Sparťané na mundialu I.

„Vždyť já tu nebyl sám. Tady bylo takových dobrých fotbalistů, to si vezměte Vlastu Kopeckého nebo Vojtu Bradáče,“ rozpovídal se kdysi v rozhovoru se svými spoluhráči z reprezentace a současně rivaly ze Slavie Františkem Pláničkou a Ladislavem Ženíškem. Avšak pouze Oldřich Nejedlý je doposud (a pravděpodobně navždy) jediným Čechem, který získal trofej pro nejlepšího střelce mistrovství světa.

Před výkopem úvodního duelu přitom panovaly pochyby o premiérovém vystoupení československé reprezentace na světovém šampionátu. Výkony výběru v předcházejícím období byly kolísavé. Vítězství nad rakouským Wunderteamem ve vídeňském Prateru následovala například porážka v Jugoslávii.

Na začátku roku 1934 bylo vybráno 72 hráčů, ze kterých měla vzejít konečná nominace do Itálie. Už v tu chvíli měl však vedoucí asociační technické komise Karel Petrů jasno, že finální výběr bude tvořen především hráči Sparty a Slavie. Ve vlaku, který 21. května bez pompy vyrazil z Hlavního nádraží, nakonec sedělo šest sparťanů a také Josef Silný, jež si v tu dobu zrovna odskočil na krátkou štaci do francouzského SC Nimes.

O šest dní později dvaatřicetiletý útočník nechyběl v základní sestavě pro osmifinálové utkání s Rumunskem, ve kterém Čechoslováci zprvu tahali za kratší konec. Na Stadio Littorio v Terstu panovalo nevlídné počasí. Od moře fičel prudký vichr do zad ofenzivních Rumunů, kteří se po čtvrthodině hry ujali vedení. Mohlo být hůř, ale soupeř do konce poločasu nedokázal proměnit své šance.

Po změně stran se našim dařilo o poznání lépe. Aby ne, když tentokrát právě oni mohli upalovat s míčem u nohou a větrem v zádech. Nejprve Nejedlý přihrál na branku Pučovi, aby poté v 65. minutě rozhodl utkání svou první brankou v turnaji, který se rovnou od začátku hrál vylučovacím systémem. „Oddychli jsme si teprve v poslední minutě. Vítr byl hrozný, Rumuni výborní a sami jsme cítili, že se nám hra ještě nedaří,“ podotkl šťastný autor vítězného gólu.

K čtvrtfinálovému utkání proti Švýcarsku se československý výběr přestěhoval do Turína. Na základě neblahých zkušeností z klání Středoevropského poháru pověřil Petrů sparťanského obránce Jaroslava Burgra, aby dohlížel nad nákupem masa. Vyučený řezník se nakonec stal poradním hlasem v kuchyni národního týmu.

Největším strašákem však nebyla strava nebo ubytovací podmínky, nýbrž obávaný šutér André Abbeglen. Eliminaci jeho útočných choutek dostal na starost pravý záložník Josef Košťálek a samozřejmě Josef Čtyřoký, který tvořil obrannou dvojici s Ženíškem. Na těžkém terénu způsobeném deštivým počasím začal boj o postup mezi nejlepší čtyřku.

Navzdory pečlivé obraně se Abbeglen dokázal několikrát uvolnit, ovšem góly si připravili jiní. Ten nejdůležitější šel znovu za Nejedlým, který v 83. minutě sebral míč soupeři, obešel záložníka Jaccarda a vstřelil vítěznou branku! Své nejfamóznější představení si však rodák ze Žebráku nechal až do Říma…

O postup do finále jsme nastoupili proti hráčům státu, který se ocital pod tíhou hákového kříže. Kromě politické situace mnohé německé hráče trápil také zákaz profesionalismu ve své domovské lize. Nacisté totiž nepovažovali sport za vhodnou formu přivýdělku. Na hřišti jim to však šlapalo, v roce 1934 ještě neprohráli.

Ženíška vyčerpaného z čtvrtfinálového klání nahradil v sestavě Burgr, pro něhož šlo o jediný zápas na turnaji. Práce měl dost, stejně jako Plánička, ovšem vítr z plachet sebral Němcům kouzelník „Nejedlini“, jak ho pojmenoval jeden ze švýcarských funkcionářů. Brankář Kreß musel po jeho pokusech třikrát vytahovat balon ze sítě a na konci Lauferova rozhlasového přenosu občané zaplavili Václavské náměstí, jak to ostatně při reprezentačních triumfech udělají ještě tolikrát.

Finále ještě ani nezačalo a nadšení Čechoslováci už zaplavili své hrdiny odměnami. Do Itálie putovaly telegramy, dopisy, čtyřlístky, buchty nebo soudky plzeňského piva. Holič Přibík z Jungmannovy ulice se prý zavázal stříhat fotbalisty po celý rok zdarma. Ředitelství Stavovského divadla nabídlo každému ve finále skórujícímu hráči 1000 Kč. Polostátní mořské lázně Kupari zašly ještě dál – Pláničkovi a úspěšným střelcům chtěly poskytnout třítýdenní pobyt v Dubrovníku.

Smutný příběh posledního utkání je nám všem dobře známý. Hlavní role v něm sehráli švédský rozhodčí Ivan Eklind a italský duce Benito Mussolini. Proslulou schůzku následoval nástup obou mužstev, kterému na Stadio Del Partito Nazionale Fascista přihlíželo přes 50 tisíc diváků. V základní sestavě Československa nechyběli sparťané Nejedlý, Košťálek a Čtyřoký.

Agresivní a zákeřnou hru, kterou sudí Eklind ostentativně přehlížel, odráželi reprezentanti se ctí sobě vlastní. Ve druhém poločase pak získali nad nervózními Italy převahu, kterou korunoval vedoucí brankou Puč. Nejlepší obranou je útok, a tak se Nejedlý o chvíli později řítil na brankáře Combiho, balon však přeletěl břevno. Italové vítězí 2:1 po prodloužení. Kdyby jen tehdy Nejedlý…

„Kluci mají v podstatě pravdu. Když nemohou přijít Eklindovi na jméno. Meazza fauloval Ženíška těsně předtím, než Orsi vyrovnal. Neměli jsme však ani polovinu jejich fyzických sil. V prodloužení jsme sotva stáli na nohou, kdežto oni běhali jako na začátku. K titulu mistrů světa je dotlačila i jiná než sportovní síla, na to nelze zapomenout. Ale stejně nesprávné by bylo nepřiznat, že byli lépe připraveni. Že to prostě byli velcí fotbalisté,“ shrnul děj finálového zápasu nejlepší střelec turnaje.

Součástí týmu, který si doma v Československu vysloužil přezdívku „Zlatí hoši z Říma,“ byli také záložník Jaroslav Bouček, jehož čas přišel na dalším šampionátu ve Francii, a Géza Kalocsay. Útočník původem z Podkarpatské Rusi zemřel v roce 2008, a byl tak posledním žijícím československým hráčem pamatujícím události v Itálii.

A na skok ještě k jedné sparťanské stopě na MS 1934, leč ne tak výrazné. Dlouho nebyl útočník Erich Srbek považován za právoplatného člena stříbrného týmu. Na šampionát totiž neodcestoval, přestože figuroval spolu s dalšími několika hráči v nominaci. V roce 2023 bylo však rozhodnuto, že právě oficiální nominace rozhoduje o tom, kdo vstoupí do Síně slávy českého fotbalu. Padesát let po své smrti se tak dočkal také dvojnásobný mistr ligy a majitel čtrnácti reprezentačních startů…

Jestli se před Itálií hovořilo o kolísající formě reprezentačního výběru, tak po stříbrném šampionátu výsledky národního týmu vyloženě trápily fotbalovou společnost. Nemluvě o zhoršující politické situaci, kterou dali němečtí fanoušci Čechoslovákům naplno pocítit nejen při vzájemném utkání 27. září 1936 (1:2).

Složení týmu navíc muselo projít částečnou obměnou, ovšem několik jistot zůstalo. Oldřich Nejedlý byl neotřesitelnou součástí útočné pětky, která v dubnu 1938 rozdrtila v kvalifikaci Bulharsko 6:0. Nejlepší střelec minulého šampionátu dal dvěma brankami razítko na postup do Francie.

Formát turnaje se nezměnil, na československé reprezentanty tak rovnou čekalo osmifinále – tentokrát proti Nizozemsku. V základní sestavě nechyběli kromě Nejedlého také sparťané Josef Košťálek a Jaroslav Burgr, kteří atmosféru zápasů na mistrovství světa okusili už před čtyřmi lety v Itálii.

Střed záložní rady dostal na starost tehdy pětadvacetiletý Jaroslav Bouček. Syna starosty Černošic si funkcionáři z Letné vyhlédli jako náhradu za legendárního Káďu a jejich důvěru naplnil už při vítězství ve Středoevropském poháru v září 1935.

O rok a několik měsíců později museli sparťané řešit další citelnou ztrátu, když se z Belgie nevrátil Raymond Braine. Vedení reagovalo příchodem hned tří nových posil, které se narodily na začátku první světové války. Karel Kolský, Jan Říha a Josef Zeman patřili ke ztracené generaci, která svůj vrchol prožila v době německé okupace. Ani jeden z nich však ještě předtím nechyběl na šampionátu ve Francii.

A právě poslední z trojice jmenovaných přispěl brankou k osmifinálovému vítězství nad Nizozemskem, které se nerodilo snadno. Po devadesáti minutách totiž skóre ukazovalo dvě nuly a muselo rozhodnout prodloužení, ve kterém se postupně prosadili Košťálek, Nejedlý a Zeman.

O týden později vystřídali reprezentanti severní Francii za Bordeaux, kde architekti přestavěli původní velodrom na fotbalový svatostánek ve stylu art deco. Šlo o první stadion na světě, kde divákům nezamezoval ve výhledu žádný sloup, přestože tribuny byly kompletně zastřešeny. Právě tady se 12. července utkal československý výběr s Brazílií.

Utkání se do dějin mistrovství vepsalo jako bitva u Bordeaux. Tvrdé zákroky byly k vidění na obou stranách, už po čtvrthodině hry se za faul na Nejedlého odebral předčasně do sprch Zezé Procópio. Přesto se jeho tým dostal do vedení. Trefil se legendární útočník Leônidas, kterému po celou dobu statečně čelil Burgr.

Vyrovnat se nám podařilo zásluhou Nejedlého, který si vzal na starost pokutový kop. Tehdy osmadvacetiletý útočník se však sám stal obětí jednoho z nelítostných soubojů, když před koncem základní hrací doby utrpěl zlomeninu pravé nohy. Zápas nedohrál ani Říha, kterého rozhodčí vyloučil v 89. minutě spolu s brazilským protihráčem. Poprvé v historii se tak stalo, že během jednoho utkání světového šampionátu viděli červenou kartu tři hráči.

O osudu čtvrtfinálového duelu nerozhodlo ani prodloužení, a tak se o dva dny později zápas opakoval. Čechoslováci se kromě Nejedlého a Říhy museli obejít také bez Pláničky, jehož kapitánskou pásku navlékl Burgr. Narychlo se pak volalo zpátky domů, kde do letadla nasedl teprve devatenáctiletý sparťanský talent a reprezentační náhradník Karel Senecký, aby se zařadil do útočné pětky.

Národní tým se sice dostal do jednobrankového vedení, ve druhém poločase však Brazilci zvrátili utkání na svou stranu, a nakonec se radovali z bronzové medaile. Československý výběr s osmi sparťany na palubě (a Josefem Ludlem, jehož brzy čekal přestup ze Žižkova na Letnou) se vracel domů s prázdnou. Generace hráčů, která za čtyři roky mohla pomýšlet na další úspěch, si už navíc na světovém šampionátu nikdy nezahrála…