Fotbalový Paganini

Rudý dres oblékl poprvé v roce 1950. Po dvou sezonách se stěhoval do ATK a ÚDA Praha (pozdější Dukly), odkud se po pět letech na Letnou znovu vrátil. Díky vynikajícím výkonům se mu v letech 1952 až 1958 otevřely dveře do národního mužstva, v němž nastoupil k 23 utkáním. Nechyběl na světových šampionátech ve Švýcarsku a Švédsku.

V roce 1956 se národní mužstvo představilo proti Brazílii na věhlasném stadionu Maracana, kde památně zvítězilo 1:0. Hertl byl spolu s brankářem Břetislavem Dolejším označován za hlavního strůjce tohoto triumfu. Dolejší totiž nejprve chytil penaltu zaviněnou Hertlem, a ten pak „na oplátku“ vyhlavičkoval z prázdné branky míč, na který Dolejší už nedosáhl.

Míč byl ostatně Hertlův obrovský přítel. Na svou adresu díky tomu slyšel bouřlivý potlesk, který však často střídal pískot. Talentu měl spoustu, ale trpělivost s ním potřebovali mít jak spoluhráči, tak diváci. S balonem si totiž hrál i v sebesložitější situaci.

Hrál v útoku, záloze, ale nejčastěji ve středu obrany. Většinu času strávil v ohni velkého vápna. Žáru se však nebál, nervy měl železné, trému neznal. Bezmezně si věřil, takže brankář často trnul hrůzou a spoluhráči zavírali oči. Skoro vždy však chladnokrevně vykličkoval s míčem a poslal ho do bezpečí. Byl to fotbalový Paganini, který hrál své ďábelské melodie na jediné struně. Ale běda, když tato struna někdy praskla a míč skončil vzápětí za zády vlastního brankáře.

Vynikající výkony střídal doslova s hororovými zážitky, při nichž divákům bušila srdce a hrůzou vstávaly vlasy. Nakonec však převládla shovívavost k jeho osobě, což dokumentuje i jeden z mnoha výroků sparťanských fanoušků: „Člověk se na toho Honzu prostě nemůže zlobit. Vždyť je to ještě dítě.“