Ligová fotbalová asociaceChance Liga
Novinky

Život spojený se Spartou

Michal Horňák slaví 55. narozeniny

Sdílet

Jeho vizitka doslova září zlatem. V letech 1988-2001 se výrazně podepsal na zisku deseti mistrovských titulů a třech prvenstvích v domácím poháru. V dresu A-týmu odehrál celkem 502 zápasů, z nichž několik desítek v evropských pohárových soutěžích. Řadu let pak působil ve Spartě jako trenér, od mládeže až po prvoligové mužstvo, a dnes je členem správní rady Nadačního fondu ACS. V pondělí 28. dubna slaví Michal Horňák své 55. narozeniny. Při této příležitosti jsme si povídali nejen o jeho kariéře.
Pojďme na začátek – kudy vedla vaše cesta do Sparty?
Jako hráč bývalého Gottwaldova jsem jednou dostal nabídku ze Slavie. Nadšený jsem nebyl a táta stál při mně. Věděli jsme sice, že bych tím mohl udělat ve své kariéře velký krok, ale jednání jsme protahovali, až se do toho vložila Sparta. A to jsem neváhal ani chvilku. Všechno směřovalo k tomu, že můj život bude spojený s tímto nejlepším českým klubem.
Jaké byly vaše začátky na Letné?
Do elitní fotbalové společnosti jsem přišel jako vyjukaný dorostenec, ale byla to pro mě obrovská pocta, které jsem si nesmírně vážil. Od malička jsem Spartě fandil a v té době byla úřadujícím mistrem. Všichni kluci mě však perfektně přijali a počáteční obavy ze mě brzy spadly.
Které zápasy byste zařadil mezi nezapomenutelné?
Je jich moc. Vždyť desetkrát jsme byli mistry republiky a odehráli jsme skvělá utkání v Lize mistrů. Zvláště v sezoně 1991/1992, kdy se nám pod taktovkou trenéra Dušana Uhrina podařilo v nádherných střetnutích přejít přes Glasgow Rangers, Olympique Marseille, Barcelonu, Benfiku i Dynamo Kyjev a dosáhnout až na třetí místo v Evropě. Měli jsme báječnou partu, vynikající byli i diváci a v mužstvu docházelo jen k minimálním změnám, což byl základ našeho úspěchu.
K fotbalu ovšem patří i zklamání. Které bylo to největší?
To jsme zažili v předkole Ligy mistrů v roce 1998 v pražském utkání s tehdy výborným Dynamem Kyjev. Z Ukrajiny jsme si přivezli velice cenné vítězství 1:0 a na Letné jsme v 88. minutě za stavu 0:0 byl jen krůček od postupu do základní skupiny. Následovalo střídání čistě z taktických důvodů, ale poté se stala tragédie. Na hřiště přišel Petr Gabriel a vzápětí se brankářem Poštulkou vyražený míč odrazil od jeho kolena do sítě. Bylo to kruté, ale nevzdali jsme se. Prodloužení se hrálo v naší režii, dvě gólové šance jsme však neproměnili a nezvládli jsme ani penalty. Bylo nám hodně smutno.
Co považujete za největší zážitek v reprezentaci?
Je to nesporně stříbrná medaile z mistrovství Evropy v roce 1996 v Anglii. Během jediného měsíce jsem se dočkal neopakovatelné série úspěšných střetnutí, které vyvrcholily finálovým zápasem proti Německu. Jsem šťastný, že jsem ve všech šesti zápasech mohl u tohoto triumfu asistovat.
Po šampionátu o vás projevila zájem Celta Vigo. Proč se ten přestup neuskutečnil?
Mým přáním bylo zkusit nějaké zajímavé zahraniční angažmá, což se mi v podobě tohoto předního španělského týmu nabízelo. Avšak za vlády košických Východoslovenských železáren chtěl tehdejší prezident Sparty Rezeš vybudovat špičkový evropský tým a moje jednání ukončil. Možná, že jsem mohl mít barák někde u moře, ale třeba bych tak šťastný, jako jsem byl ve Spartě, nikdy nebyl.
V roce 2001 jste se přece jen zahraničního angažmá dočkal. Byl jste v rakouském Linci spokojen?
Celkové podmínky v porovnání s předchozí španělskou nabídkou byly o dost horší. Do Lince jsem se odstěhoval s rodinou a mohu i s odstupem mnoha let říci, že na ty dva roky v Rakousku mám hezké vzpomínky.
Kudy vedly vaše kroky po návratu domů?
Do tehdy prvoligové Opavy. Pocházím z nedalekého Valašska, a proto jsem její nabídku rád přijal. Lidé tam fotbal měli rádi a ligu se nám podařilo zachránit. Záhy však klub změnil majitele a já se v roce 2004 s profesionálním fotbalem rozloučil. 
Lze říci, že už se blížil váš návrat do Sparty?
Ještě jsem si zahrál na amatérské úrovni v regionální rakouské lize, ale po utržené achilovce následovala půlroční zdravotní přestávka a začal jsem se věnovat trenérské činnosti. Velice příjemná byla možnost trénovat ve Spartě mládež. S Martinem Frýdkem jsme se starali o žáky narozené v roce 1992, s nimiž se nám v roce 2007 podařilo vybojovat titul přeborníka republiky. Po dvou krátkých působeních v roli asistenta trenéra v Teplicích a v Čáslavi jsem se v letech 2014-2022 zabydlel ve Spartě.
Jakých bylo těch osm let?
Velice pestrých. Byl jsem střídavě trenérem béčka, asistentem a v roce 2019 dokonce i hlavním trenérem áčka. V letošní sezoně jsem přijal místo asistenta trenéra Rady v pražské Dukle. A pokud je to časově jen trochu možné, tak při ligových i pohárových střetnutích nechybím na tribuně našeho stadionu.
Jste stále členem sparťanské Staré gardy?
Každého pozvání si velice cením a ze všech zápasů mám vždy dobrý pocit. Je pro mě velice příjemné setkat se s řadou hráčů, kteří byli v devadesátých letech mými spoluhráči, a zároveň i s fotbalisty starší generace. Navíc naše zápasy rámuje na všech hřištích přátelská atmosféra a nemalá pozornost pořadatelů. Už se těším na novou sezonu, která nám začíná v květnu.
Co byste řekl na adresu současné Sparty?
Především mě v MOL Cupu velice potěšila pěkným výkonem a vítězstvím nad Plzní. Když bude hrát stejně zodpovědně a s plným nasazením i v Olomouci, tak věřím, že cenná pohárová trofej zůstane na Letné. Jen se mi nelíbí... Finále se vždy hrálo na neutrální půdě. Teď to tak bohužel není. Pokud jde o ligovou nadstavbu, stále pokračuje boj o druhou příčku a tím i o účast v předkole Ligy mistrů. Kdyby se to Spartě v jejím náročném programu podařilo, tak bych to i po předchozí ztrátě naděje na obhájení titulu považoval za úspěch.

Další novinky