Milá sparťanská rodino,
strávil jsem v klubu, který všichni milujeme čtyři roky, odehrál jsem přes sto zápasů a oslavil jsem i mistrovský titul. Nesmírně si toho vážím a věřte mi, že na ty roky neustále vzpomínám. Na tribuně mi tenkrát fandil můj mladší brácha Honza, který má Spartu už od dětství rád a moc pro něj znamenalo, když mě v jejím dresu viděl hrávat. Sám byl fotbalista. Náš táta, svého času taky mistr ligy, nás k tomu vedl. Honza si ale při přechodu mezi dospělé urval koleno, trápily ho i další zdravotní problémy a neměl tak to potřebné štěstí, aby si zahrál na nejvyšší úrovni. O to víc prožíval kariéru se mnou.
Právě dneska je mu 38. Má přítelkyni a šestiletou holčičku. Narozeniny bohužel oslaví na lůžku. Nemůže se hýbat ani mluvit. S okolím už komunikuje jen pohybem očima. To všechno kvůli nemoci, která pořád postupuje.
Diagnózu ALS se dozvěděl před necelými dvěma lety. Já asi o rok později. Honza si to nějakou dobu nechtěl připustit, doufal, že se ukáže, že jde o něco jiného. Dnes už ale víme, že to byla planá naděje. Žije v Německu, mám to tam asi osm hodin jízdy. Když jsem tam jel loni v srpnu s tátou po delší době, byl to obrovský šok. Viděl jsem tu bezmoc. Nemohl se hýbat, hrozně zhubnul. Do dneška už ztratil asi čtyřicet kilo.
Má za sebou i další zdravotní problémy. Měl třeba zápal plic, potřeboval tracheostomii na dýchání, museli mu zavést trubičku do žaludku pro výživu… Naštěstí díky paní Janě Richter, která žije v Německu a bráchovi pomáhá tyhle věci zařizovat, to všechno zvládl. Moc jí za to děkujeme.
Pro bráchu jsem založil sbírku na Doniu. Jeho nemoc je ohromně finančně nákladná, a i když se celá rodina snažíme pomáhat a přispívat, nemáme šanci mu zajistit všechno potřebné. Elektrický vozík, speciálně upravené auto, monitor, aby s námi mohl pohybováním očí mluvit. Těch věcí je strašně moc a jde to do milionů. Proto jsem vás chtěl touhle cestou požádat a proprosit, jestli byste i vy nezvážili svou pomoc.
Každopádně už to, že brácha uvidí svůj příběh na stránkách a sítích Sparty, pro něj bude hodně znamenat. Má tenhle klub v srdci. Pokaždé, když jsem za ním v posledních letech do Německa jel a zeptal jsem se, co mu mám přivézt, měl jasno...
“Brácha, kdybys mohl vzít něco sparťanského, třeba dres, bylo by to nejlepší.”
Přál bych si pro něj udělat ještě jednu věc. Vzít ho na Letnou, aby zase viděl Spartu hrát na vlastní oči. Uvědomuju si, že to bude hodně složité, ale chci to bráchovi splnit. Vím, jak obrovskou radost by mu to udělalo.
Děkuju vám za jakoukoliv pomoc a Spartě za sdílení příběhu mého bráchy!
Ondra Kušnír
.webp?width=-&height=336&quality=75)
