomoci.

Neuvažoval jste někdy také o zahraničním angažmá?
V roce 1965 jsme na Nočním turnaji v Paříži po výborném výkonu porazili Racing Club 5:2, ve finále pak Stade Rennes 4:0 a zástupci francouzských klubů nabízeli za náš útok, ve kterém jsem hrál s Pospíchalem, Mrázem, Kvašňákem a Vránou, 500 fiatů. Později jsem měl konkrétní nabídky z Anderlechtu i Rapidu Vídeň, trenér Vycpálek mi sliboval Juventus, ale já zůstal věrný Spartě. Při studiu jsem navíc odejít nemohl, neměl jsem za sebou vojenskou povinnost a po roce 1971 už nebyla vhodná doba.

V roce 1973 jste se se Spartou i špičkovým fotbalem rozloučil. Proč tak brzy?
Během poslední sezony jsem měl pocit, že stále musím dokazovat oprávněnost zařazení do sestavy. Vnímal jsem i kritiku diváků. Když jsem pak dostal nabídku z Úřadu pro patenty a vynálezy, vzal jsem to. Říká se, že je umění včas odejít. Mně se to podařilo. S fotbalem jsem se však neloučil úplně. Vrátil jsem se do divizního Braníka, kde jsem ještě osm let působil jako hráč a později i trenér. Oblékal jsem také dres sparťanské Staré gardy, takže jsem si vlastně neodpočinul, spíše naopak.

Po pádu totalitního režimu jste se zase na Letnou vrátil a hned jako předseda. Jaké to bylo období?
Sparta nejprve chtěla, abych jako trenér 2. třídy pracoval u mládeže. Každodenní tréninky by však pro mě byly velkým závazkem, a proto jsem tuto nabídku odmítl. Posléze jsem ovšem byl na valné hromadě zvolen předsedou, což mě doslova šokovalo. Přitom jsem si neuvědomoval, co všechno mě čeká. V té době se začal tvořit nový svět, chyběly zákony. Střídal jsem schůze oddílu i jednoty, nebylo jasno o sparťanských pozemcích, stadion potřeboval rekonstrukci a nutností se stalo získat sponzory. Řekl bych, že jsem odvedl kus černé práce. Za svůj přínos pak dodnes považuji odmítnutí neseriózní nabídky pana Korbela.

Po dvou letech jste na pozici skončil.
Spartě se dařilo, s trenérem Dušanem Uhrinem se nám podařilo vybudovat výborný a zároveň perspektivní tým, který v sezoně 1991/1992 v nultém ročníku Ligy mistrů skončil třetí v Evropě. Avšak vedle náročné práce v Úřadu pro patenty jsem začal mít zdravotní komplikace. Spousta různých problémů už byla k nezvládnutí, a proto jsem v roce 1992 z funkce odstoupil. Spartu jsem však stále pozorně sledoval.

Nakonec jste prožil ještě jeden návrat, a to v roce 2013, kdy jste se stal předsedou správní rady Nadačního fondu.
Máte pravdu. Pomáhali jsme bývalým hráčům Sparty, kteří se ocitli v hmotné či sociální nouzi. Za sedm let mého působení v této funkci jsme jim přispěli celkovou částkou přes tři miliony korun.

Výkony Sparty stále sledujete?
Samozřejmě! Na zápasy však už nechodím, protože mi nevyhovují výkopy ve večerních hodinách. Každé utkání prožívám u televizní obrazovky.

A co váš zdravotní stav?
Nenaříkám, vážnější problémy nemusím řešit. Jde jen o běžné bolístky, které jsou v mém současném věku asi normální.