Brian ví, co ve mně má

Vítej zpátky v Německu, Kadeř. Jaké jsou zatím tvé dojmy z Grassau?
Ideální prostředí na soustředění. Máme tu skvělé podmínky, vynikající hotel. Na hřiště, které je v perfektním stavu, se jde jen pár kroků. Kolem jsou hory. Když máme volno, můžeme si třeba zajet na kole na výlet. U nedalekého jezera je na mě moc lidí, takže vyrážím spíš do kopců, kam se ostatním moc nechce. Nemáme si na co stěžovat.

Když mluvíme o prostředí, rád se vracíš do země, kde jsi strávil deset let kariéry?
Samozřejmě. Žene mi to do hlavy různé vzpomínky. Člověk se tu baví německy, takže naráží na různé konverzace, které už třeba někdy vedl. Cítím se tu dobře.

Neztrácíš slovní zásobu?
Nebudu přece tak hloupý, abych docílil toho, že ten jazyk zapomenu. Němčinu procvičujeme s Asgim. Když jsem před rokem přišel, domluvili jsme se, že spolu budeme mluvit jenom německy, abychom to nezapomněli. Mám také spoustu kamarádů, s kterými zůstávám v kontaktu. A v neposlední řadě se doma občas bavíme německy s dcerami. Ta starší chodila v Německu do první i druhé třídy. Až bude jednou maturovat, bude to mít jednodušší. To jí celkem závidím.

Už se nám to krátí, tak jak zatím vidíš probíhající přípravu?
Klasická, náročná příprava, už jsem na to zvyklý. I když, dřív jsem třeba yo-yo test běhával s větší lehkostí. Výsledky mám sice stejné, ale teď se na ně mnohem víc nadřu. Trenéři by mi možná s věkem i něco odpustili, ale já v hlavě nechci dopustit, že bych se výsledkově zhoršil. Snažím se stále běhat stejně, přestože stárnu.

Cítíš, že se o sebe musíš víc starat?
Když mi bylo 22 let, tak jsem ve Spartě koukal na Davida Lafatu, jak se protahoval, chodil do sauny, vířivky nebo studené vody. „Počkej, až budeš starší. Jednou tě to dožene a budeš muset taky,“ říkával mi. A měl pravdu, samozřejmě. Není to jen o tom, že jsem starší, ale také tím, jak se posouvá doba. Člověk má spoustu nových možností, jak se udržovat. Troufnu si říct, že ve Spartě jsme na úrovni Německa. Máme i kryokomoru, po které jsme v Hoffenheimu dlouho volali. Tu využívám pravidelně, pomáhá mi s regenerací.

Jak se ohlížíš za svou první sezonou od návratu?
Asi bych ji zhodnotil v několika částech. Tou první je období od návratu do první reprezentační přestávky, kdy jsem odehrál snad všechno. Neměli jsme tehdy moc zápasů, které bychom prohráli. Vládla spokojenost.

A ta druhá část?
Nastala po reprepauze, kdy jsem sice nedostával málo příležitostí, ovšem ani tolik, kolik jsem si třeba představoval. Tolik jsem si to nebral, nějakým způsobem jsme si to s Brianem nastavili. Stále mám motivaci hrát, ale už to beru trochu s odstupem. Když nemůžu pomoci na hřišti, tak se snažím jiným způsobem. Když po mně klub vyžaduje trochu odlišnou roli, přijmu ji. Rozhodně nebudu vypouštět tréninky nebo něco takového. Jsem šťastný, že jsem se vrátil do Sparty, že mi dala tu možnost. Chci jí to vrátit, ať už to bude na hřišti, nebo mimo něj.

Dokážeš více rozvést to nastavení s trenérem Priskem?
Brian ví, co ve mně má. Že když mě postaví na hřiště, tak ho nezklamu. Předvedu stabilní výkony, které ode mě ostatně očekávali trenéři po celou dobu mé kariéry. Já se samozřejmě budu snažit udělat vše pro to, abych byl využívaný. Pak už je na trenérovi, koho postaví. Občas padne volba na mě, občas na někoho jiného. To k fotbalu patří.

Hrála domluva s Brianem roli v prodloužení spolupráce o jeden rok?
Určitě. Sedli jsme si spolu několik týdnů před koncem sezony. Zeptal jsem se ho, jak vidí můj post. Brian mi řekl, že určitě chce, abych zůstal. Sešli jsme se také s Tomášem Rosickým. Není tajemstvím, že jsme to měli zprvu nastavené jako 1+1 rok. Hlavně šlo o moji iniciativu, abych měl možnost si po sezoně říct, jestli v sobě mám tu motivaci a jistotu, že mohu týmu stále pomoci. Sparta se k tomu postavila skvěle. Tomáš od začátku říkal: „Byli jsme domluveni na dva roky, tys chtěl 1+1. U nás furt platí dva. Teď si řekni ty, jestli chceš pokračovat, nebo ne.“

Máme tady spoustu mladých kluků. Vidíš v tomhle i nějakou tvou novou prioritu? Pomoc mimo hřiště, o které jsi mluvil?
Za kluky, které tady máme, jsem strašně šťastný. Všichni to mají v hlavě dobře srovnané, nechybí jim sparťanské nastavení, chtějí vyhrávat. Jedno jestli v tréninku, nebo v zápasech. Nejsem typ hráče, který by na ně při tréninku řval, povzbuzoval je. Nedělám to moc na oko, naopak. Když vidím, že dělají něco špatně nebo dobře, přijdu za nimi a jeden na jednoho jim předám, čeho jsem si všiml. Je pravda, že se snažím hledat především ty pozitivní věci.

Sledoval jsi výkony reprezentace na mistrovství světa?
Ano. Tedy, že bych v noci vstával, to ne. Ale samotný postup kluků na MS beru jako obrovský úspěch. Někdo možná bude namítat, jak se tam dostali. Ale když vyhraješ titul, za tři roky se tě nikdo neptá, jak jsi to dokázal. Parkrát jsme si i během turnaje napsali se Zelíčkem nebo jsme si chvilku volali s Kuchtičem.

Ptám se hlavně proto, jestli tě nemrzí, že sis na šampionátu taky nezahrál.
Vůbec. Ani to se mnou nehlo, když se postoupilo. Při návratu do Sparty mě zkoušel Tomáš Hübschman s trenérem Haškem. Já jsem zastáncem toho, že jakmile něco ukončím, už bych se k tomu neměl vracet. Divil jsem se třeba Vláďovi Daridovi, který byl před několika lety v podobné pozici jako já. Klobouk dolů, že to hecnul a šel do toho.

Na odlehčenější notu, stihl jsi vůbec nějakou dovolenou?
Byli jsme s rodinou týden na Korfu a ještě jeden týden v Německu. Nicméně malá chodí do školy, neměla volno, tak jsme nemohli na celé čtyři týdny někam odjet.

I čas s rodinou ovšem představuje plus reprezentačního důchodu.
Určitě se to řadí k důvodům, proč jsem tehdy reprezentační kariéru ukončil. Tím druhým bylo zranění, které jsem v té době řešil. No a tím třetím – když už jsem tam jezdil, tak jsem třeba nehrál. Člověk nezregeneroval tolik, aby pak klubu dal všechno. Souhra těchto věcí pak vyústila v konec.