Nezkráceně: Manuel Pamić

Příchod do Sparty se ukázal jako nejlepší rozhodnutí v mé kariéře. Na Letné jsem zažil své nejlepší období, vyhrál jsem titul, zahrál jsem si Evropskou ligu, nastoupil jsem na Anfieldu. V Praze se mi narodil můj první syn. V kariéře jsem prošel více týmy, ale jediná Sparta mi zůstala v srdci. Do Sparty jsem se totiž zamiloval. Odcházelo se mi odtud strašně těžce. Nejraději bych tam zůstal ještě dalších deset let.

Vyrůstal jsem v místě s názvem Žminj, což je malá chorvatská vesnička v Istrijské župě se zhruba tisíci obyvateli. Když jsem byl malý, naše rodina neměla nic. Byli jsme chudí. Mám čtyři bratry a uživit pět dětí stojí dost peněz, bylo to pro rodiče těžké. Mamka pracovala v textilní fabrice a táta jezdil s kamionem. Zažil jsem v tu dobu v Chorvatsku také válku, bylo to po rozpadu Jugoslávie. Naštěstí se Istrie válčení nedotklo přímo, bojovalo se asi 400 km od nás. My jsme tak mohli normálně chodit do školy, ale válku jsme viděli v televizi a novinách. Táta to hodně sledoval.

S fotbalem jsem začínal přímo ve Žminji. Přivedli mě k němu táta se starším bráchou. Brácha hrál také ve Žminji a táta hrál fotbal po vesnicích, když byl mladší. Táta chodil na každý můj zápas a hodně to prožíval. Křičel na mě, na mé spoluhráče, ale také na rozhodčí.

Klub ve Žminji byl tehdy ve třetí chorvatské lize. Pamatuji si, že potom postoupil do druhé nejvyšší soutěže, což byl obrovský úspěch. Když si vezmete, že malá vesnice s 1000 obyvateli postoupila do druhé nejlepší soutěže v zemi. Byl to největší úspěch klubu a na fotbal chodil každý, i z okolí. Na tribunách bylo několik tisíc lidí, nyní už to není ani 20 % tehdejších návštěv.

Už odmalička jsem chtěl být profesionálním fotbalistou. Neustále jsem si říkal, že jednou budu. Vždycky jsem si chtěl zahrát italskou ligu. Našemu kraji se říká „Malá Itálie“. Když jsem byl malý, koukali jsme u nás v televizi jen na italské televizní programy. Díky tomu také na italskou ligu. Nejvíce lidí asi fandilo AC Milán a Juventusu. Já jsem fandil Interu, v dobách, kdy tam hrál Ronaldo. Koukali jsme každý týden, nebyla možnost vidět třeba Barcelonu nebo Real Madrid, sledovali jsme jen a pouze italskou ligu. 

Ve škole jsem byl průměrný žák, úplně jsem ji nezanedbával. Měli jsme dvě vesnice dohromady jednu osmiletou školu. Tehdy u nás ještě neexistovaly žádné sportovní školy nebo třídy, kde bychom byli jenom fotbalisté. Teď už v Chorvatsku takové možnosti jsou. Sportovní školy jsou u nás v klubech na vyšší úrovni, tady ze Žminje je nejbližší taková škola asi 20 km daleko v Pule.

V osmnácti letech jsem ze Žminje přestoupil do Istry, kde se hrála první liga. Byl to krásný pocit, ale zároveň obrovský skok. Pamatuji si, že první dva týdny jsem na trénincích hodně koukal. Řekl jsem si, že musím makat, abych se tam udržel. Hodně jsem na sobě pracoval, viděl jsem tu cestu. Věděl jsem, že musím dřít, abych se někam dostal. A bylo to tak správně.

Rodina na mě byla pyšná, že jsem se dostal do první ligy. A díky tomu, že jsem si začal fotbalem vydělávat, mohl jsem pomáhat také já jim. Když jsem později hrál ve Spartě, koupil jsem rodičům vlastní byt a auto. Bratrům jsem také pomáhal. Byl jsem rád, že mohu rodinu podpořit. Když jsem byl malý, neměli jsme nic a já jsem chtěl, aby se měli lépe.

Po dvou letech v Istře jsem přestoupil do jiného prvoligového klubu, HNK Rijeka. I když to byl klub ve stejné soutěži, znovu to byl obrovský skok. Hrál se tam kvalitnější fotbal, klub měl skvělé zázemí a pěkný stadion (Aldo Drosina). Na zápasy chodilo více fanoušků, měli jsme větší zodpovědnost. Vydělával jsem také více peněz, takže jsem mohl více pomáhat rodině. Byl to už opravdu velký chorvatský klub.

V Rijece se mi hodně dařilo, hrál jsem výborně. Byl jsem díky tomu v chorvatské reprezentaci do 21 let. Jednou jsem hrál zápas proti Itálii a sledoval mě tehdejší manažer Red Bullu Salcburg Giovanni Trapattoni. V zápase jsem se mu asi musel líbit, protože mě poté do Salcburku i za pomoci Niko Kovače koupil. Měl jsem v tu dobu nabídky i jinam. Mohl jsem jít do Španělska, Itálie, Francie nebo Turecka. Mně se ale líbila klubová vize Salcburgu, a tak jsem přestoupil do Rakouska. Navíc to bylo blízko domů, nemusel jsem tedy cestovat letadlem, ale jen autem.

Jenže v Salcburku jsem tehdy moc nehrál. Mohl jsem si říkat, že jsem měl jít jinam. Já se ale nerad koukám dozadu a zpětně říkám co by bylo, kdyby… Kdybych tenkrát do Salcburku nešel, nikdy bych asi nepřišel do Sparty.

Spartu jsem znal ještě předtím, než jsem tam měl přestoupit. Ještě v Chorvatsku jsem hodně četl sportovní rubriky v novinách, hodně jsem sledoval reprezentace. Vídal jsem tam jména jako Koller, Nedvěd, kteří hráli za Spartu, takže ten klub jsem dobře znal. Když se tedy Sparta zajímala o mé hostování, ani vteřinu jsem nad tím nepřemýšlel a do Sparty šel. Ukázalo se to jako nejlepší rozhodnutí v mé kariéře.

Moc dobře si pamatuji, když jsem poprvé jel na první sparťanský trénink. Bylo to v zimě a trénink byl na Strahově. Na trénink jsme jeli autem. Víte, kdo seděl v tom samém jako já? Jaromír Blažek, Tomáš Řepka, Patrik Berger a Marek Kulič. Čtyři nejzkušenější hráči, legendy českého fotbalu. A s nimi já, 22letý mladík. Bylo to skvělé.

Celkově si pamatuji na vše sparťanské, první zápas jsem odehrál v zimní přípravě. A svůj první sparťanský gól jsem vstřelil proti Jablonci. Nedal jsem jich mnoho, bylo jich dohromady asi pět, ale všechny si pamatuju.

Hrát vedle takových jmen byla velká škola. Jako obránce jsem odehrál velké množství zápasů po boku Tomáše Řepky. Je to hráč, který má fotbal v srdci, žije tím. V duši je to dobrý chlap. Byl v týmu nejstarší, já mezi mladšími, často se mi snažil pomoct. Občas na mě na hřišti křičel, to k tomu ale patří, nikdy jsem to nebral nijak špatně. Po vítězném zápase jsme si vždycky plácli. Byl to velký lídr v šatně a je to dobrý člověk.

Musím říct, že český fotbal je na vyšší úrovni než chorvatský. Máte u vás lepší stadiony, trávníky, kluby mají lepší zázemí, na fotbal chodí více diváků. Vzpomínám si, že velké množství klubů v Česku má svůj vlastní autobus, kterým jezdí na zápasy. Na to jsem v Chorvatsku nebyl zvyklý, u nás ho mělo jenom Dinamo Záhřeb, možná ještě Hajduk Split. V Chorvatsku byla liga o 14 týmech, potom ji zúžili na 12 a nyní jenom na 10. Kvalita ligy se tím určitě zvedla.

Ve Spartě musíte mít výsledky, to jsem poznal hned. S tím jménem, Sparta, se pojí tlak. Rudý dres má svoji hodnotu. Sparta musí vítězit, remíza je jako bys prohrál. Je to tak správně, protože klub má skvělou historii a chce v tom pokračovat.

Já jsem měl štěstí. Hned v první celé sezoně, kterou jsem ve Spartě odehrál, jsme vyhráli titul. Bylo to samozřejmě to nejlepší v mé kariéře. Nikdy nezapomenu na poslední zápas proti Teplicím. Byli jsme lepší, ale dali jsme jen jeden gól. Dal ho kapitán, Tomáš Řepka. To, co se dělo po zápase, jak fanoušci vběhli na trávník a slavil se titul, to je něco neuvěřitelného. Člověk to zažije jednou za život, kdo má štěstí, tak i vícekrát. Je to krásné. Můj starší syn na videa z toho zápasu často kouká na YouTube a ukazuje mi to.

Tu noc, co jsme vyhráli titul, jsem poprvé v životě kouřil kubánský doutník. Asi dvakrát nebo třikrát jsem si potáhl, začala se mi motat hlava a s nadsázkou řečeno jsem málem skončil v nemocnici.  Pití ani kouření pro mě není, ale kluci mě k tomu mistrovskému doutníku přemluvili. Samozřejmě na to vzpomínám s úsměvem. Oslavy titulu jsem si moc užil.

Vyřazení od Žiliny v play-off Ligy mistrů bolelo strašně moc. Dodnes mě moc mrzí, že jsem si LM nezahrál. My jsme proti Žilině hráli několik měsíců předtím, a to jsme vyhráli. Věřili jsme my, i naši fanoušci, že to tak dopadne i tentokrát. Troufám si říct, že bychom Žilinu osmkrát z deseti zápasů porazili, ale bohužel to dopadlo takhle. V těch dvou důležitých zápasech byli lepší. Měli jsme v tomto klíčovém dvojzápase také hodně zraněných, udělali jsme nějaké chyby a nevyšlo to. Bohužel.

Zahráli jsme si ale Evropskou ligu, postoupili jsme do jarní fáze a narazili na Liverpool. Troufnu si říct, že doma jsme byli lepším týmem. U nich byl zápas vyrovnaný, bohužel se jim nakonec podařilo jeden gól dát. Na zápas venku vzpomínám dodnes. Přijelo tam hodně našich fanoušků, kteří byli slyšet dokonce více než domácí. Byli skvělí. Škoda že jsme vypadli. Každopádně to byl jeden z největších zápasů, který jsem kdy odehrál. Pro tyto zápasy žiješ, trénuješ a hraješ. Pro tyhle zážitky jsem se narodil. Byl to nepopsatelný pocit nastoupit na Anfieldu.

Věděl jsem, že v době mého působení ve Spartě nějaký takový zápas zažiju. Když hrajete ve Spartě, velké zápasy prostě přijdou. My jsme hráli proti Liverpoolu, o rok později proti Chelsea, i když z toho dvojzápasu jsem odehrál pouze deset minut. Loni přijel na Letnou AC Milán, pár let zpět zase Inter. Letos to byly Lyon a Rangers. Zápasů s velkými soupeři se ve Spartě dříve nebo později dočkáte.

Za svoji dobu ve Spartě jsem odehrál spoustu pražských derby. Atmosféra derby byla skvělá. Náboj proti Slavii byl speciální, motivace byla veliká. Samozřejmě jsme chtěli vždycky získat tři body proti každému soupeři, ale zápasy proti Slavii byly vždycky výjimečné. V Chorvatsku bych podobnou rivalitu přisoudil asi souboji Dinama Záhřeb s Hajdukem Split. Dinamo je nejúspěšnější klub v Chorvatsku, něco jako Sparta v Česku. A Hajduk zase Slavia.

I když jsem cizinec, rivalitu mezi Spartou a Slavii jsem hodně vnímal a dodnes vnímám. Nikdy bych si nedokázal představit hrát za Slavii. Mám nějaké principy. Na světě jsou tisíce klubů, ale jít do klubu úhlavního rivala, to bych nemohl fanouškům udělat. I kdyby mi nabízeli spoustu peněz. Ve fotbale totiž nejde jenom o peníze. Peníze určitě nejsou všechno. Měl jsem to tak vždycky, v každé fázi kariéry. Nikdy jsem se nerozhodoval jenom podle množství peněz. Kdo mě zná, tak to o mně ví.

Sezonu 2011/12 jsme měli skvěle rozjetou. Po podzimu jsme tabulku vedli o 6 bodů a věřili jsme, že získáme další titul. Bohužel, jarní část sezony se nám vůbec nepovedla a titul jsme ztratili. To je věc, která mě moc mrzí. Že jsem nevyhrál se Spartou více titulů a také, že jsem nevyhrál Český pohár. Vyhráli jsme tehdy Superpohár, ale vítězství v poháru jsem se nedočkal. I když jsme jednou byli ve finále proti Olomouci, ale prohráli jsme.

Odchod ze Sparty byl pro mě hodně těžký. Měl jsem zraněné lýtko, poté přišli mladší hráči, v týmu docházelo k výměně generací. Přišla nabídka na hostování a já jsem odešel výměnou za Kamila Vacka do Verony. Ve Spartě docházelo k výměně generací a já byl po dlouhém zranění. Svým způsobem jsem si splnil dětský sen a hrál jsem Serii A, proti Interu Milán.

Věřil jsem, že se do Sparty zase po roce vrátím. Ve Veroně jsem nejprve hrál, bylo to super. Jenže pak se vyměnili trenéři a já jsem se ocitl mimo sestavu. Ve fotbale je všechno pomíjivé. To, co platí teď, nemusí platit za týden. Přišla nová vize, noví hráči, a tak jsme se domluvili na odchodu.

Poté jsem byl ještě v Sieně, ale tam jsem se zranil a nic jsem tam neodehrál. Znovu jsem se vrátil do Sparty, kde jsem byl chvíli a poté přišla nabídka z Frosinone. Frosinone hrálo ve druhé lize, podařilo se nám postoupit do první, což byl úspěch. Serii A jsem si ale ve Frosinone už nezahrál. Vrátil jsem se domů do Chorvatska. Sice jsem měl nabídky i jinam a za více peněž, ale můj syn začal chodit do školky a já jsem chtěl být více s rodinou. Jak už jsem říkal, peníze nejsou ve fotbalové kariéře ani v životě všechno. Syn mi vyrůstal a já jsem chtěl být u toho.

Hrál jsem znovu v Istrii, kde jsem začínal, poté ještě nějakou chvíli v nižších chorvatských soutěžích. Kariéru jsem skončil, když přišel koronavirus. Hrát fotbal bez fanoušků na prázdných stadionech nemá smysl. Fotbal se hraje pro lidi. Bez nich to ztrácí náboj a ducha fotbalu. Uvidím, co bude dál, ale fotbal je můj život, takže se mu budu vždycky věnovat.

Mám dva syny, jednomu je devět let a druhému čtyři. Snažím se je vést ke sportu a maximálně je podporovat. Starší syn fotbal hrál, ale momentálně ho to táhne spíše ke kickboxu. Ne, že by měl nějaké zápasy, ale spíše trénuje a vytváří si kondici, v tom ho podporuji. Mám to nastavené tak, že budu kluky podporovat v čemkoliv, i kdyby chtěli dělat třeba balet. Mladší syn podle mě bude více tíhnout k fotbalu. Už teď si neustále hraje s míčem a chce si kopat. Tak třeba to ve fotbale někam dotáhne, určitě ho v tom budu podporovat. Hlavně, když ho to bude bavit.

Každý den si na Spartu vzpomenu. Mám doma deky, ručníky, všechno sparťanské. Každý den o Spartě doma mluvíme. Mám chorvatské televizní sportovní programy a jeden zápas týdně vždy vysílají z Česka. Přes 80 % z nich je v televizi Sparta. V Evropské lize dokonce v každém zápase. Vždycky říkám synům: "Podívej se, kde táta hrál, podívej se na ten stadion!"

Sparta pro mě rozhodně byla vrcholem kariéry. V Praze jsem zažil nejlepší věci v životě. Vyhráli jsme titul, hráli jsme poháry. V Praze jsme měli svatbu, narodil se nám tam první syn. U nás mu pár lidí říká „malý Čech“, protože se tam narodil. Pár slovíček česky ho učím, ale jen takové jednoduché jako pozdravy „ahoj“ a podobně. Jinak ale umí anglicky, což je určitě výborné.

Jsem si jistý, že Sparta určitě zase najede na tu správnou cestu, s tím počítám. Věřím, že brzy povede tabulku a budou z toho dva až tři tituly po sobě. Jsem rád, když vidím, že Sparta má mladé hráče, kteří jsou takhle důležití pro tým. Takoví kluci jsou nejen budoucností klubu, ale i celého českého fotbalu. Musíme jim dát čas a tehdy, až přijdou k jejich výkonům také zkušenosti, budou se dít velké věci.

Ze všech klubů, kde jsem kdy hrál, mi v srdci zůstala jenom Sparta. Jenom Spartu sleduji a jenom Spartě fandím. Ze Sparty mám spoustu krásných vzpomínek, stala se tam spousta krásných věcí. Já jsem se do Sparty zamiloval. Chtěl bych ještě jednou moc poděkovat klubu i fanouškům za to, co jsem ve Spartě mohl prožít. Fanoušci byli vždycky skvělí. Když už jsem hrál potom v Chorvatsku, přijeli za mnou sparťani až sem, to bylo krásné. Chtěl bych je touto cestou strašně moc pozdravit.