Některé holky nám říkají trenérky na hlavu

Jak bys popsala svou pozici na Spartě?
Některé holky nám říkají „trenérky na hlavu“. Budujeme takové prostředí, ve kterém je psychologická příprava samozřejmostí.

Mladším kategoriím se nevěnujeme tak často, ale snažíme se v nich budovat důvěru k nám. Chceme být kamarádkami, na které se mohou spolehnout.

U starších kategorií je zapojení intenzivnější. Budujeme psychickou odolnost a výkonnost hráček pomocí individuální i týmové práce.

Popsala jsi to obsáhle. Čím se zabýváš na Spartě nejvíce?
Nejvíce času trávím skupinovými sezeními s holkami. Hodinu se věnujeme posilování týmovosti, individuality a sdílení různých obav a strachů. Hodně času také věnuji přípravě edukačních materiálů a školení rodičů nebo trenérů.

Jak hráčky přistupují k psychologii? Mění se jejich přístup s věkem?
U A-týmu je to vnímáno jako nedílná součást přípravy. Je skvělé, že tyto hráčky jdou příkladem mladším kolegyním.

V období dospívání a puberty je to složitější. Holky si procházejí změnami i v osobním životě, takže na budování důvěry musíme pracovat intenzivněji.

Těm nejmladším se snažíme vštípit do hlavy, že na Spartě je někdo, kdo je tu pro ně. Chceme, aby to braly jako samozřejmou součást přípravy.

Která témata chtějí holky nejčastěji probírat? Co je v rámci mentální přípravy zajímá? Jak se témata mění v průběhu dospívání?
U těch nejmenších hodně pracujeme s emocemi. Nejčastěji se objevuje strach udělat chybu nebo prohrát.

V Development fázi jsou tyto strachy podobné. Je to logické, s důrazem na výkon přichází i větší stres. Navíc se začínají objevovat vztahové problémy a rivalita mezi hráčkami.

V Performance fázi pak začínají převládat témata vztahů a sebevědomí, se kterými je potřeba intenzivně pracovat.

Jsou tato probíraná témata typická jen pro dívky, nebo je podobný scénář také u kluků?
Kluci to mají určitě nastavené jinak. Na Spartě mají jasný cíl - chtějí se stát slavnými a živit se fotbalem.

Vzhledem k přirozené tendenci chlapců k soutěžení a hře bychom očekávali menší strach z chyb, ale často je to naopak. I u chlapců se setkáváme se strachem z chyb. Chlapci se ale méně obávají např. kontaktu a fyzických soubojů než dívky. U dívek je větší důraz na vztahy, jsou citlivější na zpětnou vazbu, což vyžaduje více pozornosti při práci s nimi.

Jak by se hráčky měly mentálně připravovat, kdyby vás neměly k ruce? Jaká je správná cesta bez mentální koučky?
Je důležité si vymezit, co je vlastně mentální příprava. Není to jen pravidelné docházení za odborníkem, ale je to o seberozvoji. Je skvělé mít možnost navštěvovat mentálního kouče, ale klíčové je poznávat sebe sama a vzdělávat se například pomocí knížek, podcastů nebo internetových článků.

Užitečné je třeba vést si zápasový deník, kam si hráčka zapisuje silné a slabé stránky nebo to, na čem by chtěla pracovat.

Je určitě lepší začít se sebepoznáním ve dvanácti letech než až ve dvaceti. Objevit techniky jako dechová cvičení nebo vizualizaci v tak mladém věku je velice přínosné.

Dá se poznat, že bych si měl s někým promluvit? Jak vypadá ten bod, kdy už to hráčka sama nezvládne?
První alarmující věcí jsou fyzické signály – úzkosti, psychosomatické projevy, bolesti břicha, hlavy nebo pocity na zvracení. Dalším varováním je neustálé přemítání nad jednou věcí. Pokud se nějaká myšlenka neustále vrací, je to problém.

Někdy stačí jedna schůzka, při které si hráčka uvědomí, že například komentáře na internetu píší anonymní uživatelé a že je nemusí brát vážně. Uvědomit si to ale není jednoduché.

První pomocí při sžíravých myšlenkách je napsat si vše na papír. Pokud to nepomůže a přidá se třeba ztráta motivace, je na místě vyhledat odborníka. Je také důležité připravovat se na tyto situace dopředu, protože je velice pravděpodobné, že někdy nastanou.

Jak by se měla hráčka zachovat, pokud necítí dostatečnou podporu od rodičů?
Toto je velice složitá situace. Pokud ale hráčku fotbal opravdu baví a chce se mu věnovat, věřím, že v rámci akademie najde spoustu lidí, kteří ji podpoří a poradí. Důležité je si uvědomit, co všechno jí fotbal dává a proč to dělá.

Jaká je tvoje pozice?
Všichni nás nazývají mentálními koučkami, ale oficiálně je moje pozice sportovní psycholožka se zaměřením na fotbal. Moje práce je velmi komplexní – spolupracuji s hráčkami, trenéry i rodiči.

Kolik času trávíš na Spartě?
Protože nemám na starosti jen dívčí akademii, ale i kluky, jsem na Spartě dvakrát až třikrát týdně. Je to ale velmi nárazové. Máme také online webináře, při kterých nemusím být fyzicky přítomna v tréninkovém centru. Přestože Sparta není mým jediným zaměstnavatelem, mohu říct, že je mým nejoblíbenějším.

Jaká aktivita ti na Spartě zabírá nejvíce času?
Momentálně je to edukace o mentální přípravě. U rodičů se zaměřuji hlavně na to, jaká je jejich role v cestě hráčky a jak mohou podporovat její rozvoj. Trenérům nabízím vzdělávání i praktické nástroje pro práci s týmem. U hráček se snažíme otevírat dveře k psychologické přípravě, hodně se věnujeme tématům jako jsou obavy, strachy a stres.

Vnímáš rozdíl mezi přístupem matek a otců ke sportu?
Určitý rozdíl tam je. Maminky bývají starostlivější a více řeší emoce. Tátové jsou zase často orientovaní na výkon a výsledky. Na našich webinářích se ale oba rodiče učí, jak s emocemi dětí pracovat a jak být oporou.

Jak vnímáš vůli rodičů učit se o psychické přípravě?
Rodiče ví, že přednášky pořádáme. Nejsou povinné, takže záleží na jejich zájmu. Většina rodičů je otevřená a má chuť se v této oblasti vzdělávat. S lhostejností se setkáváme jen výjimečně.

Je největším problémem, když trenér nebo trenérka nekomunikuje?
Komunikace je základ každého vztahu. Pokud nefunguje, je vztah vratký a důvěra se těžko buduje.

Mají to trenérky u dívek jednodušší než trenéři?
Dívky přirozeně tíhnou ke trenérkám, které s nimi komunikují a mají zájem. Ale úplně stejně to funguje i u trenérů – pokud se zajímají, ptají se a vnímají hráčky, tak nezáleží na pohlaví.

Jaké kroky by měl udělat trenér dívčího týmu, který chce zlepšit komunikaci s hráčkami?
První krok je si uvědomit, kde má trenér slabinu. Pak je dobré požádat o zpětnou vazbu kolegy z realizačního týmu a otevřeně to s nimi řešit. Zeptat se přímo hráček je složitější, protože nemusí chtít mluvit. V takovém případě dobře fungují anonymní „papírky důvěry“. Dále pomáhá sebevzdělávání a sebekoučink.

Je zápasový den v něčem specifický? Na co by si měli rodiče a trenéři dávat pozor?
V realizačním týmu by měly být role rozdělené – někdo motivuje, jiný udílí pokyny. Je fajn, když je v týmu i někdo, kdo s hráčkami jen mile komunikuje a stará se o jejich pohodu.

Z pohledu rodičů je důležité si uvědomit jejich roli – nejsou trenéry. Měli by fandit, povzbuzovat a být emocionální oporou. Hodnocení a komentáře k výkonu by měly zůstat na realizačním týmu.

Posouvají se poznatky v psychologii? Je to spíše o zkušenostech, nebo o teorii?
Hodně čerpám ze svých vlastních sportovních zkušeností. Témata ale často vycházejí z aktuální situace. Nerada pracuji s připravenými osnovami – raději se ptám skupiny, co je zajímá, a nechám je hlasovat, co chtějí probrat.