Archivářem jsem vlastně od dětství
V rámci seriálu Tváře Sparty jsme pro vás tentokrát přichystali rozhovor s největším pamětníkem, kterého v klubu máme. Jde o našeho archiváře Václava Borečka, který v září oslaví už 82. narozeniny. Dennodenní pečlivé práci klubového kronikáře se ve Spartě věnuje více než třicet let, ale jak sám říkal, tahle záliba začal už mnohem dřív...
Jak jste se k zálibě ve fotbalové historii a vystřihování z novin dostal?
Mě to bavilo odmala. Už jako kluk se mi strašně líbily novinové titulky. „Sparta rozdrtila Žižkov!“ „Sparta vítězem Derby!“ Vystřihoval jsem si je a lepil do sešitu, byla to moje jediná starost. Škola šla tím pádem trochu stranou. Tatínkovi to nevadilo, to byl fotbalový funkcionář, takže pro to měl pochopení. Maminka přeci jenom trvala na tom, že se musím věnovat i škole. Ale nalepování z novin hrálo prim, nakonec jsem měl asi 300 svazků. A třeba zlaté hokejové mistrovství světa 1947 mám zpracované jako nikdo jiný. To byste koukali!
Jaké jsou vaše první fotbalové vzpomínky?
Pamatuju dobu, kdy se na fotbal chodilo v obleku a kloboucích. Tenkrát se to bralo jinak, zápas byl víc společenská událost, než je tomu dnes. Lidi byli hned u hřiště, ale že by na něj vběhli nebo nějak sprostě nadávali rozhodčímu, to je ani nenapadlo. Jasně, když se podíváte třeba na Muže v ofsajdu, tak tam taky zaslechnete nadávky na sudího, ale bylo to spíš takové nápadité, než vulgární. Mimochodem, ten film mám moc rád, Spartou se to v něm jen hemží.
Vy jste fotbal i sám hrával, že?
Jako žák jsem byl na Slavii. Musím se přiznat, že jako klukovi se mi líbily jejich sešívané dresy. Ale ve finále mi asi bylo jedno, kde hraju, hlavně jsem chtěl kopat do míče. V roce 1958 jsem nastoupil na vojnu do Tachova, tam měli velké ambice. Tenkrát hráli divizi, nakonec postoupili až do druhé ligy, ale to už jsem tam nebyl. Já pak hrál za Lokomotivu Praha, ale když mi při zápase zlomili kotník, vykašlal jsem se na to. Pak už jsem jen fandil.
Kdy jste začal pracovat na Spartě?
Na Spartu jsem chodil už od roku 1988, tehdy jsem koukal pod ruce zkušenějším archivářům. Problém byl, že se tenkrát dělaly kroniky všech sportů spojených pod Spartou dohromady. Po revoluci, když došlo na rozdělení jednotlivých sparťanských klubů, stáli tu o někoho, kdo by dělal fotbalové kroniky. Vyzkoušeli si mě a nabídli mi místo. Já tehdy pracoval jako technik na vysoké škole v Suchdole, tam moc peněz nebylo a navíc to nebyl fotbal. Takže jsem neváhal a okamžitě jsem vzal Spartu.
Na co si nejvíc pamatujete z devadesátých let?
Budete se divit, ale možná nejsilnější zážitek z těch prvních let nebyl fotbalový, nýbrž hudební. Jde o koncert Michaela Jacksona na Letenské pláni v roce 1996. On si pronajal celý náš stadion. Museli jsme vystěhovat posilovnu, všechny skyboxy. Dal za to tehdy spoustu peněz a měl tu dokonalé zázemí. Na koncert jsme se pak dívali z lávky na ulici Milady Horákové. A vzpomínám si, že tady taky vyrazil do hračkářství. Zní to divně, ale je to tak. Tady poblíž stadionu bylo hračkářství, kde Jackson vykoupil všechny panenky, které tam měli. Zvláštní člověk. Ale tržbu tam tehdy panu hračkáři udělal krásnou.
Vím, že jste fotbalu dal přednost i před manželkou. Opravdu to nešlo nějak kombinovat?
To se nedá nic dělat, ona neměla k fotbalu vztah. Zlobilo ji, že jsem celé dny na Spartě a nevěnuju se jí. Vyčítala mi to. Tak jsem si jednoho řekl: „Takhle to dál nejde, kašlu na to.“ A rozvedl jsem se s ní. Nemám žádné děti, sourozence ani partnerku, ale že by mi to nějak chybělo, to říct nemůžu. Mám Spartu, kam můžu jít, když je mi smutno. A pořád mám spoustu práce okolo domu.
Vážně?
Ano, v našem domě se některé byty používají na krátkodobá ubytování, ne všichni majitelé tam bydlí. Tak se musím starat o to víc, kontrolovat, jestli všechno funguje. Sem tam něco sám opravím, sem tam kontaktuji firmu, která to má na starost. Víte, já už ve svém věku nesportuji, nechodím nikam na výlety, ale tohle spolu s prací mě myslím udržuje v dobré kondici. Člověk musí zůstat aktivní, aby ho stáří nedohnalo.
Jste ve věku, kdy už většina vašich vrstevníků hlavně odpočívá. Přemýšlíte nad tím, kdo archiv Sparty převezme po vás?
Samozřejmě, že přemýšlím nad tím, co bude, až tu nebudu. Možná se zdá, že to je jednoduchá práce, ale člověk potřebuje znát spoustu věcí. Musíte znát historii, být schopný obětovat klubu cokoliv a pracovat každý den. Kdybyste týden ve výrobě kroniky vynechali, už to budete strašně složitě dohánět. Nároky na mého nástupce tedy nejsou malé. Je tu jeden pán, co mi teď pomáhá se statistikami, za čas půjde do důchodu, tak by to snad po mně mohl převzít. Ale že bych si vychoval nějakého nástupce, to přímo ne.
Na kterou dobu nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na 70. a 80. léta. Tehdy tu byli opravdu skvělé hráči i lidé. Ano, v roce 1975 se sestoupilo, lidi tady na stadionu nadávali. Ale pak přišli zase, i na druhou ligu, na neatraktivní soupeře chodilo dvacet tisíc diváků, kteří byli pořádně slyšet. A ti hráči! Všichni samozřejmě vzpomínají na úžasného Kvašňáka, to byl vážně skvělý člověk. Jen mě mrzelo, řečeno v nadsázce, že se nikdy nenaučil pořádně česky, pořád mluvil takovou zkomoleninou češtiny a slovenštiny. Vzpomínám ale třeba i na Ludla, kterého jsem poznal jako skvělého člověka po jeho kariéře. A znal jsem i další, ne jen sparťani. Třeba k Josefu Bicanovi jsem chodil na kávu, vždycky mě k sobě zval.
Co vás baví na dnešní době?
Dnes je úžasné, jaké možnosti mladé lidé mají. To se mi na téhle době líbí. Za nás se hrálo na škváře, člověk měl po každém utkání celé tělo rozedrané do krve. Ale zas je obdivuhodné, že i přesto se tenkrát všude hrálo, trenéři mládeže pracovali zadarmo. Můj táta, když trénoval žáky, občas dostal pár korun. A víte, co s nimi udělal – rozdal je těm klukům, jako odměnu za tréninky. Každá doba má prostě něco.
Na závěr – co by podle vás měl znát každý sparťan?
Každý by měl trochu znát historii našeho klubu. Vědět, co byla Železná Sparta. Vědět, že nám vyhořel stadion a lidi ze široka daleka se skládali na výstavbu nové tribuny, na které fanoušci sedávají dodnes. Měli by znát velká jména naší historii a uvědomovat si, aspoň trochu, jak velkou roli v naší historii Sparta má. Pak může být správným hrdým sparťanem. A samozřejmě by se za všech okolností měl chovat tak, aby Spartě dělal dobrou pověst.