Po přesunu ze sparťanské akademie mi bylo vcelku jasné, že na mě v Anglii nečeká nic podobného, protože strahovský komplex je jedinečný. Ovšem asi by se sportovní zázemí jakékoliv univerzity nemělo srovnávat se zázemím nejlepší akademie v České republice. Pokud vím, tak v Česku nenajdeme žádnou vysokou školu s tak bohatým sportovním zázemím. Avšak v Derby jsem byl příjemně překvapen, protože přímo před univerzitními budovami vyrostlo před pár lety nádherné sportovní centrum se dvěma venkovními hřišti s umělou trávou, squashovými kurty, multifunkční halou, dvěma posilovnami, atletickou dráhou, konferenčními sály a lezeckou stěnou. Vzhledem k tomu, že jsem na univerzitu už nastupoval jako football scholar - tedy student se stipendiem, tak jsem měl všechno k dispozici zdarma.
Společně s Jirkou Boulou, také hráčem ze sparťanské akademie, jsme se stali historicky prvním a druhým football scholar na University of Derby. Hned pár dní po příletu do Anglie jsme začali trénovat s týmem ze sedmé anglické ligy Mickleover Sports. Trenérem byl John McGrath. Chlapík, který se pasoval do role hrajícího trenéra a jako mladší hrával ve středu zálohy v celcích jako je Aston Villa nebo Burton Albion, kde se stal s víc než 200 starty klubovou legendou. Tentýž trenér má pod svými křídly i univerzitní výběr v Derby.
Vzpomínky na první trénink s Mickleoverem mám dodnes velmi živé. Jeli jsme tam s Jirkou a Tomášem Egertem, který byl tou dobou po štaci v Burtonu a testech ve Walsallu bez angažmá. S Jirkou jsme byli samá sranda, říkali jsme si: "Vždyť je to sedmá liga, to budou maximálně chodit a v zápase běhat pozadu". Kromě trenéra, který nám potřásl rukou, se o nás tenkrát nikdo extra nezajímal. Časem jsem pochopil proč. V anglickém non-league mančaftu je naprosto běžné, že se hráči propouští klidně i po měsíci. Jeden sem, druhý tam. Během sezony se v typickém “non league” klubu protočí kolem 35 až 50 hráčů. Paradoxní je, že jsou to často stále ti stejní borci, kteří obráží jeden klub za druhým. Důvodů to má několik, ale jako ten hlavní bych uvedl asi peníze. Není tu moc klubů, které by si mohly dovolit nabízet svým hráčům byť jen roční smlouvy s rizikem, že hráč bude pobírat slušné peníze i v době případného zranění. Na ostrovech se to víceméně řeší dohodami, kdy je v podstatě jasně dané, že pokud je hráč mimo nominaci, finanční odměna ho mine. Co se týče financí, tak rozmezí v sedmé anglické je od 80 liber po pět stovek za týden. Osmdesát procent klubů samozřejmě tvrdí svým hráčům, že mají nejnižší rozpočet v lize, tak aby si hráči nepředstavovali astronomické odměny.
Zpátky na trénink. Uvítalo nás bago, ve kterém to vypadalo jako přestřelka – střílené "přihrávky“ z první. Trénink měl velmi slušné tempo. Po tréninku jsme byli o dost moudřejší než před ním a přešly nás častečně i zmiňované srandičky. Anglie je fakt jízda. Vždyť to je sedmá liga, co tady všichni dělají. Za ty dva roky, co jsem strávil s fotbalem v Anglii jsem pochopil, kolik naprosto srovnatelných hráčů po ostrovech běhá a jak tenká je hranice mezi profesionály a non-league amatéry. Už si uvědomuji, jak široká je vlastně základna kvalitních fotbalistů v Anglii. To jsou věci, které si člověk pořádně uvědomí až s vlastní zkušeností.
Celková úroveň se mi srovnává těžko, protože jsem zažil v Česku jen mládežnický fotbal a to ještě na té nejvyšší úrovni. Oproti Česku je až k nevíře kolik příznivců průměrně navštěvuje zápasy anglické poloprofesionální soutěže. Není výjimkou, že při venkovních výjezdech dorazí na stadion až dvě tisícovky diváků. Místní lidé neváhají dorazit, i když vstupenka na zápas obvykle stojí slušných deset liber (300 Kč) a zároveň se hraje ve stejný čas jako Champions League. Na každý zápas tu taky vychází klubové magazíny informující fanoušky o novinkách a soupeři. Když jsme hráli 1. ledna na hřišti posledního Staffordu, dorazila svůj tým podpořit necelá tisícovka nadšenců. Na lídry tabulky chodí pravidelně 2 až 3 tisíce lidí. United of Manchester, klub, jenž vznikl na protest fanoušků nesouhlasících s politickým děním v Manchesteru United, má desítky zaměstnanců, klasický fanshop a nevím, co všechno ještě. Člověk opravdu zírá, protože na takovou úroveň kolikrát u nás nenarazí ani v nejvyšších ligách. Zrovna proti United of Manchester jsme na jejich hřišti odehráli snad nejlepší zápas sezony. Skončilo to sice 3:3, ale my hráli otevřenou partii s jejich ofenzivně laděným týmem až do poslední vteřiny. Připsal jsem si dvě asistence, ale abych byl upřímný, ta atmosféra mě natolik strhla, že jsem v duchu slavil i góly soupeře. Bavil jsem se fotbalem. Absolutní zóna. Po zápasech je zde tradice, že se všichni hráči pozdraví s fanoušky v barech na stadionu. Jde v podstatě o takový skromný banket, který je však obrovsky důležitý. Utužují se tak komunity. Místní lidé milují, když vám mohou u pinty bez pěny říct, že jste v šedesáté minutě měli odcentrovat dřív nebo, že ten skluz neměl chybu. Dostanete navíc i nějaké to jídlo, aby se neřeklo. Myslím, že u nás by spousta fanoušků ocenila podobnou konfrontaci s hráči, jen nevím zda li by to přežili po nepovedeném výkonu.
Bohužel častokrát hráči spíše zápasí s hracími podmínkami ve větru a bahně než, že by se hrál pohledný fotbal . O slovy klasika “přísných” rozhodčích na hřišti soupeře ani nemluvě. Šlapáky Angličané ještě neobjevili nebo je spíš místní sudí nepovažují za prohřešek a s oblibou je přehlížejí. S reklamací šlapáku nemá cenu mrhat energií. Už taky chápu odkud pochází výraz anglický pas. Tady se leckdy jinak ani přihrát nedá. Řekněme, že tak v polovině zápasů se dá “hrát fotbal”. Je tu taky obrovský kontrast mezi nejlepšími hráči a průměrem. Za příklad bych dal hned několik hráčů, kteří se v Mickleoveru objevili. Měli jsme tu spoustu hráčů na hostování z celků z anglických nejvyšších soutěží - Derby County, Stoke City, Chesterfieldu, Doncasteru, Birminghamu, Coventry atd. Dokonce nám prakticky celou poslední sezonu odchytal aktuální reprezentant anglické devatenáctky. Mimochodem, rok zpátky ho vyhodili z Manchesteru City. Navíc záda mu kryl třetí brankář Doncasteru, týmu ze třetí anglické neboli League One.
“I don’t fu***** care if you’re Czech international.” Nikoho prostě nezajímá odkud jste. V non-league není problém kohokoliv nahradit. Jakmile se nelíbíte nebo nejste dostatečně “dosaďte si cokoliv”, spolehněte se, že příští zápas vás nahradí buď hostující hráč nebo třeba nějaká přestárlá legenda, která hrála před patnácti lety Premier League. Se zkušenostmi z Premier League za nás nastupoval útočník jménem Lee Hughes – 44 let. Lee kopal za West Bromwich Albion snad pět let před tím, než jsem se vůbec narodil. Jeden útočník z devatenáctky Derby County, který dominoval ve své mládežnické kategorii, se u nás v Mickleoveru po prvních dvou zápasech, kdy gólově vyšel naprázdno, usadil na lavičku a na hřiště se už téměř do konce hostování nepodíval.
V Anglii jsem se mnohokrát setkal s názorem, že non-league je pro vývoj mladého hráče lepší než akademie. Nemyslím si, že by to bylo myšleno po fotbalové stránce. Na té totiž musí hráč zamakat spíš individuálně a nesmířit se s tím, že se zápasy hrají často jen na výsledky. Týdně trávím několik hodin v posilovně a na hřišti, kdy trénuju v podstatě individuálně, případně se ke mně přidá někdo z Čechů z Derby. Například s Jirkou Boulou chodíme skoro každé ráno na různé technické cvičení. Je potřeba se neustále zlepšovat a po technické stránce nás k tomu nikdo jiný nedokope. Je to jen na nás. Některé týmy v naší lize prý dokonce ani netrénují.
Zpravidla se všechno přizpůsobuje výsledku. Nikoho nezajímá jestli uděláte patičku nebo vyšvihnete nůžky, prostě to uhrát a dát gól. I tady jde zřejmě v prvé řadě hlavně o peníze. Nejvíc tu snad fanoušci slaví vyhrané souboje a červené karty pro soupeře. "Hraj podle podmínek!“ Takhle si vždycky odůvodníme, proč nebudem hrát fotbal. “Viděli jste to vápno? Dneska jednoduše pánové. Žádnej fotbal na vlastní půlce.” Něco obdobného s taktikou Pepika Hnátka - trefujte zařízení. Mladí hráči v non-league si projdou těžkými podmínkami. Zocelí je to nebo odpadnou. Je to velká zkouška. Jako mladý hráč a ještě k tomu cizinec jste potenciálně velkým terčem. Jednou mě v kabině sjeli za obdržený gól po prohře 0:1. Údajně vše zavinil mnou špatně hozený aut na soupeřově polovině. Dvě minuty na to jsme inkasovali po akci po naší levé straně. Celé akci jsem přihlížel z druhé strany z pravého beka. Nemělo cenu se bránit před alibisty. Už mi tu odpískali penaltu, kdy do mě útočník naběhl, kopl mě a sám spadl. "Buď rád, že to není za kartu,“ vzkázal mi rozhodčí. Šlo o zápas, ve kterém jsme o půli vedli 1:0 a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít ke zvratu. Jenže hlavní rozhodčí údajně kvůli křečím odstoupil a domácí celek napadlo vyslat na lajnu svého manažera médií. Rupli jsme 1:3, obdrželi dvě červené karty, kopaly se proti nám dva pokutové kopy, takže si dokážete jistě představit, jak vypadala kabina po mači. Lidově kůlnička na dříví.
Neadekvátní nápor na nervy, tlak od fanoušků doma i venku, nepřetržité sprchy nadávek a loktů v obličeji a samozřejmě mnohem tvrdší souboje. V Česku se tomu říká obouchat se. Nesnášel jsem ten výraz, ale rozumím mu. Působí to na mě jako taková zkouška testující jak moc ten fotbal milujete. Vím, že spousta manažerů na ostrovech dokonce preferuje hráče s minulostí v non-league. Sází tak na jeho charakter a schopnosti, které ho drsné prostředí naučilo.
Ačkoliv se to možná nezdá, jsem velmi vděčný za možnost růst a pozici, kterou jsem si vybojoval. Cítím se zápas od zápasu silnější a zkušenější. Vím, že se dokážu víc přizpůsobit podmínkám a kromě fotbalovosti, kterou jsem se naučil na Spartě a v nároďáku dokáži přitvrdit. Vyjma subjektivních pocitů mám za sebou i pár slušných výsledků. Burton (League One) jsme v přípravě porazili 2:0. Odehrál jsem celý zápas. S Doncasterem (League One) jsme vyválčili remízu. Dočkal jsem se také prvního startu v FA Cupu. Což zní líp než jaká je realita, protože šlo pouze o jeho kvalifikaci. Dostat se do takového poháru ze sedmé ligy je celkem oříšek. Před rokem jsme hráli finále místního poháru na Pride Parku, stadionu Derby County, který pojme přes 33 tisíc diváků. V Anglii jsem se naučil převzít osobní zodpovědnost za svůj tréninkový cyklus a daří se mi kloubit fotbal se školou, za což jsem moc rád a věřím, že mě to v životě posune a třeba i někdy pomůže.
