Chci, aby Sparta byla na vrcholu

Sám od sebe se do vzpomínek moc často neponořím, ale když na to přijde řeč nebo když se teď vysílají starší zápasy, tak rád zavzpomínám. Měl jsem tu dobu hrozně rád, nikdy na to nezapomenu. Double byl jeden z největších úspěchů mojí kariéry. A hlavně - ta parta a tým byly úžasné. Na takové dobré vzpomínky se nezapomíná.

Něco tady mám, jednu dobu to hodně hlídala manželka. Rodiče mi taky něco dali, hlavně ohledně působení v Anglii, to mám někde ve sklepě v krabici. Sám si ale nic neschovávám. Samozřejmě medaile a poháry doma mám, také ocenění za Gól měsíce v Anglii. Na tyhle věci mám speciální polici.

Za trenéra Chovance jsem do toho byl dosazený po konci Tomáše Řepky. Hned po mojí první sezoně ve Spartě jsem pásku dostal já, samotnému mi to přišlo trochu brzo. Když za mnou ale trenér přišel, nechtěl jsem ho odmítnout, chtěl jsem se k tomu postavit čelem. Když mi tuhle funkci chtěl svěřit, přijal jsem to, byť jsem už tehdy říkal, že jsou tam starší hráči, kteří toho mají ve Spartě víc za sebou. Nedokázal jsem to ale odmítnout. Když pak za tři roky přišel nápad kapitána změnit, tak jsem to bral tak, že za mého působení v té roli se nevyhrál titul, považoval jsem to i za svoje selhání a o to jednodušší to pro mě bylo. Řekl jsem: „OK, ať je to kdokoliv, hlavně ať vyhrajeme trofej.“

Ve Spartě je všechno trochu specifické. Dřív jsem tomu nechtěl věřit, když jsem tam nebyl, ale teď to můžu jenom potvrdit. Ten tlak je obrovský. To platí o celém týmu a o kapitánovi ještě víc. Tlak je pak na vás větší ze všech stran, od fanoušků, od médií, od vedení. Tím, že se titul nevyhrál a já slyšel dost komentářů v tom smyslu, že jsem svým způsobem zklamal, tak mi to jen potvrdilo, jak velký tlak je na tu roli nakládán. Vedl jsem tým zrovna v období, kdy nebyl úspěšný, takže jsem pak se změnou souhlasil. Spoléhal jsem na to, že ta volba byla správná.

Ukázalo se, že byla, ty výsledky hovořily jasně. S Davidem to bylo podobné, jako když jsem pásku dostával já, taky byl v klubu krátce. Zvažovalo se, kdo by to mohlo dostat a i díky tomu, že jsem o tom s trenér Lavičkou diskutoval, tak se zvolil David Lafata. Byla to správná volba.

Já jsem vždycky vnímal to, že kapitán by měl být víc slyšet a měl by být vidět. Já třeba tohle tolik nesplňoval. Lafi se sice nezdál, ale když šlo do tuhého, tak uměl přiostřit a uměl nás zdupat. Ukázalo se, že schopnosti, které k tomu kapitánství byly potřeba, měl a prodal je.

Poměrně dobře si to vybavuju. V prvním zápase to vypadalo velmi dobře, pak jsme ale dostali gól a do odvety jsme nešli v komfortní pozici. Věděli jsme, že to musíme za každou cenu zvládnout, měli jsme i soustředění před zápasem, kdy jsme byli několik dní spolu, aby se to dalo do kupy. Bohužel se to nepovedlo, ze všech stran se to pak na nás valilo a bylo to hodně nepříjemné. Po pár dnech jsme si ale dokázali říct, že teď už nám nic jiného než liga nezbývá a že do toho musíme o to víc šlápnout. Věděli jsme, že každý hrajeme o jméno Sparty a musíme to chytit za správný konec. Naštěstí se to povedlo.

Z mého pohledu bylo zásadní to, že zůstal trenér Lavička. Hodně se spekulovalo o jeho odchodu, ale vedení ho podrželo. V momentě, kdy přicházel Bořek, tak jsem to vnímal spíš tak, že přichází krajní hráč, tak jsem si ho pamatoval z ligy. Nebral jsem to tedy, že by to byla přímá konkurence. Ale samozřejmě, byl jsem na hřišti, když se nezvládl Häcken, takže jsem vnímal, že moje pozice může být ohrožená. Ale nakonec se to poskládalo tak, že to fungovalo všechno dohromady a vyhrávalo se.

Působilo to tak. Když teď jdu občas hrát za starou gardu Sparty, rád si nechávám vyprávět o tom, jak dřív měla Sparta respekt a jak se týmy bály přijet na Letnou. V té sezoně se nám totiž podle mě povedlo tohle oživit, ten respekt si vybojovat a týmy k nám jezdily s tím, že hlavně nechtějí dostat hodně gólů. Dřív to bývalo pravidlem a my jsme na to v téhle sezoně aspoň trošku navázali.

Hodně jim všem pomohl příchod Václava Jílka, který je znal z úspěšné reprezentační devatenáctky. Věděl, co od nich čekat a oni zase věděli, že tam mají oporu, se kterou si můžou víc popovídat. Dodneška jsem s těmito kluky v kontaktu, mám je hrozně rád, i když oni si ze mě utahují, že jsem si jich na začátku moc nevšímal. Vzpomínám, jak rychle výkonnostně hrozně vyrostli. Pamatuju si, když jsem přišel z Anglie na přípravu do Sparty a byli jsme na kondičním soustředění ve Františkových lázních. Už tenkrát jsem se divil, jak jsou ti mladí kluci šikovní a silní, zrovna se mi vybavuje Pavel Kadeřábek. Neznal jsem ho, měli jsme trénink čtyři na čtyři a ten kluk mi přišel hrozně silný, na to jak byl mladý a že teprve začínal. Pak už jen rozvinuli svůj potenciál a v té sezoně 2013/2014 za to sklidili ovoce.

Jak velkou roli měl v úspěchu realizační tým?

Bezpochyby měli velkou roli. Měli dobře rozdělenou práci, výborně se doplňovali. Pan Lavička to všechno řídil. On má z mého pohledu takovou auru, která dokáže do týmu přinést dobrou náladu, dobrou mentalitu, ať už na hřiště nebo na tréninky. Nesmím samozřejmě opomenout ani Zdeňka Svobodu, který je legendou Sparty, hrál za ní v době, kdy měl klub obrovské renomé po celé Evropě.

Když nad tím přemýšlím, tak mi nejvíc utkvělo utkání v Boleslavi, kde jsem vlastně doma. V ten moment jsme měli titul. Přijeli jsme do Boleslavi a zjistili jsme, že jsme si s sebou zapomněli vzít bednu s kopačkami. Přijeli jsme, celá kabina se začala připravovat na zápas, šli jsme se projít po hřišti a pak jsme přišli do kabiny a kopačky nikde. Naštěstí Costa v tom zápase nehrál a vyjížděl z Prahy později, vyzvedl na Letné bednu s kopačkami, naložil ji do svého maličkého auta a přivezl nám ji. Z auta jsme ji tahali asi tři minuty před rozcvičkou, nebylo to úplně komfortní, ale nakonec jsme tam vyhráli 4:0. Příprava nebyla ideální, ale zvládli jsme to tam, šup-šup. To byl skvělý zápas, nikdy na to nezapomenu.

V posledním zápase s Jihlavou si pak pamatuju, že od nás starších, od Lafiho, mne, Dočkyho, Maria, Švejdy, Vašona vzešla myšlenka, že bychom sami udělali předzápasovou přípravu. Byly tam takové klasické věty, pokyny, průpovídky, které se pořád opakovaly, tak jsme si řekli, že tentokrát je řekneme my. Kouč nám to dovolil, tak jsme trenéry tenkrát trochu zparodovali. Oni na začátku jen otočili papír se sestavou a zbytek přípravy už jsme si vedli sami. Titul jsme měli v kapse a věděli jsme, že si to můžeme dovolit.

To jsou momenty, které jsou na celém tom fotbale nejlepší. Když člověk hraje fotbal, tak ta sdílená radost s týmem a později rodinou a přáteli je nejvíc. Zažil jsem oslavy v Boleslavi, když jsme s mladým týmem udělali druhé a třetí místo, ale říkal jsem, že když se Spartou udělám titul, tak tomu dám ještě víc, že se dva dny neukážu doma. I manželce jsem říkal, ať s tím počítá. Naštěstí jsme ho pak vyhráli a já tohle dodržel.

Když mám čas a vychází mi to, rád se zajdu na Spartu podívat. Zůstala mi v srdci, zažil jsem tam spoustu dobrých let, poznal spoustu kamarádů, se kterými se rád potkám. Nemám tedy zápasy proti Spartě úplně rád. Na druhou stranu mě Spartě uvolnila s tím, že už mě tolik nepotřebuje, i když já to tak asi v té době nevnímal. Z respektu ke klubu jsem to přijal a zvolil jsem cestu zpátky do Boleslavi a snažím se odvádět co nejlepší služby v jejím dresu. Po povedeném zápase proti Spartě je člověk rád, že to zvládnul, ale pořád ji vnímám jako největší klub v Česku a přál bych si, aby byla pořád na vrcholu. Takže svým způsobem je mi líto, že ji ve vzájemných zápasech občas škodím. Vždycky budu Spartě fandit.