Se vším respektem k českému školství jsem si udělal vlastní názor na to, že tady prostě studovat po maturitě nehodlám. Mojí středoškolksou adresou bylo Gymnázium Na Zatlance, kde jsem studoval 4 roky s individuálním plánem a mohl tak nejen studovat, ale i hrát za srdcovou Spartu. Na konto střední školy tedy nemohu říct jediné křivé slovo. Potkal jsem tam spoustu skvělých lidí včetně mojí partnerky, vedení školy funguje na místní poměry nadstandardně a učitelský štáb patří mezi špičku. Bohužel jsem si však uvědomoval, že jde spíš o výjimku a že na podobný přístup můžu na vysoké škole zapomenout.
Čím dál častěji jsem si kladl otázku: „jaké asi tak bude studovat na kvalitní české univerzitě?“. Mnohokrát mi v hlavě naskočila odpověď: něco jako maturita akorát mnohem těžší. Taková představa mě nenaplňovala a věděl jsem, že to nechci. Nedokázal jsem si představit, že strávím dalších roky listováním nekončících štosů materiálů, které pak budu opakovat před někým, kdo mě za to bude známkovat, jako porotce při recitační soutěži. Nehledě na to, že jsem chtěl vždycky spíš hrát fotbal, tak skloubit dráhy studenta vysoké školy a profesionálního fotbalisty lze v českých podmínkách velmi těžko s ohledem na náročný program studenta vysoké školy v České republice. Netvrdím, že to není možné, ale jsem v tomhle ohledu realistou. Přemýšlel jsem, jestli není vysoká škola spíš přežitek, než něco tak nezbytného pro kariérní růst jak se říká. Osobně nerad dělám věci bezmyšlenkovitě jen proto, “že by se to mělo”.
Odjakživa jsem si byl vědom důležitosti kvalitního vzdělání, ale kromě pár předmětů jsem se s ním na akademické půdě tváří v tvář nesetkal - bohužel. Mnohem více mi do života dala rodina, Sparta a moje individuální aktivity. Stal jsem se fanouškem tzv. unschoolingu. Tedy vzdělávací metody, založenou na zásadě, že sám vzdělávaný si určuje, co, kdy a jak se naučí. Je to naprosto logický přístup, kterým je pro mě až nelogicky často opovrhováno. Ale to je asi na jindy. Během posledních dvou let střední školy jsem strávil spoustu času čtením knih zaměřených na osobní růst, sledováním vzdělávacích programů na YouTube a jazykové znalosti jsem trénoval s mobilním telefonem a aplikací Duolingo, tedy naprosto netradičně oproti tradičnímu biflování učebnic. Přišlo mi, že je to mnohem efektivnější a zároveň mě to bavilo. Když člověka něco opravdu zajímá, nepotřebuje, aby mu stál za zády dráb s bičem, diktoval mu, co má kdy dělat a řval na něj kvůli každé chybě. Osobně nesnáším výraz “studování”. Myslím si, že lidem dost kazí vztah k jakékoliv výuce automatická asociace se školou, testy a nimi spojenými nervy. Já se chtěl vždycky spíš učit, ne studovat. Vědět co nechci je základ pro to, abych našel co chci. Hledal jsem tedy alternativu.
V maturitním ročníku, tedy v roce 2017/18, kdy jsem patřil k dorazovému ročníku v devatenáctce Sparty a čekal mě začátek v dospělém fotbalu, mě zlákala myšlenka nastoupit na univerzitu v zahraničí, konkrétně v Anglii. Anglie se mi zamlouvala nejvíce kvůli jazyku a samozřejmě, kdo by nechtěl poznat “kolébku fotbalu” na vlastní kůži a eventuálně se prosadit tam. V té době mě ze studijního hlediska držela v ČR pouze maturita a já měl v podstatě jasno, že když se mi známkově zadaří, pokusím se o přijetí na kvalitní školu v zahraničí. Maturita vyšla skvěle, zkontaktoval jsem organizaci pomáhající československým studentům s přestupem do univerzit ve Velké Británii a studium dostávalo jasné obrysy. Vše se pro mě až překvapivě hladce vyřídilo. Běžně takový proces trvá kolem 6 měsíců, ale měl jsem štěstí, protože již za dvě měsíce bylo vše vyřízené. Chybělo jediné – rozhodnutí o mém přijetí. Pozitivní zpráva nakonec dorazila na poslední chvíli, a tak byl celý přesun na ostrovy hektický.
Maturita splněná, ale v Praze mě držela ještě jedna věc – Sparta. Musel jsem se rozhodnout a nakonec rozhodl. Po dvanácti letech jsem opustil svůj mateřský klub. Z vlastní vůle. Slýchal jsem z různých stran, že jsem se zbláznil, že to znamená jediné - konec kariéry. Že prý ať teda pilně studuju a nejedu do Anglie na výlet. Sparta mi vyšla vstříc a já jí za to budu vždy vděčný. Ačkoliv to bylo nesmírně těžké rozhodnutí, zpětně toho určitě nelituju. Chybí mi toho tolik. Chybí mi rudý dres, chybí mi Sparta, chybí mi strahovská parta, chybí mi vše co jsme tu měli. V hloubi duše však vím, že pro můj růst jsem se rozhodl správně. Trenéři Horňák s Loučkou tehdy vytvořili v juniorce neskutečně pozitivní prostředí. Celý tým šlapal, měl chuť makat a všichni drželi pospolu. Asi jsem si ani neuvědomoval, jak moc mi to bude chybět. To je možná taky důvod, proč v životě existuje něco jako je nadšení pro konkrétní věc. Kdybych se tehdy natolik nenadchl, kdo ví, jestli bych takový krok za střízliva podnikl. Vděčím strahovské akademii a celé Spartě za jejich vstřícnost a noblesu, se kterou mě nechali odejít a započnout novou etapu. Nebylo to lehké loučení.
Nastoupil jsem tedy na University of Derby jako student sportovního managementu, který právě v Derby veden jako jeden z nejlepších ve Velké Británii, čemuž přispívá i možnost stáží v Derby County, což jsem si vyzkoušel i já. Derby County je velmi tradiční klub se solidní fanouškovskou základnou dlouhodobě hrající o postup do Premier League. Vyzkoušel jsem si během stáže pracovat na různých postech od marketingu až po klubovou charitu, kterou mají na ostrovech vyhlášenou. Výuka na univerzitě je založená na přednáškách s diskuzí, kdy je studentům dáván prostor pro vyjádření se. Se studenty se jedná spíš jako s rovnocennými partnery - absolutní respekt vůči všem. Takový kolegiální přístup ze strany profesorů. Nepotřebujeme žádné učebnice, řeší se reálné příklady ze světa a naše seminární práce bývají identické s pracemi, které po nás budou v profesním životě vyžadovány. Například v rámci jednoho předmětu se podílíte na pořádání maratonu, který pojme přes 10 tisíc lidí. Teorie se snoubí s praxí a výsledkem vaší práce je reflexe, ve které hodnotíte vlastním pohledem celou akci. Žádné nesmyslné testování s možnostmi a nebo b, žádné šrocení se látky nazpaměť. Samozřejmě, pořád je to jen škola a člověk se taky do práce dvakrát nehrne, ale podle mě je to určitě mnohem smysluplnější cesta.
Studium na univerzitě ve Velké Británii je oproti studiu na české veřejné vysoké škole odlišné ještě z jednoho důvodu – financování. Na univerzitu totiž nastupujete jako klient s ročním dluhem dosahujícím 10 tisíc liber, který za vás splácí jedna z ostrovních institucí právě vaší vybrané škole. Podmínky by tomu prostě měly odpovídat a dle mého názoru opravdu odpovídají. Studentský dluh funguje v budoucnu na celkem spravedlivé bázi. Jakmile vyděláváte “dost” peněz (více než 25,000 liber ročně), začínáte určité procento splácet. Kdyby se vám zase přestalo ekonomicky dařit, přestanete splácet. Dluh tak není nutné respektive možné ve všech případech splatit a ani se neuvádí ve finančním profilu člověka a nemůže tedy v budoucnu bránit například k dosažení hypotéky. Paradoxně díky pandemii zde vznikla celkem solidní možnost studovat online na dálku a kdo ví jak bude mé studium nadále probíhat. Aktuálně dokončuji druhý ročník a věřím, že studium v jakékoliv podobě dokončím.
Spousta lidí mě dopředu připravovala na to, že angličtina v Británii není úplně taková jak ji známe ze škol v Čechách. Ale musím zaklepat, že jazykově jsem nijak výrazně nezaostával. Samozřejmě tu na mě nečekala vybroušená “Oxford English” z učebnice, protože prakticky nikdo tu nemluví a nepíše gramaticky správně. Paradoxně vás však velmi rádi opraví, když se dopustíte chyby. Briti si všechno zkracují a zjednodušují. Derby sice leží v Midlands – v srdci země, ale je tu vysoká koncentrace lidí ze severu, kde je pochopitelně zcela odlišný přízvuk. Pro ztížení doplňuje místní populaci velmi početná skupina takzvaných “Brummies”, tedy lidí pocházejících z Birminghamu. Těm s nejzarytějším akcentem prý nerozumí ani samotní ostrované. Za příklad uvádím Arthura ze seriálu Peaky Blinders. Netuším, kde se to vzalo. Selským rozumem by si člověk řekl, že čím centrálněji, tím ryzejší bude i jazyk, ale realita je úplně jiná. Obecně jsme tu vděční za každého Američana, kterého potkáme. Americká angličtina je balzám na (d)uši. Nejspecifičtější angličtinu však zažívám ve fotbalové kabině. Chlapi tam používají slangové výrazy a svérázný humor. Někdy je těžké se chytit, ačkoliv to bývá dost prosté. Někdy samozřejmě ani nechtějí, abych jim rozuměl. Ale důležité věci si vždycky vyříkáme. Na hřišti je občas sranda mluvit anglicky. Na to jsem si sice zvykl, ale občas když se necítím na hřišti úplně nejlépe po náročnějším úseku hry, tak často sáhnu po ostřejších výrazech ve svém rodném jazyce.
