Vyrůstal jsem v místě s názvem Žminj, což je malá chorvatská vesnička v Istrijské župě se zhruba tisíci obyvateli. Když jsem byl malý, naše rodina neměla nic. Byli jsme chudí. Mám čtyři bratry a uživit pět dětí stojí dost peněz, bylo to pro rodiče těžké. Mamka pracovala v textilní fabrice a táta jezdil s kamionem. Zažil jsem v tu dobu v Chorvatsku také válku, bylo to po rozpadu Jugoslávie. Naštěstí se Istrie válčení nedotklo přímo, bojovalo se asi 400 km od nás. My jsme tak mohli normálně chodit do školy, ale válku jsme viděli v televizi a novinách. Táta to hodně sledoval.
S fotbalem jsem začínal přímo ve Žminji. Přivedli mě k němu táta se starším bráchou. Brácha hrál také ve Žminji a táta hrál fotbal po vesnicích, když byl mladší. Táta chodil na každý můj zápas a hodně to prožíval. Křičel na mě, na mé spoluhráče, ale také na rozhodčí.
-min.JPG)
Klub ve Žminji byl tehdy ve třetí chorvatské lize. Pamatuji si, že potom postoupil do druhé nejvyšší soutěže, což byl obrovský úspěch. Když si vezmete, že malá vesnice s 1000 obyvateli postoupila do druhé nejlepší soutěže v zemi. Byl to největší úspěch klubu a na fotbal chodil každý, i z okolí. Na tribunách bylo několik tisíc lidí, nyní už to není ani 20 % tehdejších návštěv.
