Nezkráceně: Daniel Zítka

Na stadion jsme dorazili z Čakovic, měli jsme tu s Havířovem nějaké soustředění. Z tehdejšího kádru určitě vylovím v paměti třeba Petara Nováka. Plnil roli doktora, když jsem sem na konci kariéry přestupoval. Ono srpnové odpoledne roku 1987 však na Letné sledoval hráče Sigmy, kterým jsem možná přál trochu víc. Znal jsem totiž olomouckého trenéra pana Dunaje, který vedl i Havířov.

Negativní vztah ke Spartě jsem v mládí neměl. To bych musel být skalní fanoušek Baníku. Naopak, když jsem byl malý, přál jsem všem českým klubům, hlavně v pohárech. Z mé havířovské dálky jsem to bral tak, že je přece skvělé vidět top evropské kluby měřit síly s českými týmy.

Teď už ve Spartě působím dlouho, pracuji tu, vytvořil jsem si ke klubu vztah. Že jsem její fanoušek, přes to nejede vlak. To stejné v Anderlechtu. Osm let v Bruselu z vás udělá klubistu, projeví se to. Během angažmá, ať už v roli hráče, trenéra, funkcionáře, nebo zaměstnance, se vám vytvoří strašně silné pouto. Dýcháte pro klub, jste mu ochotni obětovat čas, zdraví…

Jestli jsem obětoval zdraví? Fotbalu obecně ano. Klubu možná také. Extrémně důležité je, aby to člověk poznal včas. Já to zvládl, načež přišla má tříletá pauza od trénování. Zjistil jsem, že mi něco uteklo. Po hráčské kariéře jsem okamžitě naskočil do jiné role. Celou dobu jedete v kolotoči a najednou si to uvědomíte: „Ty vole, mně vyrostly děti, holky už jsou dospělé, kde jsem byl těch osmnáct let. Šup, pauza, stop. Musím si upravit priority.“