Tréninky áčka pro mě byly největší inspirací

Lukáši, nejdřív tě trochu představíme fanouškům. Jak ses do  Sparty dostal?
Za Spartu jsem hrál už v mládeži, tehdy byl sekretářem mládežnických kategorií Jakub Ruml. Po studiu na UK FTVS jsem vyrazil na Nový Zéland, kde jsem rok a půl žil. Když jsem se pak vracel, ozval jsem se právě panu Rumlovi, jestli náhodou nehledají na Strahově nějakého asistenta. Zrovna docházelo k pár posunům, Erich Brabec se stal hlavním trenérem U17 a já jsem mu vděčný, že si vybral zrovna mě.

Takže z  Nového Zélandu až na  Strahov.
Ano, tam mají trochu jiný koncept fotbalu, ale i tak to byla skvělá životní etapa. Kamarád, se kterým jsem studoval licenci, si tam otevřel fotbalovou školu pro děti a já byl jedním z trenérů.

Rudý dres jsi sám oblékal, jak  vypadala tvá hráčská kariéra?
S fotbalem jsem začal v rodných Tochovicích, pak se posunul do Marily Příbram. V 10 letech jsem se přes nábor dostal do Sparty. V šestnácti letech jsem se ze Sparty přesunul do Příbrami, kde jsem si poranil kloubní pouzdro u kyčle. Najednou jsem stál před rozhodnutím, jestli jít studovat nebo dále věřit, že se jednou stanu profesionálním fotbalistou. Jsem rád, že jsem si nakonec vybral cestu studia. Poté už jsem hrál pouze na krajské úrovni. Na Novém Zélandu jsem si zakopal druhou ligu a teď už bohužel hrát nemůžu, protože mám dva a půl roku po utrženém křížovém vazu.

Několika kategoriemi ses na  Strahově už posunul. Láká tě také dospělý fotbal nebo  první liga?
Začít v sedmnáctce bylo pro mě naprosto fantastické, protože přípravky už jsem vedl při studiu nebo v cizině. Jinak jsem neměl ambici posunout se třeba za tři roky do béčka nebo áčka. Vždycky jsem se prostě snažil dělat svou práci nejlíp, jak jsem mohl. Sparta ovšem nabízí cestu i pro trenéry z řad mládeže, vidíme to ve všech kategoriích i v dospělém fotbale. Za poslední rok jsem byl dvakrát povýšen, za což jsem moc rád a doufám, že je to i ocenění mé práce. Důležité ale pro mě osobně zůstává, aby mě trenéřina stále naplňovala a aby za mnou byly výsledky.

Kdy ti bylo nabídnuto stát se asistentem trenéra u  B-týmu?
Po odvolání trenéra Janouška jsem šel na trénink s osmnáctkou. V tom mi zavolal Tomáš Rosický, že by si přál, abych se od zítra stal asistentem v béčku. Šlo o nabídku, která se neodmítá. Další den už jsme ve spolupráci s Timem Sparvem začali pracovat. Působení v béčku beru jako skvělou příležitost a hlavně výzvu.

S  Timem Sparvem už jste se znali?
Velmi dobře. Před pár lety jsem se spolu sešli u šestnáctky, to jsem byl hlavní trenér a Tim asistent. Spolupracovali jsme asi půl roku. Tehdy se rozkoukával v mládežnickém fotbale, na který nebyl tolik zvyklý. Teď na podzim jsme si role vyměnili. Je skvělé, že jsme se znovu potkali.

Před Vánoci přišel na místo hlavního kouče Luboš Loučka. Co si slibuješ od  vzájemné spolupráce?
Prošel školou Briana Priskeho, předtím trénoval s Václavem Kotalem. Má úžasné zkušenosti, můžu se na něj obrátit v jakémkoliv ohledu. Nejen jako trenér, ale i jako člověk je velice otevřený. Práci s ním si užívám, protože se od něj můžu spoustu věcí naučit.

Jak obecně funguje provázání trenérů na  Strahově?
V mládeži se scházíme prakticky každý týden. Snažíme se sjednocovat jednotlivé principy, dáváme si informace ohledně hráčů a různých posunů nebo si vyměňujeme poznatky z cvičení. Někdo také sleduje tréninky jiných kategorií. Když jsem měl v devatenáctce čas, chodil jsem se učit od nejlepších na tréninky áčka a béčka. To pro mě bylo tou největší inspirací. Nejen vidět samotná cvičení, ale i co trenéři sledují a co hráčům říkají.

V   čem vidíš po těch dvou měsících největší rozdíly mezi   osmnáctkou a   béčkem?
Hodně mě v životě baví pracovat s detaily a práce v B-týmu mě v tomto ohledu naplňuje mnohem víc. Kolem jednoho týmu se na soustředění motá až čtrnáct lidí. Využít se dají různá cvičení, masér, fyzioterapeut. Jde o profesionální tým, maximálně se soustředíte na fotbal. To je největší rozdíl oproti mládeži, kde člověk třeba řeší školu, problémy s uvolňováním a další věci.

Je s   tím spojený i   větší tlak na   výsledky?
Určitě, ve Spartě vždycky chcete vyhrávat. Jednou z priorit je v béčku udržet druhou ligu, zatímco v mládeži se skoro sestoupit nedá. I tam chce samozřejmě každý vítězit, je to naše DNA. Ale daleko důležitější než samotný titul je vychovat dobré hráče a ideálně je posunout do našeho A-týmu.

Co tě na práci s  mladými hráči nejvíce baví?
Progres. Na mladších hráčích ho sleduji v jejich technice. V béčku po těch dvou měsících zase vidím obrovský posun v taktické stránce. Baví mě také, že člověk v zápase vidí věci, které do kluků vštěpuje na tréninku.

Předpokládám, že s   většinou hráčů jsi se nemusel seznamovat. Prošel ti už pod rukama třeba někdo z   dnešního A-týmu?
Když jsem přišel do béčka, znal jsem se z předchozích kategorií asi s 90 % hráčů. Co se týče áčka, trénoval jsem například Adama Karabce, Martina Vitíka nebo kluky na hostování, Václava Sejka s Tomášem Schánělcem. Sledovat hráče, které jsme vedli v šestnáctce, jak hrají na Letné evropský poháry… To je pro trenéry velká odměna.

Jak bys zhodnotil soustředění v   Krkonoších?
Servis, který kluci měli, byl podle mého názoru na úrovni první ligy. Šlo o kvalitní soustředění z hlediska tréninkové náplně i práce s videem. Jen je trochu škoda, že nám každý den pršelo. Někdy se pak nastavuje hlava do tréninku trochu hůř. Ale hráči jsou profíci, pracovali velmi dobře.

Béčko čeká boj o záchranu. Dáváš si však nějaké osobní cíle, pokud se o   nich dá z   pozice trenéra hovořit?
Pro mě je na prvním místě tým. Když bude hrát tak, jak si my trenéři přejeme, budu mít dobrý pocit. Kvalita druhé ligy není vůbec špatná a náš mladý tým někdy může postrádat zkušenosti. My ale mládí bereme jako výhodu. Mimo jiné mám na starost standardní situace, takže budu samozřejmě rád, když z nich co nejvíce gólů dáme a žádný neobdržíme.