Nedávno jsem našel na internetu nějaké stránky, kde bylo napsáno, kolik toho daný hráč za svou kariéru odehrál. Sám jsem byl překvapenej, když jsem viděl svá čísla. V 80. letech jsem snad ani v jednom ročníku neklesnul pod 90 % možného času stráveného na hřišti. Bylo to suverénně nejkrásnější období, které jsem ve fotbale zažil. Mezi lety 1985 až 1990 jsme až na jednu výjimku furt vyhrávali ligu. Chodilo hodně lidí, po každém zápase fantastická atmosféra. Ze Sparty nás hrálo deset v nároďáku.
Všichni jsme byli poměrně mladí kluci. Já, Ivan Hašek, Tomáš Skuhravý, Víťa Lavička, Jozef Chovanec, Péťa Vrabec, Standa Griga a spoustu dalších. Nebo Péťa Novák! Vždyť to je doteď náš osobní doktor, jezdím za ním občas s bolavým kolenem. Měli jsme výborné mužstvo a hrozně nás bavilo vyhrávat. Těšil jsem se na každý trénink. Je to logické, psychicka totiž dělá strašně moc. A když vítězíte, jde to celkově snáz.
Všechno to korunoval rok 1989. Můj výjimečný. Do čeho jsem kopl, to se mi podařilo. Dával jsem i dost gólů. Tak to prostě bývá, že máte jeden rok v kariéře ustřelený a už se to nikdy nemusí opakovat. Teda kromě případů Ronalda, Messiho a jim podobných. Se Spartou jsme poněkolikáté v řadě vyhráli titul, já se stal nejlepším fotbalistou v Československu, na konci roku padl režim a my jsme se s reprezentací mohli těšit na Mistrovství světa v Itálii. A nejen to. Všichni jsme vyhlíželi přestup do nejlepších lig světa. Zájem byl i o mě, chtěl jsem odejít. Jenže...
-min.webp?width=-&height=336&quality=75)
