Legenda slaví 85. narozeniny

Na Letnou jsem přišel z celku ÚDA Praha, kde jsem si plnil své vojenské povinnosti. Mým mateřským klubem však byl Třinec, který s přestupem souhlasil. V té době jsem měl za sebou už devět mezistátních střetnutí, včetně mistrovství světa ve Švýcarsku, ale Spartu jsem znal jen z novin. Dobře jsem však věděl, že je to špičkový československý klub a byla pro mě čest, že jsem mohl oblékat její dres. Když za mnou později přišli třinečtí funkcionáři s lákavou nabídkou, abych se k nim vrátil, tak jsem jim s poděkováním řekl, že ani kdyby mi dali za přestup vysokou pec, tak Spartu neopustím (smích).

Se současnými je ani v nejmenším nelze srovnávat. Budíček mě vyhnal z postele ráno v půl páté, do 12 hodin jsem pracoval v ČKD a ve 14 hodin začínal trénink. Za vyhraný ligový zápas jsme obdrželi prémii 180 korun, ale nebylo výjimkou, že předseda se omluvil se slovy: lituji, ale pokladna je prázdná. Fotbal jsme však všichni měli rádi a nechybělo nám sparťanské srdce. Ať to byl Pazdera, Svoboda, Procházka, Menclík, Hertl, Hejský a další moji spoluhráči.

V roce mého příchodu skončila Sparta třetí a o dva roky později druhá, jen o skóre za Duklou. Potom však odešlo hned několik klíčových, zkušených fotbalistů a noví hráči si na ligu teprve zvykali. V roce 1960 posílili náš tým Kvašňák a Vojta, začalo se blýskat na lepší časy, a přesto v roce 1962 jsme bojovali o ligovou záchranu v nervy drásající bitvě se Žilinou na neutrální půdě v Brně.

V roce 1964 se nám pod taktovkou trenéra Václava Ježka podařilo zvítězit v Československém i Středoevropském poháru a utkáním s West Ham United jsme vstoupili do pohárové Evropy. Po výsledcích 0:2 a 2:1 nám chyběl jen krůček k postupu přes toto vynikající anglické mužstvo. O rok později jsem se dočkal prvního mistrovského titulu a dalších zápasů na evropské scéně. To už byl náš tým sehraný a nechyběly mu ani výrazné individuality.

Určitě je to hned mé první mistrovství světa v roce 1954 ve Švýcarsku, kde jsem si zahrál proti Rakousku. V té době jsme znali jen Maďary, čili chyběla nám konfrontace aspoň s evropskými mužstvy. O čtyři roky později jsem ve Švédsku nastoupil proti Irsku. Na našem vystoupení se podepsala zbytečně dlouhá a tím i únavná soustředění. Na obou šampionátech se ukázalo, že pouze s dobrou kondicí na vyspělá mužstva nestačíme. Vážil jsem si však toho, že jsem měl možnost vidět týmy, o kterých jsem četl jen v novinách a někdy ani to ne. Mezi nezapomenutelné zážitky patří z roku 1956 zájezd do Brazílie, Uruguaye, Argentiny a Chile. Hned v prvním utkání jsme na stadionu Maracaná před 130 tisíci diváky v úžasné atmosféře porazili Brazílii 1:0. Výjimečný pak byl o rok později předvánoční zápas v egyptské Káhiře.

Nejprve na dva roky do Jablonce a potom na stejnou dobu do daleké Austrálie. Od protinožců vedla moje cesta zase do Sparty. Nejprve k mládeži, ale potom i do role asistenta trenéra prvoligového mužstva Karla Kolského, po němž jsem se stal hlavním koučem. Pak jsem se ještě vrátil do Jablonce, opět ke sparťanskému potěru a po akceptování zajímavé nabídky jsem se vydal na Kypr.

Ještě před příchodem do Sparty jsem měl zlomený kotník. Pár dní po sejmutí sádry jsem šel hrát, takže potom jsem se asi tři roky před každým zápasem nevyhnul obstřikům. Podruhé jsem utkání se zlomeným kotníkem dohrál a do třetice: teprve dva týdny po utkání s Kladnem lékaři zjistili zlomeninu lýtkové kosti. Fotbal jsem miloval a bolesti přehlížel. Tyto „výstřelky mládí“ jsem však později začal pociťovat i s úroky.

Byly to mé první trenérské krůčky, nevěděl jsem ještě přesně co všechno je potřeba udělat pro spokojenost fanoušků. Všichni jsme si věřili, ale ne vždy se nám dařilo a museli se spokojit jen s pobytem ve středu tabulky. Pokud jde o působení u sparťanského potěru, tak tato práce mě bavila, ale neměli jsme kde trénovat. Nemohli jsme talentovaným chlapcům dát všechno, co potřebovali. A přesto z naší líhně vyrostli budoucí reprezentanti, například Skuhravý, Horváth, Stránský či Gabriel.

Po fotbalové stránce mně pobyt v Austrálii přinesl zkušenosti z role hrajícího trenéra. Působil jsem ve Slavii Port Melbourne, která má  červeno-bílé, tedy sešívané dresy. A tak hned při prvním oblékání jsem dostal kopřivku (smích). Trochu jiné poznatky jsem si přivezl z Kypru.  Je to zajímavá země s příjemnými lidmi. S manželkou se nám tam celých sedm let líbilo a dařilo. Fotbal je tam jedničkou, což v posledních letech potvrzují pěknými výsledky. Po návratu domů jsem se zase vrátil ke sparťanské mládeži, ale současného nádherného strahovského areálu se dočkal až po skončení své trenérské činnosti.

Jako hráč jsem ve Spartě čekal na mistrovský titul plných deset let. Teď jako důchodce sice teprve čtvrtý rok, ale už je nejvyšší čas, aby se tato radost na Letnou co nejdřív vrátila. S tím úzce souvisí i účast v evropských pohárech. Kdy jsme naposled tleskali renomovaným celkům v Lize mistrů, si už skoro nepamatuji, a letos nám unikla dokonce i účast v Evropské lize. Bez zodpovědného přístupu ke každému utkání a bez stoprocentního nasazení od první do poslední minuty však úspěchů nelze dosáhnout.