Bůh slaví sedmdesátiny

S fotbalem začínal v Patočkově ulici mezi břízami – tam, kde se dnes vjíždí do tunelu Blanka. Odtud se v patnácti letech poprvé dostal do Sparty. „Říkal jsem si, co já tady vůbec dělám. Necítil jsem, že bych tam patřil. Takže po tréninku jsem se sebral a už jsem tam nepřišel,“ vypráví Berger v knize Národ Sparta.

Jeho kariéra tak na svém startu nabrala trochu jiný směr. Přes Plzeň se dostal do pražské Dukly, které v dětství přál. Na Julisce, kam to měl jako malý přes kopec, se však moc dlouho neohřál a už se na něj vyptávaly jiné pražské kluby. V souboji s Bohemkou nakonec zvítězil sparťanský sekretář Jaroslav Houška.

Zatímco celek z Ďolíčku mířil na vrchol, kterého dosáhl v roce 1983, sparťané se teprve odráželi ze dna let sedmdesátých. Ani to Bergera neodradilo. Zlatý medailista z olympiády v Moskvě a účastník prozatím jediného světového šampionátu pořádaného ve Španělsku se zařadil mezi lídry týmu. „To byla persona. Pravděpodobně nejlepší hráč, se kterým jsem kdy nastupoval. Výborně držel a kryl balon, měl vynikající přihrávku. Gólů třeba nedával tolik, ale když už jo, trefil šibenici,“ vzpomínal v Nezkráceně jeho bývalý spoluhráč Michal Bílek.

Podobně jako Sparta, v jejímž dresu zářil, musel také Berger čelit složitým obdobím. Pobyt ve vazební věznici a protialkoholní léčebně, hanobení jména prezidenta Husáka... Tehdejší trenér Václav Ježek se však k němu neotočil zády. Díky známému v nemocnici pravidelně navštěvoval svého svěřence a přesvědčil ho, že s ním stále počítá v sestavě. A tak Berger nechyběl u toho, když se titul v roce 1984 po sedmnáctiletém čekání vrátil na Letnou. Svůj návrat zároveň korunoval ziskem ocenění pro nejlepšího fotbalistu Československa.

Na Letné strávil oblíbenec sparťanských fanoušků ještě dvě sezony, během kterých zažil nejen obhajobu ligového prvenství, ale také spoustu památných duelů. Nechyběl u postupu přes slavný Real Madrid v Poháru UEFA. Svým dalekonosným projektilem přispěl k premiérovému vítězství československého týmu v evropských pohárech na britské půdě, když Sparta porazila Watford 3:2. V březnu 1985 byl sparťanům pro čtvrtfinále PMEZ vylosován Juventus. Pozdějšímu vítězi turnaje sice v Itálii podlehli 0:3. Na Letné mu však připravili hotové peklo, které korunoval Berger vítězným gólem z penalty.

Jeho fotbalový um logicky přitahoval zájem klubů ze západní Evropy – v komunistickém Československu prakticky nedosažitelné destinace. Do zahraničí režim pouštěl úspěšné hráče až po naplnění dvaatřiceti let. Volání Realu, který sám pomohl skolit, tak Berger nevyslyšel kvůli obávám o svou rodinu. Až v roce 1986 mohl odcestovat do Švýcarska, kde oblékal dres Curychu a dalších švýcarských klubů.

„Sparťanem zůstanu do smrti, zažil jsem tam to nejhezčí v kariéře,“ tvrdí geniální záložník, který se po konci působení ve fotbalovém prostředí živí jako malíř pokojů. „Dodneška mě potkávají fanoušci a mají radost, že si se mnou můžou potřást rukou nebo si udělat fotku. To mě vždycky zahřeje.“