„Tehdy hrával za Spartu i Milan Vdovjak. Co si pamatuju, byl hrozně sprostej. Nadával bez okolků přes celou Letnou a my z toho byli úplně vykulení,“ vzpomínal v Nezkráceně Michal Bílek na doby, kdy ještě sedával na tribuně a sledoval hráče, jak bojují na trávníku. Vdovjak se však proslavil především tím, že dokázal vést míč po obou stranách hřiště, dělat přitom kličky a mást soupeře zpomalováním a prudkým zrychlováním.
Tohle klamání tělem připomínalo jízdu na koloběžce. Za potlesku nadšeného publika unikal Vdovjak svým strážcům, vytvářel gólové situace a často se i sám zapsal mezi střelce. Pověstné byly také jeho centrované míče z rohových kopů.
Na Letnou přišel v době, kdy se Spartě moc nedařilo. Po návratu z druhé ligy skončil náš tým v roce 1977 na třinácté, a o rok později dokonce na čtrnácté příčce. V ročníku 1978/1979 se sice pátým místem začalo blýskat na lepší časy, jenže poté přišel další pád až na desátou pozici. Teprve pod taktovkou trenéra Jiřího Rubáše skončila Sparta v roce 1981 čtvrtá, jen dva body za druhou Duklou a zajistila si tak účast v Poháru UEFA. „Velkou spokojenost vystřídalo brzy velké zklamání. Na hřišti neznámého Xamaxu Neuchatel jsme prohráli vysoko 0:4, takže pražská odveta se stala už jen formální záležitostí. Vítězství 3:2 bylo jen slaboučkou náplastí na předchozí švýcarský debakl,“ přiznává Vdovjak i po mnoha letech.
Na domácí scéně bylo pro něj nejcennější v roce 1980 prvenství v Československém poháru. „Cesta k tomuto pěknému úspěchu byla dost trnitá. Motorlet i Chomutov jsme porazili jen těsně 1:0 a velký boj jsme svedli i o český primát s Bohemians. Po remíze 1:1 jsme zvítězili až v prodloužení 4:2. Ve finále, které se hrálo na neutrální půdě v Bratislavě, jsem se na vítězství 2:0 nad Košicemi podílel jedním gólem,“ pamatuje si Vdovjak.
Ziskem tohoto cenného vavřínu si Sparta zajistila účast v Poháru vítězů. „Ze sedmi startů v pohárové Evropě mě to nejlepší, ale zároveň i to nejhorší potkalo právě v této soutěži. Po snadných výhrách 6:0 nad slabou Sporou Luxemburg byla naším soupeřem Slavia Sofia. Na Letné jsem se oběma góly podepsal na cenném vítězství 2:0, a to jsme při velké převaze promarnili několik velkých gólových šancí. Věřili jsme, že zvládneme i odvetu a postoupíme do dalšího kola. To se však nestalo, prohráli jsme 0:3. Moc nás to všechny mrzelo,“ vzpomíná na smutný návrat z Bulharska i na kritická slova tehdejšího trenéra Jiřího Rubáše: „Rozhodla nedisciplinovanost při plnění předepsaných úkolů, nedostatečná koncentrace a po snadném vítězství v Praze i přehnané sebevědomí.“
V poslední Vdovjakově sezoně na Letné obsadila Sparta šesté místo. Medailové radosti se tedy nedočkal, ale patřil mezi hráče, kteří nemalou měrou pomohli našemu mužstvu vystoupit z hlubokého suterénu až na Olymp. Odcházel právě na začátku sparťanského obrození, tedy v roce 1982. Vydal se po trase Gottwaldov, Motorlet, Kladno a v roce 1989 si to namířil do rakouského Kremsu, kde si ještě šest let zahrál v tamní regionální lize.
V létě 1995 svoji fotbalovou kariéru uzavřel a začal se věnovat gastronomii. Řadu let provozoval na sparťanské tribuně Sport bar. Spartě zůstal dodnes věrný. „V posledních letech se snažím naplňovat své představy o životě v důchodu. Chodím na domácí zápasy našeho mužstva, ale po posledních porážkách prožívám obrovské zklamání. Chybět v pohárové Evropě? To by bylo hodně bolestivé,“ podotýká jubilant.
